Poslední červnový víkend došlo k hromadnému útoku na stovky litevských webových stránek, které zahrnovaly jak prezentace soukromých firem, tak i některé vládní weby. Pokud by se jednalo o klasický výstřelek hackerské skupiny, nebylo by na tom zase až tak nic divného. Jak se ale nakonec ukázalo, měla zmiňovaná kauza čistě politický podtext, stáli za ní totiž ruští hackeři a chtěli s její pomocí dát najevo nesouhlas s rozhodnutím litevského parlamentu. Litevští zákonodárci přijalo zákon, jenž striktně zakazuje používání nacistických a komunistických symbolů, které zahrnují nejen nejznámější emblémy, ale také obrazy představitelů, vlajky, apod. Fakticky tak při srovnání dvou zmíněných režimů došlo k tomu, že Litevci dali na stejnou úroveň hákový kříž a srp s kladivem nebo Hitlera s komunistickými představiteli. A právě stejné škatulkování hlavních symbolů obou režimů se stalo trnem v oku Rusům.
Propaganda jako předzvěst dobývání?
Na napadených litevských webových stránkách se namísto původního obsahu objevila ruská propaganda, která zahrnovala zakázaný symbol v podobě rudé ruské vlajky se srpem a kladivem, ruku v ruce s antilitevskými hesly a nadávkami. Vztahy mezi postsovětskými zeměmi a Ruskem jsou napjaté již dlouhou dobu, útok skupinky ruských hackerů jim ale dal nový rozměr – namísto politických póz a prsení se zvolili Internet jako cestu jasného vyjádření názoru, překonali hranice a bez armády dobyli litevské území, tedy alespoň část toho internetového.
Pokud se na útok nebudeme dívat pouze jako na výstřel do tmy malé skupinky ruských nacionalistů, mohli bychom ho považovat za předzvěst dalších událostí. Ne nadarmo se totiž říká, že první světová válka byla válkou chemiků, druhá pak z velké části válkou fyziků a třetí světovou válku budou rozhodovat informatici – nikoho už nebudou zajímat útoky hrubou silou, ale vyřazení všech podpůrných systémů na dálku, případně online krádeže tajných vládních informací. A právě čistě politické útoky napříč hranicemi bychom proto už v dnešní době neměli jen tak přehlížet.
Jak již bylo dříve zmíněno v tiskové zprávě, mohl by okatý ruský útok představovat pouze zástěrku pro další pokusy o napadení litevských serverů:
Máme za to, že hackeři paralelně s viditelným útokem, kdy zaměňují obsahy stránek a umísťují na ně komunistické a jiné symboly, skrytě podnikají i útoky neviditelné. Pronikají na nedostatečně chráněné webové servery a umisťují tam škodlivé skripty, s jejichž pomocí lze infikovat počítače, které tyto stránky navštěvují a následně z nich vykrádat citlivé a osobní údaje. (…) Politicky motivovaná a pozornost vzbuzující část útoku se tak propojuje s ekonomicky motivovanou a ukrývanou částí útoku.
Právě v tom by se mohlo skrývat nebezpečí podobných útoků, které sice budou mít politický podtext, ale nebudou fungovat pouze jako prostředník propagandy. Není tak těžké představit si obdobný útok, který si vezme za cíl vybudování armády botů, toto běžně používané označení přitom naznačuje již zmíněnou opravdovou válku – vojáky v ní ale nahradí napadené stroje, které budou sloužit agresorovi a budou moci vyřadit z provozu tisíce strojů a nespočet národních služeb. Ano, možná to zní utopicky, ale historie ukázala, že na první pohled přehnané nápady se často stanou.
Boj za peníze a ten správný názor
Počítače v síti, která je za geografickými hranicemi, se mohou stát vstupenkou do dalších systémů daného státu (obecně samozřejmě jakéhokoliv jiného uskupení). Pokud by ruští hackeři nestáli pouze o vyjádření názoru, ale měli o něco záludnější úmysly, nemuseli o sobě vůbec dávat vědět. Ze zhruba tří stovek napadených stránek a přidružených serverů by se pouze stali další prostředníci k novým útokům a šíření infiltrací. Nejde o to zbytečně strašit, ale ukázat možnosti trablů, které mohou do budoucna přijít při vyřizování politických názorů prostřednictvím Internetu.
Z historie sáhněme po kauze, kdy byl skupinou hackerů napaden slovenský Národní bezpečnostní úřad. Jednalo se o slovenské útočníky, kteří poměrně snadno zneužili slabinu webového rozhraní přístupu k e-mailu a díky tomu získali vstupenku do dalších komponent vnitřní sítě NBÚ. Okolo celé kauzy sice dlouho kolovala řada různých spekulací, nicméně některá fakta jsou i do budoucna jistá: citlivé informace nebudou nikdy dostatečně zabezpečeny, lidský faktor může selhat kdykoliv a kdekoliv.
Co kdyby se podobná akce neodehrávala pouze v rámci slovenských hranic, ale některý stát by přímo pronikl do systémů jiného, a to v rámci profesionálního kyberútoku jako řešení napjatých politických vztahů? Někdy to může být snazší než pálit ambasády a veřejně někoho bít na ulici, obzvlášť když šikovní online útočníci zpravidla zůstávají zahaleni rouškou anonymity až do doby, kdy se k akci přiznají pod jmenovkou některé (veskrze beztak anonymní) skupiny.
Ať se nám to líbí nebo ne, útoky hackerů se stále více stávají mocným prostředkem a nástrojem k řadě jiných věcí, než je pouhá ukázka „šikovnosti“ jedince nebo skupiny. Naplňují se tak dřívější prognózy o tom, že v této oblasti půjde stále více o kriminální pokusy, nájemní hackeři budou realitou. A proč takovouto novodobou armádu, kterou víc než geografické rozdělení světa osloví vidina peněz nebo boj za „ten jediný správný názor“, neoslovit i k mezinárodním útokům. Ano, je to jedna z vizí. Kam se podle vás budou ubírat hackerské techniky ve vztahu k politice a mezinárodním vztahům? Přispějte do diskuse pod článkem.
ČLÁNKY DO MAILU