Potřebuje e-shop registrační pokladnu?

Při přípravě zákona o registračních pokladnách se však na existenci online prodeje jaksi pozapomnělo. Zákon vůbec nepočítá se zásilkovým prodejem, což v některých případech vylučuje jeho smysluplný výklad ve vztahu k internetovým obchodníkům. Asociace pro elektronickou komerci (APEK) sdružující internetové prodejce žádala několikráte ministerstvo financí o vyjádření k nastalé situaci, bohužel kvalifikovaného stanoviska se prozatím nedočkala.

Zákon o registračních pokladnách (č. 215/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů) dle svého § 1 upravuje způsob evidence plateb vedené fyzickými a právnickými osobami při provozování maloobchodu (…) na základě živnostenského oprávnění (…) a upravuje další povinnosti související s evidencí plateb, a to pro účely správného a úplného zjištění a stanovení daňových povinností při výkonu správy daní. Zásilkový prodej internetových obchodníků do kategorie maloobchodu spadá, a ti tak nejsou z působnosti zákona o registračních pokladnách vyloučeni (na rozdíl od tzv. podomních prodejců). Do působnosti zákona tedy spadají pouze vztahy B2C.

Subjekty podléhající zákonu o registračních pokladnách (tedy včetně internetových obchodníků) jsou povinny zaznamenávat jednotlivé platby prostřednictvím pokladny. Zde se objevuje první problém, a to, co se rozumí platbou podle zákona o registračních pokladnách. Definice platby je obsažena v jeho ustanovení § 2 písm. k). Platbou se rozumí příjem nebo výdej bankovek a mincí české nebo cizí měny a úhrady vykonané prostřednictvím elektronického platebního prostředku, ceninou nebo šekem, a to při provozování maloobchodu… Příjem a výdej bankovek a mincí české nebo cizí měny zřejmě nepotřebuje komentář a je možné konstatovat, že evidenční povinnost dle zákona se vztahuje na platby v hotovosti (v případě osobního odběru zboží nebo jeho doručování obchodníkem). Evidenční povinnost se však zřejmě vztahuje i na hotovostní platby v případě tzv. dobírky, zde hotovost fyzicky nepřebírá obchodník, nýbrž jiná osoba např. na základě zasílatelské smlouvy (viz níže).

Evidenční povinnost se však vztahuje i na úhrady vykonané prostřednictvím elektronického platebního prostředku. Co je elektronickým platebním prostředkem, definuje zákon o platebním styku (č. 124/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ve svém ustanovení § 15 odst. 1. Elektronickým platebním prostředkem je:

1. prostředek vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě, při jehož užívání se zpravidla vyžaduje identifikace držitele osobním identifikačním číslem přiděleným vydavatelem nebo identifikace jiným způsobem,
2. elektronický peněžní prostředek.

Zajímavý je zejména výše uvedený bod 15 odst. 1 písm. a) zákona o platebním styku. Dle výkladu České národní banky mezi prostředky vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě v praxi náleží především debetní a úvěrové platební karty s elektronickou funkcí a prvky přímého bankovnictví (např. homebanking, telefonní a internetové bankovnictví). Z tohoto vyplývá, že v některých případech by i platba převodem na účet, a to paradoxně dle formy přístupu k účtu, kterou kupující v konkrétním případě zvolil, podléhala evidenční povinnosti dle zákona o registračních pokladnách. Pokud zákazník zaplatí „běžným“ převodem na účet, nejedná se o úhradu vykonanou prostřednictvím elektronického platebního prostředku a taková platba nepodléhá evidenci dle zákona o registračních pokladnách. Naopak pokud je příkaz k úhradě dán vzdáleným přístupem (např. prostřednictvím Internetu), je nutné takovou úhradu evidovat. Asi není nutné zdůrazňovat, že skutečnost, jakým způsobem zadal zákazník příkaz k úhradě, není ze strany obchodníka vždy zjistitelná. Ohledně toho, které platby vykonané prostřednictvím elektronického platebního prostředku podléhají evidenční povinnosti a které nikoliv, bude samozřejmě důležitý zejména názor ministerstva financí, nicméně zákon v tomto smyslu žádné výjimky nečiní.

K dalším obtížím se dostáváme pří výkladu ustanovení, jež upravují jednotlivé povinnosti, které by měly být internetovými obchodníky na základě zákona o registračních pokladnách plněny. Ustanovení § 3 odst. 1 zákona o registračních pokladnách uvádí: Povinný subjekt zaznamenává jednotlivé platby prostřednictvím pokladny, kterou umístí v každém pokladním místě. Povinný subjekt vystaví a předá zákazníkovi, se kterým platbu uskutečňuje, pokladní blok. Pokladním místem dle § 2 písm. n) zákona je každé místo, kde se v prodejním místě uskutečňují platby v maloobchodě (…) Vymezení toho, co se rozumí prodejním místem, zákon neobsahuje.

S vědomím nepřesnosti by snad bylo možné pro zjednodušení zaujmout výklad, že platebním místem ve smyslu zákona o registračních pokladnách je v případě bezhotovostních plateb (platební karty, platební brány, GSM banking, převod na účet prostřednictvím internetového bankovnictví) místo, kde je fakticky umístěn server obchodníka. V takovém případě by společně s objednaným zbožím bylo možno zákazníkovi odeslat a následně předat i vyžadovaný pokladní blok. V této souvislosti zmiňujeme, že pokladní blok musí být v tištěné podobě viz § 2 písm. m) zákona o registračních pokladnách – pokladním blokem je originál dokladu o plnění, tedy prodeji zboží (…) vytištěný pokladnou. Ministerstvo financí poskytlo Asociaci pro elektronickou komerci neoficiální vyjádření, které obsahuje informaci v tom smyslu, že v případě bezhotovostních plateb mimo provozovnu obchodníka není žádné platební místo a platby není vůbec nutné evidovat registrační pokladnou. O co se tato argumentace ministerstva opírá, nebylo bohužel uvedeno, nicméně neodpovídá výše uvedeným ustanovením zákona o registračních pokladnách.

V případě hotovostních plateb (včetně plateb na dobírku) je situace samozřejmě jiná, neboť platebním místem je v tomto případě určitě místo, kde dochází k uskutečnění úhrady (tedy např. na poště nebo u zákazníka). Skutečnost, že k uzavření smlouvy došlo např. prostřednictvím webového rozhraní, není ve vztahu k definici platebního místa rozhodná. V případě, kdy je obchodníkovi placeno přímo v jeho provozovně, není situace problematická a obchodník umístí do své provozovny registrační pokladnu.

V případech, kdy do přímého styku se zákazníkem a k samotnému inkasnímu úkonu dochází mimo provozovnu, je situace složitější, a to, ať už k přijetí platby dochází ze strany obchodníka samotného (obchodník nevyužívá pro tyto služby jiné subjekty), nebo k přijetí platby dochází ze strany zasílatele či přepravce zboží. V platebním místě by totiž měla být zaznamenána platba prostřednictvím registrační pokladny a zákazníkovi by měl být vydán pokladní blok, nicméně tyto povinnosti nelze bez registrační pokladny umístěné v platebním místě splnit. Inkasující osoba by musela být případně vybavena tzv. přenosnou pokladnou (definováno jako pokladna bez určení stálého pokladního místa), avšak zákon o registračních pokladnách umožňuje použití přenosné pokladny jen jako výjimku, a to u subjektů, které provozují svou činnost ve stánku, stánku s prodejem denního tisku nebo ve stánku s občerstvením, vymezených zvláštním právním předpisem upravujícím spotřební daně, v jednoduchém objektu, u pultu, stolku nebo jiného obdobného zařízení, která jsou určena pro prodej zboží nebo poskytování hostinské činnosti. Přenosnou pokladnu ve smyslu zákona tedy nelze pro tyto účely použít.

V případech, kdy internetový obchodník používá pro doručování zboží třetích osob, je možné se – ve vztahu k evidenční povinnosti obchodníka (a povinnosti vydat pokladní blok) – pokusit apelovat na zdravý rozum. Ani v tomto případě není možné vyhovět evidenční povinnosti dle zákona. Kromě nemožnosti použít přenosnou registrační pokladnu hraje roli i to, že zasílatel či přepravce doručuje pro více subjektů (např. více internetových obchodníků), a musel by tak být vybaven registrační pokladnou jednotlivých subjektů, pro které doručuje. Pro podporu tohoto „rozumného“ výkladu, tedy že tyto případy nespadají do působnosti zákona o registračních pokladnách, lze uvádět také následující argumenty:

1. zasílatel ani přepravce neprovozují maloobchod a nejsou tak povinným subjektem dle zákona o registračních pokladnách,
2. účelem zákona je evidence plateb při provozování maloobchodu a nikoliv evidence plateb při inkasu částek pro jiné subjekty,
3. v případě zasílatelské smlouvy jedná zasílatel vlastním jménem na účet příkazce, takže nevystupuje vůči zákazníkovi jako zástupce internetového obchodníka.

Je samozřejmě otázkou, zda se takovýto výklad bude ministerstvu financí zamlouvat. Tato argumentace se však nedá využít ve výše zmiňovaném případě, kdy obchodník doručuje samostatně.

Pro praxi internetových obchodníků je samozřejmě rozhodující interpretace zákona o registračních pokladnách prováděná ministerstvem financí, nicméně ani tato interpretace nemůže (by neměla) být v rozporu se zněním zákona. Jako nejlepší varianta, jež by vyřešila výše nastíněné problémy, se jeví legislativní změna, která by již počítala s existencí zásilkového prodeje. Všechny informace, zkušenosti a podněty ohledně toho, jak vyhovět podmínkám zákona o registračních pokladnách v praxi zásilkového prodeje, velice rádi přivítáme v diskuzi.