Ilustrace: Nenad Vitas
Ve středu, 27. května večer měla skupina „Vejce pro Paroubka v každém městě“ na serveru Facebook necelých padesát tisíc členů. A tak se není co divit, že mnozí novináři se právě na ni nasměrovali při hledání příčin toho, proč je onen nyní již jmenovaný vůdce opoziční strany v průběhu své aktuální předvolební kampaně terčem historicky velmi starého, ale to neznamená, že nemoderního útoku. Po nedoporučování Evropskou komisí nezletilcům se tak tento momentálně nejúspěšnější „komunitní“ server stal opět předmětem přesahujícím z virtuálního do skutečného světa. Možná by stálo za to opět se zamyslet nad reálnými možnostmi takových přesahů.
Osobně jsem dlouhodobým zastáncem názoru, že obecně je přesah čistě virtuálních aktivit do reality velmi omezenou záležitostí. Jak ale dokazuje například úspěšná kampaň Baracka Obamy na funkci amerického prezidenta, online nástroje mohou být účinnou zbraní ve zcela reálném politickém boji. Obzvláště tam kde jde o to mobilizovat mladé lidi, kteří jsou k politice jinak apatičtí.
Vlastností Facebooku je jednak možnost velmi snadno vytvořit zájmovou skupinu někoho proti něčemu nebo za něco, a jednak to, že je neméně snadné se k ní připojit. Podobně jako v reálném světě ovšem členství ve skupině neznamená, že se člověk stane členem aktivním – v tomto případě vrhačem vajec. Co to znamená?
Většina těch, kteří se k virtuální skupině připojili tak učinili pouze proto, aby vyjádřili dané myšlence své sympatie. Skupinu dále nenavštíví, ve fóru nediskutují, žádným způsobem se na její činnosti aktivně nepodílí.
Po této většině následuje podstatně menší, ale o to aktivnější část členstva, která si v myšlence zasypání neoblíbeného politika omeletou libuje. Jediné, co tito lidé dělají, je, že o tom komunikují. Baví se spolu, píší příspěvky do fóra, jsou aktivními insidery. Aktivně sympatizují s těmi, kdož se odhodlali k činu, ale sami se k němu neodhodlají.
Poslední skupinou, zcela jistě nejmenší, jsou aktivisté. Lidé, kteří skutečně přijdou na demonstraci, a ať už metají vejce nebo postávají okolo s transparenty, jsou aktivními účastníky. Tito lidé se stávají skutečnou součástí politického diskursu, ale ve skutečnosti jsou pouze špičkou pyramidy desetitisíců těch, kteří se označili za osoby sdílející nosnou myšlenku – vrhnout na stranického předáka vejce.
Pokud byl tedy zdrojem vlny žloutko-bílkových střel skutečně Facebook, nebo pokud výrazně přispěl k rozšíření této vlny, má struktura pasivních, polopasivních a aktivních podporovatelů dané myšlenky podobný tvar jako struktura kteréhokoliv sociálního hnutí. Hnutí, které se zrodilo ve virtuálním prostoru a přesáhlo z něj, byť jen svou velmi malou částí – osobně odhaduji cca 1% – z tohoto prostoru ven. Je samozřejmě otázkou, stalo-li se tak spontánně, nebo zda jde o akci, která je od počátku (nebo od nějakého stádia) organizována, a je součástí guerillového marketingu jiných subjektů.
Mohli bychom tedy říct, že v politickém diskursu je přesah virtuálního světa do reality možný. V USA výsledkem voleb, u nás (prozatím) projevy odporu vůči konkrétní osobě. Je to zajímavé ponaučení.
A pak by člověk řekl, že z Internetu vejce létat nemohou…
ČLÁNKY DO MAILU