Začíná to jako text o historii weblogů a blogování v Česku. Přibližuje působení hvězd české blogosféry na serverech jako Neviditelný pes, Deník Ostraváka, Pooh.cz, Kyberšmok, Sova v síti, Pixylophone a vzpomíná na svět kolem platformy Bloguje.cz Martina Malého. E-kniha Patricka Zandla Zlatá éra weblogů ale není jen pohledem do minulosti.
Přes popis toho, jak se blogování přesunulo na zpravodajské servery a jak zlatou éru bloggerů ukončil nástup sociálních médií a zejména Facebooku, se Zandl dostává k analýze radikální změny médií, jejich krize a budoucnosti.
Potřebujeme vůbec noviny a novinařinu? Jak se média dostala do současné krize způsobené nefunkčností modelů jejich financování? A jakou roli hrají a budou hrát v hybridní válce a budoucích konfliktech mezi státy?
Měly být spásou z hlubin, do nichž se propadla profesionální publicistika. Měly se stát odrazovým můstkem občanské angažovanosti ke světlejším zítřkům, informační společnosti a převahy informace nad materií.
Weblogy.
Nestaly se ničím z toho. Jak to tak bývá u všech revolucí, které lidstvo na trase k osvícení potkalo, předpoklady a optimismus věrozvěstů ani temné mručení a pesimismus škarohlídů se nenaplnily, ačkoliv obě strany se budou zaklínat, že přeci jen na jejich straně byla nakonec pravda.
Ta pravda, která se stává nejčastější obětí podobných půtek.
Tento text vznikl jako zamyšlení nad tím, jak fungovaly a co přinesly weblogy internetu, nejenom tomu českému. Sledováním dějové linky rychle zjistíte, že weblogy byly postavené na jistém informačním přetlaku a zároveň latentní poptávce po určitém typu informací, které se v běžném mediálním prostoru nevyskytovaly. Existovala skupina lidí, kteří měli informace, chtěli je sdílet a disponovali technickými znalostmi, jak toto sdílení na internetu rychle, snadno a nákladově efektivně vytvořit. Tak vznikly první – zpravidla technologické – weblogy. Weblogy, jejichž tvůrci měli skvělou technickou erudici, liberální smýšlení a jen výjimečně formální novinářské vzdělání. Šlo zpravidla o lidi nadprůměrně vzdělané a inteligentní a ti vytvořili svět pro sebe sama.
Pak do něj přišli ti ostatní.
A o tom, jak se tento příchod promítl do weblogů samotných a do mediální scény povšechně, je vlastně tento příběh…
Počátky weblogů
Co je to weblog, jak začínal a jaké měl podhoubí? A co je a není weblog? Tyto otázky se samy o sobě nabízí na úvod každé knihy věnované weblogům. Takže s nimi i začneme.
Z počátku bylo na podobné otázky těžké odpovědět. Blogy neměly ustálenou formu, tu jim dala až postupná krystalizace prostřednictvím nejrůznějších blogovacích systémů a programů i zájem uživatelů o jednotlivé funkce.
Ačkoliv se samotná podoba blogů na internetu měnila, v jedné pozici se blogy ustálily: jde o osobní výpovědi, o něco jako bývaly deníčky. Snad s tou výjimkou (která se později ukázala být dosti podstatnou), že tyto deníčky jsou určené ke čtení zpravidla všem. Jejich autoři mohou být známí, mohou být nepřiznaní, mohou vystupovat pod smyšlenou identitou nebo vytvářet identitu virtuální, vždy ale jde o osobní výpověď a postoj.
Proto je ostatně tak obtížné „firemní blogování“. Většina firem totiž má řadu předpisů a příkazů, které mají „sdělení“ opouštějící firmu unifikovat, odosobnit, formalizovat. A pokud se to stane, nevzniká firemní blog, ale klasické public relations (PR), k jehož publikování se využívá blogovací software coby náhrada klasického systému pro správu obsahu (CMS). To není nutně špatně, ale o blog nejde, ačkoliv dotyčná firma a zejména její PR oddělení, které dostalo za úkol mít blog, se bude do krve hádat, že to blog je.
Na jednu stranu tak panuje názor, že blog je nemožné definovat a blogem je vlastně cokoliv, co za blog jeho provozovatel prohlásí. Což samozřejmě není tak docela pravda – stejně jako ostatní „publicistické žánry“ – třeba eseje – i blog má své formální znaky, z nichž nejnosnější je právě ona „osobní výpověď“.
Jak vůbec vznikl weblog?
První weblogeři (či též blogeři, když šetříte bajty) velmi pravděpodobně nevěděli, že se stanou prvními weblogery. Nevěděl to ani Ondřej Neff a ani já jsem netušil, že někdejší Mobil server by se do roku 1998 vlastně měl považovat za weblog.
Webloging je fenomén postihující USA od přelomu tisíciletí. Paul Bausch ve své knize We Blog vzpomíná na první Blogathon, weblogerský maraton, při němž musí každý webloger na svůj weblog dát alespoň jednu zpráv za půl hodiny po 24 hodin. Zatímco první Blogathon v roce 2000 měl 48 příspěvků (spočítejte, kolik tak mohl mít účastníků), o rok později se účastnilo přes 100 blogerů a ročník 2002 již vydělal ze sponzorských příspěvků čtenářů (byla možnost darovat částku 1–10 USD) přes 50 000 dolarů, posléze poskytnutých na charitu. V roce 2013 bylo už nejrůznějších „blogathonových“ akcí po celém světě několik stovek, a to i přes to, že by se nám mohlo zdát, že blogy jsou na ústupu a stávají se regulérním doplňkem nejrůznějších forem literárních akademií a workshopů spolu s tím, jak se z copywritingu, blogování a jiných forem spontánně-řízeného tvorby textu stala móda.
Samotné počátky weblogů se v USA datují do roku 1997. Asi prvním zmapovaným a známým případem blogera je Dave Winer, v té době CEO UserLand software. Ten od dubna 1997 provozuje web, kde publikuje linky a komentáře k zajímavým scriptům publikovaným na internetu. Svůj první blog však provozoval již od prvopočátků webu, od roku 1994, ten se ovšem nedochoval. Blog o scriptech Winer později transformoval do dnešního Scripting News (scripting.com) a je příkladem transformace blogu ve výdělečný podnik. Winer se do historie blogování zapsal nejenom jako jeden z prvních blogerů a propagátorů blogování. Patří především mezi iniciátory formátu RSS, když pro svůj blog vytvořil první formát sdílení článků v XML. Winer v roce 2002 sjednotil tehdy se již štěpící formáty RSS a vytvořil z nich RSS 2.0, který propagoval mezi velkými vydavateli a prosadil jej. Stál také za vznikem formátu OPML používaném pro výměnu a archivaci odběrů RSS zdrojů.
Podobně Jorn Barger na svém robotwisdom.com od roku 1997 publikoval krátké komentáře a linky k zajímavým tématům. Barger je také autor výrazu weblog: použil jej koncem roku 1997, aby popsal charakter svého webu. Později se výraz rozšířil a dnes zdomácněl i v češtině, ačkoliv se již častěji používá zkrácená forma blog a bloger. Barger byl významně ovlivněn příkladem a technickým tahem Dave Winera, jehož software ostatně pro blogování používal.
Velká blogerská expanze přišla právě až v roce 1999, kdy se v červenci objevil první jednoduchý nástroj na tvorbu blogů. Jmenoval se Pitas, vytvořil jej Andrew Smales a web umožňoval lidem vytvořit si a spravovat vlastní weblog v doméně třetího řádu pitas.com. Nabízel jednoduché přidávání zpráv, a hlavně nevyžadoval znalosti HTML. Později Smales spustil další podobný web Diaryland, který vychoval řadu dnešních autorských internetových hvězd. V době největší slávy měl Diaryland přes 2,2 milionu uživatelů, což na fakt, že byl provozován jedním programátorem, je úctyhodný výkon. Jenže Smalesovi se nepodařilo najít obchodní model, dlužno i říct, že ani žádný pořádně nehledal a Diaryland tak upadl v zapomnění.
O měsíc později přišel dnes asi nejznámější blogovací systém Blogger. Nabízel podobné funkce jako Pitas, ale v některých podstatných detailech se lišil. Především původně vůbec nenabízel prostor pro publikování na serveru Blogger, ale přes FTP nahrával Bloggerem vygenerované stránky na uživatelem jinde pronajatý server. To mělo své výhody – především jste mohli modifikovat design, mohli jste si publikovat na vlastním serveru, a přesto jste měli centrální správu. A navíc jste na jeden účet mohli dělat více blogů.
Později vzniklo mnoho dalších podobných software jako EditThisSpace nebo Velocinews a později i české kousky jako Bloxxy nebo Genesis 2 Weblog.
Jak ale uvidíte později, Česká republika se svým Neviditelným psem, Mobil serverem nebo Světem namodro vůbec nezaostávala, i když rozšíření weblogu mezi „všechny lidové vrstvy“ přišlo až v roce 2002. Tehdy se i první české weblogy ke jménu weblog přihlásily a móda blogování se rozšířila i u nás.
ČLÁNKY DO MAILU