I když Net Searchers sídlí v Londýně, oslovili s tímto průzkumem respondenty z celého světa. Navíc podobnou studii uskutečnili již v roce 1998, takže aktuální výsledky by už mohly mít určitou vypovídající hodnotu.
Přestože i mne již méně a méně vzrušuje každá další doménová aféra a předpokládám, že se zprávy o nich brzy přesunou z titulních stránek zpravodajských webů do úrovně třetího, čtvrtého kliku, přesto mne následující údaje poněkud překvapily. Plných devadesát procent respondentů se totiž již setkalo s nějakým způsobem ohrožení jejich značek v rámci internetových domén. Zcela jistě se nebude jednat jen a pouze o akty cybersquattingu a určitě bude mezi postiženými také nemalá část těch, kteří si osobují právo na obecná pojmenování či veškeré varianty jejich názvu včetně pomlček, podtržítek, předpon, přípon, sousloví a kdo ví, čeho ještě. I s tímto vědomím se jedná o zajímavé, ne-li alarmující numero, i když od roku 1998 počet ohrožovaných domén stoupl „jen“ o něco více než deset procent.
Daleko většího nárůstu útoků se dočkaly další formy ohrožování autorských práv. Ohrožení copyrightu cítí oproti čtyřiceti procentům respondentů z roku 1998 dnes již více než dvojnásobek. V roce 1998 skoro nikdo z dotazovaných neregistroval ohrožení svých práv prostřednictvím padělků či napodobenin webů, kopírováním metatagů či zdrojových kódů. V roce 2000 už ataky tohoto typu pocítily zhruba dvě pětiny účastníků výzkumu! Jako poněkud pofiderní výsledek do počtu lze brát více než čtyřicet procent účastníků, kteří pocítili ohrožení díky webům parodujícím jejich produkty. Zde myslím ke smíchání jablek a hrušek došlo spíše ze strany zadavatele.
Je ovšem dobře, že studie Net Searchers na všechny tyto další způsoby zcizování nejrůznějších copyrightů a trademarků a vůbec konkrétních výsledků práce poukázala. Je možné, že během dohledné doby se justici (ať uz v jednotlivých státech nebo třeba v rámci Evropské unie, ne-li OSN) podaří problematiku domén vyřešit, tedy spíše uzavřít – ať už tím nebo oním způsobem. (Osobně patřím k těm, kteří si nemyslí, že Madonna má jakési „přirozené“ či „zvykové“ právo na doménu madonna.com a přikláním se k názoru, že metoda „kdo dřív přijde, ten dřív registruje“ je nejméně nespravedlivým z nespravedlivých řešení – spravedlivé stejně nejspíš žádné neexistuje.) Přes množství aspektů, které do současných i budoucích pří ohledně vlastnictví domén mohou vstoupit, se pravděpodobně bude jednat o jednodušší variantu ohrožení něčích vlastnických či autorských práv. Doména se jmenuje tak a tak a strany sporu si na ni činí nárok z těchto a těchto důvodů. To je v podstatě jasné jako facka.
Představme si ovšem spor nad krádeží metatagů či html kódu stránky. To, co pro jednu stranu bude do očí bijící, bude samozřejmě stranou druhou nejrůznějšími způsoby zpochybňováno – a ani si nedovedu představit, jakým způsobem například nezvratně prokázat, že dejme tomu z třiceti procent pozměněný zdrojový kód byl původně ukraden? A přitom doopravdy půjde o bezplatné využívání výsledků něčí (ne zrovna laciné) práce. Jakým způsobem dokázat bezoztyšně kopírujícímu webdesignérovi, že změna barvy pozadí a fontu ještě neznamená originální dílo? Na podobné případy „loupeží“ už mne nejednou upozornili i naši domácí webmasteři a webdesignéři, zpravidla došlo k jakž takž smírnému urovnání sporu, ale jedno měly přesto všechny případy společné – ani jednou obvinění nepřiznali „ano, je to tak, kód nebo design jsem okopíroval, netušil jsem, že vám to bude vadit, promiňte…“. Vždy se snažili tvrdit, že se jedná o jejich zcela originální výtvor, podobný či totožný jen shodou okolností. A to ještě ani nešlo o hrozbu soudem či dokonce finančním vyrovnáním!
Další otázkou je, bylo-li by vyhrožování soudem nebo finančními nároky vůbec reálné. Jsou – speciálně naše – soudy na podobné případy připraveny? Jak je budou řešit?
Nelze v této souvislosti nevzpomenout na hudební průmysl, který se také musel nějakým způsobem postavit k vykrádání hudebních děl. Výsledkem jsou jasně definované zákony, které přesně určují, do kolikátého taktu se ještě jedná o shodu a od které noty už jde o plagiát. Tipnu si, že nás čeká ještě nejeden soudní spor, nežli se podobně přesné definice krádeže metatagů, zdrojových kódů html stránek či jejich designu dočkáme. A do doby, než první Mr. Ctrl+C zaplatí pořádně tučnou pokutu, spoléhat na metodu veřejného pranýře a zostuzení.
ČLÁNKY DO MAILU