Evropská unie původně chtěla podpořit rozvoj broadbandu nejenom slovně, ale také finančně – určitou částkou „zárodečných“ peněz, které by zvýšily atraktivnost pro privátní investice. Měla na to připraven fond CEF (Connecting Europe Facility), skrze který chtěla podpořit budování nových broadbandových přístupových sítí částkou 9,1 miliardy €. To vše v letech 2014 až 2020.
Jenže pak přišlo sestavování nového unijního rozpočtu (na uvedené období 2014 a 2020), a s ním i rozhodnutí politiků: výrazně seškrtat (kromě jiného) i fond CEF. Původních 9,1 miliardy, určených v rámci tohoto fondu na broadbandu, bylo šmahem zredukováno na pouhou 1 miliardu €. Komisařka Neelie Kroesová, do jejíž působnosti broadband spadá, to vyhodnotila jasně: to už na žádnou podporu pro budování nových sítí nestačí. A tak zbylá miliarda půjde na rozvoj služeb, ale nikoli nové broadbandové infrastruktury (nových sítí, hlavně těch přístupových).
Když jsem o tomto vývoji psal v únoru zde na Lupě, vypadalo to dost beznadějně. Jako když Unie, přes všechny své vzletné řeči o nezbytnosti broadbandu pro přežití a další rozvoj, ho „pustila k vodě“ jako první, když došlo na lámání chleba.
Jenže teď se zdá, že Unie má určitý „plán B“. Byť sama to takto neprezentuje a tvrdí, že jde o dlouhodobě plánovaný krok, který je i jedním z dříve stanovených úkolů v rámci digitální agendy.
Konkrétně jde o plán na odstranění co největšího počtu zbytečností, duplicit a nejrůznějších překážek, které jsou kladeny do cesty budování nových přístupových sítí. S logickým očekáváním, že jejich eliminací se budování nového broadbandu zlevní, a tím dosáhne v zásadě stejného efektu, jaký byl očekáván od přímého „přilévání“ peněz skrze fond CEF: tam, kde se privátním subjektům dosud nevyplatilo budovat nové sítě výlučně „za své“ (jen pomocí vlastních investic), by jim jejich byznys plány již mohly začít vycházet.
A nejen to: kromě takovýchto opatření charakteru „cukru“ chystá Unie také příslovečný „bič“, v podobě nových povinností. Jako například povinnost instalovat síťové rozvody (pro potřebu broadbandu) do všech nových či jen výrazněji rekonstruovaných objektů. Jejich existence by nově mohla být podmínkou kolaudace objektu, stejně tako je tomu například s vodou, elektřinou či plynem atd.
Svým způsobem je to i zajímavé „uznání“ Internetu, coby něčeho stejně potřebného k životu, jako je právě voda, elektřina, plyn, kanalizace atd.
Chystané nařízení
Popisované opatření by mělo mít podobu Nařízení Rady EU a Evropského parlamentu. To znamená, že by se jednalo o přímo účinný právní akt, který by se netransponoval do národních legislativ jednotlivých členských států, ale platil by (byl by účinný) od okamžiku svého vyhlášení ve Věstníku EU (předpoklady hovoří o jaru 2014).
Návrh samotného nařízení již byl připraven Evropskou komisí, která jej také v nedávných dnech zveřejnila. Tiskovou zprávu pak opatřila trefným titulkem „Méně výkopů = levnější internet“, což dobře vystihuje základní podstatu problému: největší nákladovou položkou při budování nových broadbandových sítí jsou stavebně inženýrské práce, které dosahují až 80% všech nákladů. S určitým zjednodušením jsou to právě ony výkopy, resp. nutnost „kopání do země“.
Bez onoho zjednodušení jde také o získávání nejrůznějších povolení, které je zase spojeno se znalostí toho, co se kde nachází – kde jsou umístěny jaké infrastrukturní prvky typu kabelů a kabelovodů, chrániček atd. V neposlední řadě pak četnost „výkopů“ závisí na schopnosti dohodnout se, spolupracovat a sdílet to či ono: zda si každý musí rozkopat zem sám (a znovu), nebo zde může jít o společnou aktivitu více subjektů, které snižují jak své náklady, tak i zátěž pro přírodu, obyvatele, dopravu atd.
Právě proto se návrh nového nařízení zaměřuje na čtyři hlavní oblasti, ve kterých se snaží o odstranění překážek, úzkých míst či jen neefektivností:
- využití již existující infrastruktury (např. kabelovodů, chrániček, ale i stožárů, antén atd.)
- společné postupy při budování
- udělování administrativních povolení
- budování rozvodů uvnitř budov
Navíc návrh nařízení vychází z toho, že infrastruktura pro broadband není jedinou infrastrukturou, ale koexistuje vedle rozvodů vody, elektřiny, plynu, či třeba dopravní infrastruktury, a že zde existují významné možnosti synergie – a tak je nařízení „adresováno“ i dalším sektorům, které mají potenciál pomoci s rozvojem broadbandu.
Přitom konkrétní opatření, se kterými návrh nařízení přichází, nejsou žádným bleskem z čistého nebe, resp. něčím co nemá žádný precedent. Mělo by se jednat o určitou syntézu postupů a opatření, které již fungují v některých členských zemích (někdy i nad rámec nynějšího návrhu), a tak nyní vlastně jde o jejich jednotné a stejnoměrné „rozprostření“ po celé Unii. Tedy o nalezení jakéhosi nejmenšího společného jmenovatele vhodných řešení z jednotlivých zemí, a jejich jednotné zavedení ve všech členských zemích. S tím, že členské země mají možnost „jít výše“ a mít i přísnější požadavky, resp. právní úpravu, než jakou požaduje chystané nařízení (ale nikoli již „slabší“).
Přitom je samozřejmě respektován i charakter a postavení soukromého sektoru. Takže striktní povinnosti budou skrze nařízení ukládány veřejnému sektoru a tam, kde jsou využívány veřejné prostředky (například z dotací).
Využití již existující infrastruktury
Jasná pravidla pro využití již existující infrastruktury mají například v Litvě či v Portugalsku, a povinnost „transparentnosti“ (tj. poskytování či zveřejňování informací o existující infrastruktuře) již mají například v Belgii či Německu.
Chystané nařízení by je v zásadě mělo převzít a „naordinovat“ ve všech členských zemích: nově zavést právo na určité základní informace o již existující infrastruktuře, stejně jako o chystaných stavebně-inženýrských pracích. Včetně povinnosti pro síťové operátory vycházet vstříc (rozumným) žádostem o prohlídku konkrétních prvků jejich fyzické infrastruktury.
Stejně tak by síťoví operátoři měli mít právo nabízet přístup ke své fyzické infrastruktuře na komerční bázi, a povinnost vyhovět (rozumným) požadavkům na přístup k jejich fyzické infrastruktuře, za účelem instalace vlastní prvků, za spravedlivých podmínek.
Samozřejmě takto nastavená obecná pravidla se v praxi mohou stát předmětem sporů mezi konkrétními subjekty. A tak nařízení předpokládá „jednotného řešitele sporů“, kterým má být (standardně) národní telekomunikační regulátor. Tedy u nás ČTÚ. Ovšem s tím, že členské země si mohou vybrat někoho jiného, a toho pověřit řešením sporů.
Společné postupy a rozhodování
Častým nešvarem současnosti je to, že každý si „hraje na vlastním písečku“ a jen velmi vzácně se několik subjektů dokáže dohodnout na nějakém společně koordinovaném postupu. Chystané nařízení by to rádo změnilo. A tak zavádí obecné právo na koordinaci stavebně inženýrských prací. Povinnost v tomto ohledu (tedy vyhovět žádostem o koordinaci postupu a sdílení prací, za transparentních a nediskriminujících podmínek) však ukládá jen tam, kde vstupuje do hry financování z veřejných prostředků.
Třetí oblastí, do které chce chystané nařízení zasáhnout, je rozhodování ze strany orgánů veřejné moci, stejně jako dostupnost informací o postupech a podmínkách jejich rozhodování. Tyto informace mají nově být plně dostupné, a to z jednoho místa (byť třeba jen formou odkazů jinam). Navíc má být zaveden určitý časový limit pro rozhodování příslušných orgánů veřejné moci, pokud nebyl stanoven již na národní úrovni.
Budování rozvodů uvnitř budov
Konečně čtvrtou oblastí jsou rozvody pro potřeby broadbandu uvnitř budov: chystané nařízení zavádí povinnost vybudování vysokorychlostních rozvodů uvnitř všech nově budovaných objektů, stejně jako objektů procházejících rozsáhlejší renovací. Navíc u bytových domů (objektů s více byty) zavádí povinnost vybudovat uvnitř (nebo vně) domu „přístupový bod“ (concentration point). Každý poskytovatel pak bude mít právo zakončit (na své náklady) svou síť v tomto bodě a (za nediskriminačních podmínek) využít vnitřních rozvodů v objektu. Případné spory by opět řešil „jednotný řešitel sporů“.
Navrhováno je také, aby tam, kde uvnitř objektu nejsou vybudovány vnitřní rozvody, měl každý poskytovatel právo zakončit svou síť přímo u koncového zákazníka (tedy vlastně vybudovat rozvody uvnitř objektu sám), pokud k tomu dostane jeho souhlas, a to na vlastní náklady a za předpokladu minimalizace dopadů na soukromé vlastnictví.
Proč až teď?
Výše popisované záměry jsou pochopitelně jen základními obrysy chystaného nařízení. Ještě přesněji toho, co o něm bylo dosud publikováno. Na první pohled mi to přijde velmi rozumné a skoro mne napadá otázka „proč až teď?“, a nikoli již mnohem dříve.
Samozřejmě při detailnějším pohledu se určitě objeví různá úskalí, nedomyšlenosti či přímo problémy. Stejně tak se ale může ještě vše změnit, protože jde zatím o návrh, který teprve bude procházet debatou a schvalováním jak na úrovni Rady, tak i Evropského parlamentu. Přitom očekávaná účinnost je někdy ve druhém čtvrtletí 2014.
ČLÁNKY DO MAILU