Jakub Dosoudil tedy ČVUT nestudoval, průmyslovka ve Vlašimi, která programování a počítačům přála, stačila. A to z něj prosím málem byl hostinský. Programování totiž nebylo v 15 letech jeho favoritem. Chtěl mít hospodu, a proto se hlásil na hotelovou školu a obchodní akademii. A možná teď už děkuje, ale tenkrát to musel být šok: Nevzali ho ani na jednu z nich! Strojní průmyslovka ve Vlašimi ho vzala i bez přijímaček, a tak „skončil“ tam. Sám přiznává, že víc než angličtinu a matematiku nevnímal, většinu času strávil v učebnách informatiky, kde správcoval síť. Pokud si na to ještě vzpomínáte, byla to tehdy taková móda, aby se studenti starali o počítače. „Logicky bych předpokládal, že právě tam jsem viděl poprvé Internet, ale nevybavuje se mi to.“ To „tenkrát poprvé“ hodné zapamatování se událo až v kanceláři Borlandu zhruba čtvrt roku po nástupu. „Externí modem 28,8. Byla to velká sláva, hlavně proto, že jsme byli v centru a tedy připojeni k digitální ústředně. Rychlost tedy dosáhla téměř maxima.“
 Jakub Dosoudil
|
Obchodník s paradoxem
Psal se rok 1998 a Jakub Dosoudil seděl ve svém prvním opravdovém zaměstnání. „Tenkrát jsem dostal nabídku, o které jsem si myslel, že kdybych nikdy nikam dál nepostoupil, tak je to naplnění mého kariérního snu. Měl jsem pracovat v pobočce velké americké firmy s kvalitními produkty.“ Na první zaměstnání dobré, ale na celý život by to asi nestačilo. V Borlandu totiž pracoval jako technická podpora pro obchodníky i zákazníky. Ostatně sám nikdy neprogramoval, pokud nepočítáme Pascal, Karel a Visual Basic zabudovaný do Excelu. „Dělám si jen legraci, když nám chybí lidi, že to zabalím a půjdu programovat, ale to je spíš výhrůžka. Z programátorského hlediska jsem už úplně ‚mimo‘“.
Byl prostě obchodník, postupně přibývaly odpovědnosti, vyřizování objednávek, komunikace s distribuční sítí, support dealerů. Pak se uvolnilo místo v marketingu, ale „nebyla mi svěřena důvěra“. Zároveň však přišla nabídka od konkurenta – Sybase. Dosoudil měl vybudovat distribuční síť a založit prodej krabicového softwaru. Nabídku využil a potom se podílel i na expanzi do východní Evropy. To se jeho práce ještě stále víc podobala produktovému marketingu.
Jak Kuba ke štěstí přišel
„Vždycky jsem toužil mít vlastní firmu.“ Když se hlásil na hotelovku, jednalo se o vlastní hospodu. „Když mě nevzali na tu hotelovku, tak jsem na hospodu zanevřel.“ Na myšlenku vlastní firmy ale ne. Ukázalo se to později – expanze znamenala i hodně cest po východní Evropě a při té příležitosti se setkal s lidmi ze Symantecu. „Chtěli rozjet v Čechách obchod a potřebovali marketingovou a PR podporu. Distribuční síť tu už byla nasmlouvaná a byla řízena z Německa. Domluvil jsem se s nimi na externí spolupráci a založil jsem tedy firmu, měl jsem prvního zákazníka a postupně přibyli další.“
Fungující PR agentura byla ale začátek. „Stále jsem se stýkal s některými bývalými kolegy ze Sybase, hlavně Dobromilem Podpěrou. Žil nápadem začít vyvíjet software pro západní firmy, kde stojí programátor víc a je jich tam nedostatek.“ Ano, opět mluvíme o zlaté době internetové ekonomiky. Firma vznikla celkem v poklidu, zakladatelé se ale zasekli na jménu. Nikdo totiž vlastně neví, jakým způsobem vzniklo. „Před zakládáním firmy jsem odjel na dovolenou do Mexika, a když jsem seděl v autobusu, tak mne najednou napadlo tohle slovo.“
Měla jsem pocit, že to snad musí něco znamenat. Samotné slovo „cleverlance“ ale prostě neexistuje a přesto při jeho znění máte pocit, že za ním musí být něco chytrého, nějaké chytré „lance“. Lance je přitom v angličtině typ chirurgického nože a vůbec různé ostré zbraně. (Pročtěte si anglickou definici a význam si dovoďte sami :-).)
„Jel jsem autobusem, musel jsem zahlédnout kus billboardu. Podívali jsme se, jestli je volná doména v .com, byla, jméno se líbilo. Zvlášť proto, že šlo spojit se slogany jako ‚clever solutions‘ a podobně – a protože jsme byli opravdu orientovaní do zahraničí, tak se nám zdálo, že to bude pro cizince srozumitelné jméno.“
Jenže už za rok museli slovíčko Cleverlance hláskovat i Čechům. „Nějak se to zvrtlo. Náš typický zákazník, .com firma, padl, jakmile padla burza a internetová bublina, a během roku tak skončili naši zákazníci. Do slova a do písmene. Všichni naši odběratelé padli. Potřebovali jsme nějaké další zakázky, měli jsme tým 15–20 lidí, kteří byli výborní v J2EE, a potřebovali jsme najít příležitost.“ A přišla: Komerční banka, která v té době hledala dodavatele. Bylo to chvilku po té, co Jakub Dosoudil přesedlal ze dvou židlí na jednu a usadil se napevno v Cleverlance.
Napadá mne ale, že je divné, když člověk vlastní firmu i PR agenturu, která zastupuje různé firmy z IT a zároveň i tu jeho. Nedochází k nějakým problémům? „Virklis dodržuje pravidlo, že nesmí dělat pro dva sobě konkurující klienty. Navíc když přijde požadavek od nového klienta, který chce, aby ho Virklis zastupovala, tak to musí ostatní klienti odsouhlasit. A to se muselo stát i před těmi devíti měsíci, kdy jsem chtěl, aby nás začal zastupovat.“
Těšíme se na zahraniční pobočky
Jakub Dosoudil si nejednou postěžoval, že jako firma orientující se na západ musí vysvětlovat německým firmám, že není z Ukrajiny. „Na tom se nic nemění. Jsou to dva roky, co sem měl přiletět zástupce holandské firmy a předtím se nás ptal, jestli tady bereme platební karty, jestli tu fungují mobilní telefony. Ještě bude trvat hodně dlouho, než si tu pověst vylepšíme, a ptám se, jestli oni vůbec budou chtít. Jestli pro ně nebude jednodušší házet nás do kapitoly druhý svět.“
S prací pro západ má přitom Cleverlance široké zkušenosti. V duchu předchozích vět začali v Německu jednoduchou prací. „Postupně na nás byl převeden celý vývoj, protože pochopili, že jsme nejen levnější, ale i kvalifikovanější.“ A odešel by tam třeba za zelenou kartu? „Já sám ne. Už když jsem pracoval v Sybase, dostal jsem nabídku jít pracovat do Anglie. Ale byl jsem příliš fixovaný na Čechy. Mám rád české prostředí a odmítl bych Anglii, Německo, možná bych neodmítl Jižní Ameriku, tam bych asi udělal výjimku. Mám tu ale řadu kolegů, kteří se těší na to, až zase začneme dostávat zahraniční zakázky. A těšíme se na to, až tam rozjedeme vlastní projekty (jako je třeba ta bankovní aplikace), bude tam naše vedení.“
U počítače neusíná
Firma poslední roky vysloveně expanduje, počty zaměstnanců se zvyšují na násobky. „V prosinci 2002 nás bylo 40 a v prosinci 2003 120. Obrovský nárůst lidí si samozřejmě vyžaduje nárůst procesů ve firmě a typů nabízených služeb. Teď zrovna se zabývám tím, že pracuju na vnitrofiremních procesech, aby byla firma řízená podle řádu jiného než ad hoc, a také na určování firemní strategie.“ Momentálně má Jakub Dosoudil pod sebou 145 zaměstnanců a další desítka jich pracuje v PR agentuře. To by bylo pro většinu majitelů příliš. Padnul někdy hlavou na klávesnici? „Stalo se to, asi v 17 letech na letní brigádě v DTP studiu, šéf si ale myslel, že si dělám legraci.“
ČLÁNKY DO MAILU