Ministerstvo průmyslu a obchodu dokončilo minulý týden přípravu státní politiky v oblasti elektronických komunikací. Jde o strategii s názvem „Digitální Česko“, kterou ministerstvo již předalo do zkráceného meziresortního připomínkového řízení (termínovaného do 10.12.2010). Původní záměr přitom říkal, že strategie by měla být předložena vládě ještě ve třetím kvartále 2010.
O přípravách této strategie jste se mohli dočíst zde na Lupě již v lednu tohoto roku, v článku „Národní broadbandová strategie končí, přijde Digitální Česko!“. Proto jen stručně pro připomenutí: jde o nový strategický dokument, který navazuje na dřívější koncepce a politiky, a především pak na Národní broadbandovou strategii (formálně: Národní politiku vysokorychlostního přístupu). Ta byla, po likvidaci resortu informatiky, vytržena z problematiky elektronických komunikací (která přešla na MPO), a předána resortu vnitra.
Vnitro tuto strategii naposledy vyhodnotilo koncem roku 2009, a díky kreativnímu přístupu k číslům a základním pojmům (viz tehdejší článek) dokázalo konstatovat, že původní strategie byla úspěšně naplněna – a to dokonce s předstihem: již v roce 2008.
A tak vnitro počátkem letošního roku „ukončilo“ Národní broadbandovou strategii a zbavilo se problematiky broadbandu jako takové, když ji předalo resortu průmyslu a obchodu. To ji mohlo začlenit zpět do celé širší oblasti elektronických komunikací, kterou mělo v gesci již od rozpadu informatiky – a začít pracovat na nové státní politice v oblasti elektronických komunikací. No a tou je právě strategie Digitální Česko, která byla minulý týden předána do notně zrychleného meziresortního připomínkového řízení.
Je to resortní koncepce!
Než se pustíme do rozboru toho, co konkrétního nové Digitální Česko přináší, měli bychom si zdůraznit jednu důležitou věc: že po světlých výjimkách z dob existence resortu informatiky jde opět o úzce resortní strategii. Tedy o strategii, která řeší jen to, co má ve své gesci a kompetenci ten resort, který strategii připravuje, tj. ministerstvo průmyslu a obchodu. A i to je pouze část široké oblasti, poněkud nesprávně označované jako „elektronické komunikace“.
Pokud bych to mohl maximálně zjednodušit, dovolil bych si konstatovat, že Digitální Česko je strategii, zabývající se dalším rozvojem telekomunikační infrastruktury v ČR. Což je samozřejmě potřebné – ale není to zdaleka jedinou věcí, kterou je třeba se zabývat a rozmýšlet, čeho a jak chce stát dosáhnout.
Už i samotný název „Digitální Česko“ přitom evokuje souvislost s „digitální agendou“, která je dnes chápána mnohem šířeji – a točí se stále více kolem úplně jiných otázek, než je dostupnost infrastruktury. Například kolem otázek bezpečnosti (nejrůznějších forem kybernetických zločinů, podvodů, okrádání, napadání, zneužívání osobních údajů atd.), přes oblast informační gramotnosti (aby lidé vůbec uměli s novými technologiemi pracovat a používat je), až po otázky z oblasti práv duševního vlastnictví a jejich dopadů (včetně snah o odpojování uživatelů od Internetu).
Nic z toho ale ve strategii Digitální Česko nehledejte.
Co ve strategii chybí?
Již na počátku mělo ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) snahu spolupracovat s některými dalšími resorty na přípravě své strategie. Pokud se podíváme do tezí, které na počátku své práce na strategii vydalo, pak zde najdeme i záměr spolupracovat s dalšími subjekty a resorty:
- s ČTÚ na plánech v oblasti využití spektra a na vytvoření databáze provozovatelů pevných bezdrátových sítí
- s Ministerstvem pro místní rozvoj na pravidlech spolufinancování sítí NGA či změně předpisů, která by například umožnila sdílení přenosových tras, usnadnila budování nových stavebních objektů či dočasně připustila budování závěsných kabelů.
- s Ministerstvem financí na zavedení přechodné nižší sazby DPH pro budování sítí NGA a poskytování broadbandových služeb, či úpravě pravidel pro využití principu PPP (Public-Private Partnership)
Realizovat se podařilo spolupráci s ČTÚ (více později). Část ostatních záměrů (hlavně ve spolupráci s MMR) se do strategie promítla, ale stále jen jako (dosud nerealizované) záměry. Ostatní záměry, především kolem DPH či PPP, se už v samotné strategii neobjevují. Možná i proto, že byly příliš odvážné a málo reálné. Jako třeba záměr snížit DPH – o to už se pokoušel kdekdo, ale nikomu se to nepodařilo. Inu, když dojde na peníze, jdou i vzletné úmysly stranou.
Jiným příkladem může být oblast bezpečnosti, kde již zmiňované teze přicházely s konkrétním úkolem:
Pro zvýšení důvěry a bezpečnosti chování uživatelů při využívání služeb elektronických komunikací a služeb informační společnosti spolupracovat s dotčenými orgány na vytvoření „bezpečnostního desatera“.
Výsledná strategii se ale oblastí bezpečnosti také systematičtěji nezabývá, a žádné „desatero“ nepřináší. Podle mého názoru jde i zde o důsledek způsobu rozdělení kompetencí: oblast „kybernetické bezpečnosti“ se totiž nedostala na MPO (resp. do oblasti elektronických komunikací), ale „drží ji“ resort vnitra. To ji získalo na základě vládního usnesení č. 205/2010 z 15. března, na jehož základě na MV ČR vznikl Odbor kybernetické bezpečnosti, později přejmenovaný na Odbor kybernetické a informatické bezpečnosti. Ustavena již byla Meziresortní rada pro koordinaci kybernetické bezpečnosti (statut), a zřejmě místo „bezpečnostního desatera“ má vnitro předložit vládě (do 15.12.2010) samostatnou strategii pro oblast kybernetické bezpečnosti.
Co strategie obsahuje?
Pojďme nyní již k tomu, co strategie Digitální Česko obsahuje. Mohli bychom to rozdělit na obsáhlejší analytickou část, a na stručnější část věnovanou cílům samotné strategie.
První (analytická) část se věnuje zejména dostupnosti Internetu v ČR, a nepřináší nic zásadně nového (či něco, o čem by se dosud nevědělo). Zajímavý je snad jen nesmělý pokus zavést novou definici toho, co vlastně je broadband:
Tak jako se vyvíjí požadavky na vysokorychlostní přístup, mění se i mez, od které lze přípojku považovat za vysokorychlostní. V současnosti je za vysokorychlostní přípojku považována přípojka s nominální rychlostí 2 Mbit/s (tedy technicky dosažitelná rychlost přípojky od síťového zařízení provozovatele k uživateli).
Nechtělo by to nějakou razantnější formulaci, ve smyslu toho, že MP chce, aby se za broadband, alias vysokorychlostní připojení, považovaly nejméně ony 2 Mbity za sekundu? Jenže současně by to chtělo i něco dalšího, než jen zmínku o nominální (či „technicky dosažitelné“) rychlosti. Uživatelé a jejich aplikace se totiž nepotýkají s rychlostí nominální, ale s rychlostí efektivní, resp. skutečně dosahovanou, která by se od té nominální neměla až tak zásadně lišit. Přesto se obvykle liší, často dosti zásadně. Jenže to už právě jsou ty věci, kterými se nová strategie vůbec nezabývá.
Pokud jde o druhou část strategie, věnovanou cílům strategie a opatřením pro jejich dosažení, pak ta je skutečně dosti stručná a jednotlivé cíle a opatření spíše jen vyjmenovává, než aby je podrobněji popisovala a zdůvodňovala.
Pokrytí: postupně, od nejméně obydlených lokalit k těm více obydleným
Co do významu je asi nejdůležitější to, co se týká využití digitální dividendy. Zde strategie vytyčuje určitý směr, který by následně měl naplnit Český telekomunikační úřad, až bude vypisovat výběrové řízení na využití nových frekvencí z digitální dividendy. Strategie jej totiž zavazuje k tomu, aby jako podmínku pro budoucího držitele uvolněných frekvencí stanovil postupné budování (bezdrátového mobilního) pokrytí od dosud nejméně pokrytých lokalit:
S ohledem na výsledky průzkumu Ministerstva průmyslu a obchodu Český telekomunikační úřad stanoví v přídělech rádiových kmitočtů podmínky (tzv. rozvojová kritéria), kterými podpoří výstavbu v místech s nižší koncentrací obyvatel. Například stanovením povinnosti pokrýt obce do 5000 obyvatel do 2 let, po pokrytí 30 % těchto obcí může držitel přídělu začít pokrývat obce do 20 000 obyvatel, po pokrytí 60 % malých obcí a 30 % středních obcí může držitel přídělu začít pokrývat obce do 200 000 obyvatel. Po pokrytí 90 % malých obcí, 60 % středních obcí a 30 % velkých obcí může držitel přídělu začít pokrývat obce nad 200 000 obyvatel.
Zdůrazněme si ale, že tato podmínka by se zřejmě měla vztahovat jen na kmitočty (v pásmu 800 MHz), které se uvolní v rámci digitalizace televizního vysílání, formou tzv. digitální dividendy. Neměla by se týkat dalších dosud volných kmitočtů, které bude ČTÚ také nabízet případným zájemcům. Takže pokud by na náš trh chtěl vstoupit někdo nový, mohl by k pokrytí lukrativnějších městských lokalit využít frekvence z ostatních (vyšších) pásem, zatímco citovaný požadavek by ho svazoval pouze u frekvencí z digitální dividendy.
Mimochodem: podle dosud neoficiálních informací se prý předběžně nepřihlásil žádný zájemce o nepárové spektrum v pásmu 2,6 GHz (využitelné například pro WiMAX). A tak ČTU nejspíše zreviduje své plány na samostatné výběrové řízení pro tyto kmitočty, a zřejmě je zahrne do jednoho balíku s těmi z digitální dividendy a se zbývajícími (párovými) částmi spektra, které jsou ještě volné.
Překlepnout digitální propast
Vedle pravidel pro využití digitální dividendy jsou důležité i cíle v oblasti pokrytí, kterých chce strategie dosáhnout. Zde na prvním místě zmiňuje redukci „digitální propasti“, kterou ale nechápe v jejím tradičním pojetí (jako rozdíl ve schopnosti lidí využívat nové technologie), ale jako rozdíl v dostupnosti Internetu mezi městy a venkovem.
Strategie ale chce tuto „digitální propast“ řeší poněkud zvláštním, i když asi realistickým způsobem: z rozdílu v dostupnosti připojení jako takového chce udělat pouze rozdíl v dostupné rychlosti. Neříká tedy, že by rozdíly mezi městy a venkovem (resp. „okrajovými a řídce osídlenými oblastmi“) měly zmizet úplně. Místo toho chce, aby se lišily jen rychlosti: aby ve městech bylo připojení dostupné s nějakou konkrétní rychlostí, a na venkově s jinou (nižší) rychlostí:
- Zajistit do roku 2013 dostupnost služby přístupu k vysokorychlostnímu internetu ve všech trvale obydlených a řídce osídlených lokalitách ČR s minimální přenosovou rychlostí alespoň 2 Mbit/s (download) a ve městech alespoň 10 Mbit/s.
- Zlepšit do roku 2015 kvalitu účastnických přípojek tak, aby v řídce osídlených oblastech byla dostupnost k vysokorychlostnímu internetu zajištěna přenosovou rychlostí, která bude alespoň na úrovni 30 % průměrné rychlosti dosahované v městské zástavbě. Přitom 30 % domácností a firem ve městech by mělo mít dostupnost k přípojkám s přenosovou rychlostí alespoň 30 Mbit/s.
Poněkud nepříjemné je to, že z uvedených formulací není zcela jasné, co je vlastně požadováno. Když se například hovoří o minimální (a nikoli nominální) přenosové rychlosti, v souvislosti s rokem 2013, je tím míněna garantovaná efektivní (skutečně dosahovaná) rychlost? Což by znamenalo, že by nominální rychlost musela být podstatně vyšší a musely by být použity takové technologie, které by z ní dokázaly garantovat určité minimum? Nebo je to myšleno ve smyslu „minimální nominální“ rychlosti, a autorům jen vypadlo slovíčko „nominální“?
Stejnou chybu ale dělá i evropská digitální agenda, ze které je první část prvního bodu očividně převzata: do roku 2013 pro každého 2 Mbit/s. My si k tomu ale přidáváme přísnější požadavek: „aspoň“ 10 Mbit/s ve městech ve stejném termínu (do konce roku 2013).
V delším časovém období už ale náš plán přestává být s tím evropským souměřitelný: zatímco my hovoříme o roku 2015 (a chceme 30% domácností a firem nejméně na 30 Mbit/s), EU hovoří o roku 2020 a chce oněch „nejméně 30 Mbit/s“ pro všechny. Navíc přidává ještě požadavek, aby nejméně polovina domácností měla více jak 100 Mbit/s. A nehovoří o poměru rychlostí mezi městy a venkovem, zatímco naše strategie to dělá: chce, aby venkov měl alespoň 30 % rychlosti, kterou mají města.
V jednom ohledu ale naše strategie hovoří zcela jasně a srozumitelně: že stát nehodlá do budování infrastruktury jakkoli aktivně zasahovat. To když říká, že:
Centrálně řízené a dodávané konkrétní projekty dalšího rozvoje ICT odvětví nejsou, vzhledem k úzké vazbě na trh a rychlým změnám orientace rozvoje, žádoucí. Naopak je žádoucí podpora tržních mechanismů a odstraňování překážek bránících rychlejšímu rozvoji.
Sítě a služby elektronických komunikací fungují v plně tržním prostředí, pro jehož případnou regulaci existují určené orgány a nástroje. Strategie Digitální Česko nesmí do tohoto tržního prostředí vnášet netržní zásahy a vlivy, ale naopak zodpovědně předcházet deficitům v digitální ekonomice.
Stát chce pomoci alespoň tím, že poskytovatelům sníží jejich náklady: strategie počítá se snížením některých poplatků za kmitočty, s revizí stavebního zákona a s pomocí při čerpání prostředků z Evropských fondů.
Databáze
Jiným konkrétním nástrojem, kterým chce strategie Digitální Česko přispět k rozvoji a dostupnosti Internetu v ČR, jsou hned dvě databáze.
V počátečních tezích se sice hovořilo jen o jedné databázi, a to databázi poskytovatelů pevného bezdrátového připojení (zřejmě: WiFi). Nyní ale výsledná strategie hovoří hned o dvou (a to jiných) databázích:
- registru pasivních infrastruktury: zde by byly informace o prvcích pasivní infrastuktury, jako jsou stožáry, kabelovody, potrubí a rozvodné skříně. Cílem by bylo usnadnit jejich sdílení, a tím minimalizovat náklady na budování nových sítí, zejména těch přístupových.
- databázi subjektů poskytujících vysokorychlostní přístup k Internetu: tuto evidenci všech poskytovatelů (zřejmě bez rozdílu použité technologie) by měl vytvořit a spravovat ČTÚ. Fakticky by tím suploval podobné databáze, které dnes fungují v privátní sféře – ale vzhledem ke svému postavení by měl šanci mít lepší výchozí informace.
Vedle toho strategie počítá i se zřízením informačního portálu na adrese www.digitalnicesko.cz. Měl by sloužit jako:
otevřená platforma pro výměnu nejlepších zkušeností včetně zkušeností ze zavádění technologií na regionální a místní úrovni. Na portálu budou také novinky z oblasti legislativy, zavádění technologií, využívání evropských fondů a pod.
No, jednou už tady něco podobného bylo: předchozí Národní broadbandová strategie požadovala zřízení Národního broadbandového serveru, s podobným zaměřením. Skončilo to jednou jedinou stránkou na Portále veřejné správy, prohlášenou za tento server.
Nový orgán dohledu
Předchozí Národní broadbandová strategie neměla jen svůj „Národní broadbandový server“, který měl být její výkladní skříní. Měla také svůj vlastní odborný orgán, který se měl starat o naplňování celé koncepce a připravovat nové koncepční dokumenty. Jednalo se o tzv. Broadbandové fórum, které se nakonec stalo jen navrhovatelem toho, jak mají být rozděleny dotace z tehdy zřízeného broadbandového fondu (do kterého vláda přislíbila dodat celé 1% z privatizace Českého Telecomu).
Nynější strategie Digitální Česko žádné peníze ani vlastní fond mít nebude (stát očividně nedá ani korunu). Bude ale mít svůj orgán, který bude dohlížet na naplňování celé strategie. Nebude však zřízen jako úplně nový, nýbrž vznikne přeměnou stávající Národní koordinační skupiny pro koordinaci přechodu na digitální vysílání. Zdůvodnění tohoto záměru je takové, že NKS:
je existujícím pracovním orgánem vlády, má úzké vazby na jednotlivé regiony ČR a tedy nezbytnou kvalifikaci pro koordinaci plnění cílů strategie. Skupina bude pravidelně jednou ročně, a též na vyžádání, vládu informovat o činnosti stavu naplňování cílů strategie. Členy orgánu se stanou zástupci ministerstev, ostatních ústředních orgánů státní správy, profesních asociací a případně dalších institucí.
ČLÁNKY DO MAILU