Sdílení souborů s převážně audiovizuálním obsahem je v posledních letech na setrvalém a spíše urputném vzestupu, což by za jiných okolností bylo považováno za samozřejmou další součást internetového prostředí, které dává přednost dobrým nápadům a akceleruje efektivitu. Okolnosti jsou však takové, že zatímco velká část jejich uživatelů je považuje za poslední „killer aplikaci“, o něco menší, avšak z hlediska rozdělení moci významnější, skupina lidí v tmavých oblecích je vidí jako to nejhorší z nového tisíciletí, co se mohlo nahrávacímu průmyslu a autorům stát. Výsledkem je, že miliony lidí si tiše plní sen o aktuální a obrovské videotéce (ano, a také fonotéce a o sbírce her a kdovíčeho ještě, já vím) a doufají, že ve smršti žalob na jednotlivce, které v posledním roce právníci nahrávacích společností spustili, nedojde i na ně. Mezitím výměnné sítě zanikají (jsou zanikány) a obratem vznikají nové a ani jedné straně podle všeho vůbec nedochází dech.
I přes zmíněnou vlnu individuálních žalob to však přece jen v loňském roce nevypadalo s P2P systémy tak úplně zle. Přes několik zrušených centrálních serverů přišlo oteplení v podobě několika výroků soudů o jejich legálnosti. Soudci dali průchod zdravému náhledu na věc a ve verdiktech zdůraznili, že výměnné sítě sice často slouží k nelegální distribuci souborů, chráněných autorskými právy, avšak kvůli tomu je zakázat nemohou. Stejně tak totiž umožňují výměnu „legálního“ obsahu a přispívají k rozvoji technologicky a inovačně přívětivého prostředí (k tomuto názoru se kupodivu přiklání i firmy, u nichž by to člověk vzhledem k jejich účasti mezi „oběťmi“ nečekal – např. Microsoft).
Včera se však znovu vývoj zvrátil na stranu audiovizuálního průmyslu, když americké ministerstvo spravedlnosti požádalo (odkaz vyžaduje bezplatnou registraci) Nejvyšší soud, aby výše uvedená rozhodnutí soudů nižších instancí přehodnotil. Ministerstvo se vložilo do probíhajícího soudního sporu MGM Studios Inc. v. Grokster Ltd., ve kterém předchozí rozsudky již dvakrát zamítly požadavky nahrávacího studia o „vypnutí“ P2P systému Grokster. Podle vrchního státního prokurátora Spojených států Paula D. Clementa však existují důkazy, že „žalované strany vyvinuly rozsáhlé sítě uživatelů, jejichž jediným společným znakem je touha stahovat copyrightem chráněné materiály bez placení“. Přednost tak dostává logika, podle níž ke každému nástroji, jenž je „příliš“ často užíván společensky nebezpečným způsobem, musí být znemožněn přístup, i kdyby tím měli dojít k újmě jeho legitimní uživatelé.
Celý spor se tak samozřejmě točí kolem oné míry „přílišnosti“. Zástupci výměnných systémů vždy budou tvrdit, že nelegální činnost nikdy nebyla smyslem jejich úsilí, zatímco společnosti, jež se označují jejich činností za poškozené, nikdy neustoupí od názoru, že každý kousek hudby, filmu či softwaru, stáhnutý bez jejich vědomí a „podpory“, jim ukrojil vyčíslitelný kus z potenciálních zisků. A lidé mezitím stahují a stahují, protože dokud nevidí, že může reálně dojít i na ně, je pro ně představa trestné činnosti distribucí nehmotného softwaru nelogická a nudná. Ti osvícenější se pak alespoň snaží nenabízet nic, co by podléhalo copyrightu, zato o to víc stahují.
Na celé věci je jistě mnoho zajímavostí, nad kterými by se dalo (a dá) dlouze diskutovat a přemýšlet. Například už jen převládající právní výklad, podle kterého nelegální činností není samotné stahování, ale až nabízení téhož, je poměrně hezkou ukázkou dnešního někdy svérázně fungujícího světa. V podstatě se tak „chráněný“ obsah dostává na roveň „lehkým“ drogám, jejichž držení a obstarávání není trestné, avšak nabízení již ano. Zatímco lehké drogy však stále patří spíše k „povinným experimentům“ jedné úzké věkové skupiny a stálých uživatelů nemají tolik, uživatelem P2P sítě se stanete přece jen snadněji (a v zahraničí, kde již je vysokorychlostní Internet poněkud rozšířenější než v ČR, to platí dvojnásob). Dost možná je jím i váš soused či ten pán, co vám každé ráno nosí noviny, a nikdo z nich na tom pravděpodobně nespatřuje sebemenší morální problém. Bude opravdu velmi zajímavé sledovat, jak se kauza v USA vyvine a jak ovlivní autorsko-právní atmosféru na Internetu u nás. Oč absurdněji by pak zněla věta, otřepaná filmovou (no vida!) produkcí: „Dostat se tam je snadné, ale zpátky…“
ČLÁNKY DO MAILU