V rozšířené chodbě u vchodu do dříve rodinného domku, dnes sídla firmy zabývající se obchodováním se stavebním materiálem, stojí – řekli bychom – recepce. Za pultíkem ze skříně, u stolu v křesílku posedává recepční. Ona ženština je ale doslova komunikačním mozkem podniku. Nejen že uvádí hosty, když se nějaký vyskytne, ale také vyřizuje spoustu telefonátů, přebírá (a posílá) korespondenci, šéfům, z nichž jeden je její manžel, funguje jako spolehlivý připomínač důležitých věcí. Je s podivem, že počítač byl dlouhé roky v životě této osoby pouze podružným zařízením a Internet, byť přístup k němu měla, pouze vedlejší kratochvílí pro okamžiky toho mála volna, které se jí v průběhu dne poštěstilo „urvat“. Ve firmě, která zaměstnává okolo deseti lidí a jinak běžně používá mnoho zázraků elektronické komunikace, byla naše paní recepční nepostradatelným a podivuhodně efektivně fungujícím analogovým solitérem. Až do letošního září.
Podnik se malinko vzmohl. Za peníze, které dostal, mohl jeden ze zaměstnanců, zodpovědný mimo jiné za počítače a síť, nakoupit nějaké to nové železo, oprášit komunikační infrastrukturu a zmodernizovat stárnoucí techniku. Došlo i na počítač analogové ženy pro všechno. Vidina modernějšího stroje se jí velmi zamlouvala, ale přesto tvrdila, že jej až tak moc nepotřebuje, protože všechno přece nosí v hlavě a ve svých poznámkových sešitech. Když už si mohla vybrat, rozhodně se přimlouvala za „takovou tu placatou obrazovku“. Bylo jí vyhověno, moderní LCD je přece první vizitkou fungující firmy pro poučeného návštěvníka jejího sídla.
Zbytek modernějšího stroje byl tvořen celkem běžným levným kancelářským PC. Vzhledem k tomu, že naše žena pro všechno nepoužívala žádnou specializovanou aplikaci, ale jen textový a tabulkový procesor, program na e-maily a webový prohlížeč, dostal pověřený (kromě jiného) IT manažer nápad, jak ušetřit na softwaru a současně vyzkoušet nasazení alternativních technologií. Místo obligátních Windows a MS Office bylo pracoviště vybaveno jednou velmi jednoduchou kancelářskou distribucí Linuxu, OpenOffice.org a Firefoxem. PC bylo nastaveno tak, aby s prostředím KDE co nejvíce připomínalo doposud používaný systém, pracovnice (manželka jednoho z šéfů) byla poučena, že má k dispozici poslední výkřik technologické módy. Mohla dělat všechno, co předtím, včetně Internetu, a firma ušetřila na další nový počítač. Všechno vypadalo, že je skvělé. Nebylo.
Když náš (mimo jiné) správce IT přišel asi za týden do práce, čekala jej u vchodu v recepci popravčí četa složená ze sekretářky a jejího chotě. Dozvěděl se, že je neschopný buran, že sabotuje její práci, že si asi dělá legraci a že o vážných věcech se přece musí poradit, než je provede. Po chvíli zjistil, že příčinou neštěstí je opravdu Linux v počítači. Důvody, které vedly k tak strašlivému osočení, byly v zásadě tři:
- „V novém počítači jsou sice všechny dopisy ze starého, ale kde je pasiáns?“
- „Moje oblíbené stránky vypadají v novém PC úplně jinak, než jsem zvyklá. Hrozně mě to nervuje.“
- „Kde je můj spořič obrazovky – akvárium?“
Tyto drtivé důvody (a několik dalších, podobných) vedly k nákupu a nainstalování Windows, náš IT manažer byl rád, že svého šéfa nakonec uklidnil tak, že mu je nestrhl z platu. Holt zvyk je železná košile. A přes vše, co si můžete přečíst v odborných periodikách o nejmodernějším IT, nakonec velmi často rozhoduje právě on.
ČLÁNKY DO MAILU