Ráno s Tomášem

28. 12. 1999

Doba čtení: 6 minut

Rok se chýlí ke konci, Marek se definitivně uložil k zimnímu spánku (jako ostatně každý pořádný medvěd) a žádný skvost z jeho pera již letos neoblaží naši vyprahlou duši. Plátek šéfredaktorem opuštěný však rozkladné živly přímo vyzývá k diverzní akci a tomu nelze odolat… :-P *grin*

Následující text je autentickou reportáží z všedního dne jednoho antihumanisty, který si přeje zůstat v anonymitě. Říkejme mu třeba Tomáš.

Příběh začíná jednoho pondělního rána, asi tak v 5:30, když se budík rozřinčel o hodinu dřív. Z Tomášovy tváře lze vyčíst celkem pochopitelnou rozladěnost. I bez podobných drobných nepříjemností pro něj první ráno po víkendu většinou probíhá ve znamení mizerné nálady. Dnes navíc nemá cigaretu ani na cigaretu. Tomáš je vášnivý kuřák, běžně za den spotřebuje jednu až dvě krabičky. Kouří už skoro deset let, a proto jej dokáže vyvést z míry, když si hned po probuzení nezapálí.

Nedělní večer byl asi poněkud náročný, což se projevuje mimo jiné tím, že Tomášova motorika ještě není v úplně ideálním stavu a téměř čtvrt hodiny se marně pokouší uchopit kliku od dveří. Nakonec se mu to daří, ale klika mu k velké nelibosti zůstává v ruce, zatímco dveře od pokoje byly celou tu dobu otevřené. Potácí se na záchod, kde odlehčí svému měchýři, týranému již od chvíle, kdy vstal a zjišťuje, že neteče voda. Kromě toho, že bude muset oželet ranní hygienu (to by tolik nevadilo) se ovšem nemůže ani opláchnout, aby se probral (ani to by tolik nevadilo) a co nejhůře – nenapadá jej, jak si bez vody uvaří svou ranní kávu. Protože mu to nedochází ani v průběhu následujících dvaceti minut, musí ji dnes oželet, což se patřičným způsobem přičítá k jeho míře nasranosti, která nyní dosahuje téměř kritické hranice, při jejímž překročení už Tomáš není schopen ovládat své ničitelské pudy.

V tomto duševním rozpoložení se Tomáš začíná připravovat na svůj pracovní den, ze skříně si bere krosnu s potřebným arzenálem (revolver značky Colt ráže '453, krabičku s 200 kumulativními střelami, dva námořnické nože s ostřím o délce 21 cm, sadu ručních granátů, motorovou pilu apod.), naposledy se na sebe dívá do zrcadla, aby si stejně jako každé ráno uvědomil, že se neholil už tři roky, vychází a zavírá za sebou vstupní dveře. Při zamykání si všímá, že v zámku je cosi, co tam evidentně nepatří. Po chvíli přemýšlení onen záhadný předmět identifikuje jako kus klíče, s největší pravděpodobností toho, jehož druhou část třímá ve své pravici. Je vidět, že při takové nepřízni osudu Tomáš váhá, zda to dnes přece jen nemá radši vzdát, má ale trénink, pevné nervy a tvrdou palici, takže se statečně vydává na cestu do práce.

V neutěšeném stavu přichází na zastávku, kde už čeká poměrně velké stádo lidí. „Skvěle,“ říká si v duchu, „to už asi brzo přijede autobus!“ Bohužel se mýlí. Řidiči se v pondělí po ránu také nechtělo vstávat, takže si několik ranních jízd odpustil a přijíždí až po půl hodině. Těchto třicet minut se Tomáš výtečně bavil tím, že jisté postarší paní s gustem plival do nákupní tašky. Po chvíli si jeho počínání všiml jeden spoluobčan, postižený zřejmě mentálně. Něco se mu asi nelíbilo a ke své smůle si to dovolil okomentovat slovy: „Mladíku, nechcete se drobátko uklidnit?“ Po Tomášově zdařilém hokejistickém zákroku, který by mu mohli závidět i leckteří útočníci NHL, berle opsaly ladný oblouk vzduchem a onen stařík již ochutnává nefalšovaný pražský asfalt. Přestože to musí být jedinečná životní zkušenost, odmítá odpovídat na dotazy, jestli ten chodník není přesolený.

Vraťme se však k autobusu MHD, jehož řidič se zřejmě snaží dohnat své zpoždění a tudíž přijíždí do zastávky smykem. Určitě si tím ušetřil spoustu času, ale ve smyku nebyl schopen uřídit zadní část vozu a ta efektně i efektivně zametla přední řady čekajících. Protože Tomáš přišel později, objevuje se v jeho tváři stopa uspokojení. Konečně se otevírají dveře a vnitřní struktura davu se výrazně mění: slabší a menší se přesouvají blíže k zemi, většinou působením silnějších a větších, kteří po nich zuřivě šlapou ve snaze dostat se k volným místům, dokud ještě nějaká jsou. Valem jich totiž ubývá, nejdříve ta k sezení, později i k stání.

Není od věci na tomto místě zmínit nepříliš známou větu o kapacitě hromadných dopravních prostředků.
Kapacita každého hromadného dopravního prostředku je nekonečná.
Důkaz se provádí úplnou matematickou indukcí. Do každého hromadného dopravního prostředku se vejde jeden člověk, což lze snadno empiricky ověřit. Hromadný dopravní prostředek ale nikdy není tak plný, aby se do něj ještě alespoň jeden člověk nevecpal. Tím jsme provedli indukční krok a věta je dokázána.

Tomáš se ke dveřím propracoval mezi prvními, hlavně díky svým ostrým loktům a námořnickým nožům. V celém davu se našel pouze jediný odvážlivec, který se snaží nacpat před něj. Po Tomášově přesně cíleném zásahu se již nesnaží, zato si rychlostí volného pádu lehá s roztrženou ledvinou pod autobus. Lze se důvodně domnívat, že už to nerozchodí.

Ještě se tam nějakým zázrakem dostala taková stará seschlá babička s nosem do zatáčky po předchozím působením vlečňáku autobusu, která si kolem sebe vytváří místo soustředěným pícháním špičkou svého deštníku. Člověk by ji ale spíš čekal naloženou v lihu a zařazenou do sbírek Národního muzea, coby jedinečný exponát člověka neandrtálského. Tomáš už má místo k sezení sice jisté, ale pohled na tuto stvůru mu nedá. Když ho navíc při nástupu oním deštníkem píchne do stehna a prohodí cosi o nevychovancích, při čemž se na něj dívá, jako by jím snad měl být on, dochází mu trpělivost. Vzpomíná na svá šťastnější léta, kdy navštěvoval hodiny basketbalu, popadne nebohou důchodkyni a mrští jí ze dveří se slovy: „Já ti dám rošťáka, ty bábo jedna plesnivá!“ Do odpadkového koše se s ní trefuje dokonce bez odrazu od desky (rozuměj: od chodníku). Naplněn pocitem uspokojení si jde sednout.

Tato epizoda jej však zdržela a všechna místa jsou již obsazena, což jej nadmíru štve. Přes oči mu padá krvavě rudá clona a v uších se mu rozezní requiem Es moll pro osmiranný revolver a obranný granát značky OGONOK. Tyto zvukové vjemy jsou zřejmě způsobeny skutečným stavem věcí. Po chvíli granátová skladba doznívá, jsouc nahrazena sólem pro motorovou pilu. Tomáš se ohlíží a je sám v přeplněném autobuse. Naštěstí nezasáhl řidiče, který asi o ničem neví, protože s ledovým klidem řadí za jedna a pořádně oroštuje plyn. Autobus se zlehka pohne, přičemž se ze všech stran ozývá hlasité křupání. Řidič, nejspíše po ušlechtilé dávce kokainu, vidí jen bílé tečky a pochvaluje si: „To nám ten sníh dneska ale krásně křupe pod kolama!“ Ten zvuk sice připomíná spíš jisté středověké mučící nářadí (totiž kolo na lámání kostí), ale Tomáš nechce zbytečně vyvolávat sváry, a tak řidiče nechává při jeho názoru, na jehož vyjádření má ústavou zaručené právo.

Jakýsi zoufalec s úžasnou nadváhou (podle vzorce na výpočet obsahu válce ji při známé hustotě odhaduji tak na sto osmdesát kilogramů) se s vypětím všech sil snaží dohnat odjíždějící autobus. Síla rukou se sice na kola jeho vozíčku přenáší velmi účinně, ale kriplkára přece jen výkonostně nemá na novou Karosu. Navíc teď nadskočil na něčí ruce, což se dalo čekat, protože bezprizorních údů se zde vyskytuje více než dost, s vozíčkem nadále neudržel rovnováhu a překotil se. Bohužel spadl nešikovně přímo do dráhy kolemjedoucímu Porsche 911 Turbo, který jeho ruku bryskně přetváří na výživnou kaši pro děti z Jedličkova ústavu.

Tomáš se potěšeně pousmál nad výsledky dnešní ranní směny. Ještě tak mít u sebe cigaretu…

Pozn.: Zbytky lidských těl byly ještě téhož dne odklizeny a zpracovány v Masokombinátu Studená, za což se mu dostalo ocenění od odboru dopravy Magistrátu hl. města Prahy za pomoc při udržování čistoty na pražských komunikacích. Zvláštní poděkování chystá také Ministerstvo životního prostředí za osvětovou práci v oblasti recyklace odpadu, v tomto případě lidského.