Internet zatím zůstává oázou svobody. Zachvátí jej totalita?

Článek je součástí speciálu k 20. výročí založení serveru Lupa.cz – Jak bude internet vypadat za 20 let?

Svět se mění a vyvíjí stále rychleji; pro informační technologie to platí dvojnásob. Trh se slušnou dávkou jistoty nedokáže predikovat nikdo, o čemž se můžeme přesvědčit z výroků i velice schopných lidí, kteří něco v životě dokázali, ale přesto se ve svých předpovědích – týkající se oborů, kde měli úspěch – často šeredně mýlili (slavný výrok: „640K ought to be enough for anybody“ je jen jedním příkladem z mnoha). Když se mě ptáte, jak bude internet vypadat za dvacet let, upřímně říkám, že to nevím; existuje však jeden scénář, který nepovažuji za úplně vyloučený a dost se ho obávám. A jak lépe předejít hrozbám než před nimi varovat?

Celá naše společnost v posledních desetiletích bohužel směřuje k vyšší centralizaci, zvýšené míře regulací, kontroly a státního vlivu. Neustále slýcháme, že kdo nic špatného nedělá, tomu to přece nemusí vadit a podobně. Bývaly doby, kdy bylo lékařské, zpovědní, advokátní či bankovní tajemství nedotknutelné. Dnes však názor, že je soukromá věc každého, jaké finanční transakce provádí, vnímá většinová společnost jako (nebezpečný) radikalismus; lékařské tajemství už také není stoprocentní, na prolomení toho advokátního se pracuje.

Generální partner speciálu Jak bude internet vypadat za 20 let

ACTIVE 24 registruje domény a poskytuje webhostingové služby. Malým a středním podnikům, živnostníkům i jednotlivcům nabízí registraci více než 250 doménových koncovek, hosting, redakční systémy pro tvorbu a správu webu nebo e-shopu, e-maily a online kancelář i serverová řešení pro robustnější online projekty. Jde o firmu s prověřenou historií a v oboru působí více než 20 let. Sledování trendů technického vývoje jí umožňuje nabízet služby v nejvyšší dostupné kvalitě.

Internet pak v tomto přeregulovaném světě zůstává jakousi oázou svobody. Lidé se s ním učí zacházet, stávají se digitálně zodpovědnějšími; stále lépe rozumějí tomu, že pokud nechtějí sdílet své soukromí s ostatními, musejí dodržovat určité zásady. Na soukromé firmy je ze stran jejich zákazníků a uživatelů vyvíjen stále větší tlak ohledně toho, jak nakládají s daty, což je velice dobře. Na státy je bohužel již tradičně nahlíženo o poznání jinak; jejich sběr dat a zásahy do soukromí téměř nikoho moc neznepokojují, protože to přece dělají „pro dobro nás všech“. Mnozí úplně zapomínají, že ti, kdo s těmi daty pak disponují a mají k nim přístup, nejsou o nic lepší lidé než všichni ostatní.

Nebezpečí jménem blockchain

S vynálezem blockchainu a kryptoměn přišel velký rozmach kryptoanarchie, tedy používání technologií – zejména pak asymetrické kryptografie – k dosažení digitální svobody, do které patří (zejména, byť nejen) odolnost vůči cenzuře, z níž plyne svoboda projevu, možnost anonymní či skutečně soukromé online komunikace i šifrování libovolného obsahu, jenž je přístupný jen tomu, kdo má klíč; a díky kryptoměnám nově i svobodu uchovávat a převádět hodnotu, což je neuvěřitelně silný technologický nástroj vhodný k boji proti totalitářským praktikám každého státu.

Vládám však začíná pomalu docházet, že technologie blockchainu představuje potenciální ohrožení jejich monopolů moci, na což reagují různě; některé se snaží ji sami využívat, jiné regulovat, další přímo zakázat. To jim však příliš nejde, neboť internet je příliš svobodné médium, než aby umožňoval rozumně útočit na celosvětově decentralizovanou databázi, která existuje napříč různými legislativami. Kryptoměny se pochopitelně někde musejí „potkávat s reálným světem“ (když je přijme obchodník a pošle zákazníkovi zboží nebo se je někdo pokusí nakoupit či prodat), což jsou právě ta místa, kde může zakročit státní moc proti „obyčejným lidem“, avšak na zločince a teroristy si takto nepřijde.

Co tedy s tím? Pod záminkou boje proti terorismu už prošlo mnoho různých omezení svobod; tak proč ne deanonymizace internetu, protože kdo nedělá nic špatného, nemá co skrývat? S IPv4 by to bylo přeci jen docela komplikované (i když ne nerealizovatelné, jen by to přenášelo určitou zátěž na providery), leč IPv6 má dostatek adres pro každé zařízení. Pochopitelně by nešlo zabránit tomu, aby jedno zařízení používalo více lidí, případně aby za jedním veřejným strojem bylo schováno několik dalších (dnes běžná praxe), nicméně když už tu máme objektivní odpovědnost provozovatele vozidla (vymykající se základním principům našeho právního řádu), tak se určitě najde i důvod pro objektivní odpovědnost provozovatele IP adresy. A co veřejná místa s připojením k internetu? Občan dostane od státu certifikát, jímž se prokáže poskytovateli, který si může vše hned zkontrolovat a zaevidovat; když zvládneme elektronicky evidovat tržby, s přístupy k internetu to nebude o mnoho složitější.

Že si můžete otevřít SSH tunel někam do zahraničí a vše je vyřešeno? Zajisté; dokud podobnou legislativu nezavedou všechny země. Zdá se to nereálné? Inu, to se ještě před tři čtvrtě stoletím zdála i jednotná válka proti drogám; než v roce 1961 přišla Jednotná úmluva OSN o narkotikách, která tuto americkou záležitost roznesla do celého světa. Je Jednotná úmluva OSN o IP adresách tak nereálná? Pomůže to přece v boji s terorismem, dětskou pornografií, pirátským softwarem a mnoha dalšími věcmi, takže to přece stojí za to zkusit; a kdo nedělá nic špatného, nemá se přece čeho bát.

Deanonymizace internetu

Napadá vás celá spousta více méně technických důvodů, proč to nebude mít efekt? Například že skuteční teroristé či jiní zločinci přece mohou ovládnout cizí stroj a páchat zlo z něj, čemuž se BFU nemá moc šanci bránit? Pochopitelně; jenomže zkuste tohle vysvětlovat, až se to bude zavádět! Co se dozvíte? „Ti zlí to budou mít alespoň těžší; a kdyby to mělo posloužit k dopadení jediného z nich, stojí to za to.“ A zkuste pak argumentovat pro zrušení, až se ukáže, že to efekt vážně nemá! Jako bych to slyšel: „Internetové obchody si skrz to ověřují identitu zákazníků; co by si jinak počaly? Konkurence by je mohla spamovat falešnými objednávkami!“ Že to celá léta fungovalo i na anonymním internetu, nebude absolutně nikoho zajímat; stejně jako dnes nikoho nezajímá, že prakticky vše, co dnes stát reguluje, fungovalo dřív úplně normálně i bez regulací.

Dnes alespoň většině z nás připadá deanonymizace internetu jako něco šíleného, hrozného a těžko představitelného; chápeme důležitost anonymity a svobody, kterou nám tato síť poskytuje. Internet je totiž jedna velká anarchie; anarchie ve smyslu citátu, který neumím přeložit, aniž by ztratil své kouzlo: „Anarchy is not a lack of order; anarchy is the lack of orders.“ Internet má svůj decentralizovaný řád a žádnou centrální autoritu. Jenomže stejně nepředstavitelné byly pro naše předky dnešní regulace zbraní, dopravy, peněz, vzdělávacího systému, zdravotnictví, drog či trhu práce… A dnes? Většina společnosti si bez těch regulací ani nedokáže představit civilizaci.

Svoboda, jak víme poučeni minulostí, často umírá za bouřlivého potlesku davů; a z novodobé historie vidíme, že se tak většinou neděje naráz, ale postupnými kroky. Internet je sice nyní oázou svobody v přeregulovaném světě, leč jeho anonymitu plně doceňuje spíše generace, která stála u zrodu webu a patřila mezi jeho první uživatele. My totiž pamatujeme, že i když spam a různí prudiči mohou být nepříjemní, nejedná se o problémy neřešitelné; a ten svobodný prostor za to stojí. Mnohým BFU z naší generace mimochodem trochu splývá internet a web (některým dokonce i konkrétní webovka Seznamu). O generaci dále některým splývá internet a sociální sítě, konkrétně hlavně Facebook, kde je normální vystupovat pod svým občanským jménem (což je také určitý posun). Ačkoliv rozhodně netvrdím, že naše generace by byla v čemkoliv lepší či osvícenější než ta následující, domnívám se, že myšlenka spojování uživatelů internetu s jejich reálnou identitou pro ně bude trochu snesitelnější, neboť jsou na to zvyklí.

Nenechat si vzít svobodu

Před časem bych měl možná tendenci tvrdit, že ztráty internetové anonymity se nedožiji. Když však vidím, jak rychle a jakým směrem se pohybujeme, obávám se, že dvacet let zdaleka není tak dlouhá doba. Ne, že bych nevyhnutelně viděl sám sebe v roce 2038 jako státem registrovaného uživatele internetu, ale zas tak moc by mě to nepřekvapilo. Zatím by se takový návrh rovnal politické sebevraždě, ale on s tím dříve či později někdo přijde, čímž se to téma otevře; a jak se o něm bude mluvit, přestane nám lidem připadat tak absurdní, až si na tu myšlenku zvyknou.

O technologický vývoj rozhodně strach nemám, lidé jsou nesmírně vynalézaví a život má větší představivost, než si nosíme ve svých snech. Bude mít za dvacet let má lednička svou IP adresu? Objedná si sama jídlo, až ji vyjím? Bude mi dům vytápět zařízení na těžbu kryptoměn? A budou jeho noční výkon řídit teplotní čidla v mé posteli, která bude schopna i zavolat záchranku, když přestanu dýchat? Využijí můj volný diskový prostor či výpočetní kapacitu distribuované decentralizované systémy? Budu přednášet z domova ve virtuální realitě? Tohle nebo cokoliv jiného; trh s technologiemi nám dodá vše, za co budou lidé ochotni zaplatit.

Ale o svobodu se musíme zasadit a nenechat si ji vzít. Jak na to? Benjamin Franklin kdysi řekl: „Kdo se vzdá své svobody výměnou za trochu bezpečí, ztratí obojí a nezaslouží si ani jedno.“ Měl pravdu. Proto nevěřme nikomu, kdo se bude snažit zavádět další registr, evidenci, regulaci či kontrolu v zájmu boje proti terorismu, zločinu, drogám či dětské pornografii. Odmítejme všechny takové návrhy hned v zárodku, protože jakmile připustíme, že by to vlastně mohlo být i dobré, lidem to přestane připadat absurdní a začnou si na tu myšlenku zvykat. Internet je jedním z posledních útočišť pro lidi, kteří nevnímají svobodu jen jako prázdné líbivé slovo, ale má pro ně skutečný význam a hodnotu. Zachovejme jej; a rozšiřujme!