Ministerstvo vnitra se i po vypořádání připomínek snaží prosadit novelu zákona o zpracování osobních údajů, která by měla právně upravit provoz kamerového systému na rozpoznávání tváří na českých mezinárodních letištích.
Neváhá kvůli tomu ohýbat pravidla AI Actu, který vstoupil v platnost 2. srpna. Do budoucna se tak zřejmě nevyhneme kvůli šmírovacímu apetitu bezpečnostních složek a Ministerstva vnitra soudním sporům a vysokým pokutám.
Rozpoznávání tváří na Letišti Václava Havla
V našem státě se často začíná od konce. Utratíme peníze za něco hodně drahého a pak zpětně hledáme, jak bychom to mohli právně upravit, aby vše legislativně „sedělo“. Nehledáme pak nejvhodnější legislativní řešení, kterým nadefinujeme, co je pro nás přijatelné a co už ne, ale spíše přemýšlíme, jak vše zohýbat, aby naše investice nepřišly nazmar. Samozřejmě takový přístup se pak leckomu hodí k prosazování jeho zájmů. Debata se pak totiž posouvá od toho, jestli něco ano, nebo ne, k tomu, jak konkrétně by to něco mělo fungovat.
To je i případ kamerového systému s funkcí rozpoznávání tváří v reálném čase, který od roku 2018 provozuje Policie na Letišti Václava Havla. Systém funguje tak, že má tzv. referenční databázi s fotografiemi lidí, které aktuálně hledá policie, ale i zpravodajské služby nebo Celní zpráva. Celkem 145 kamer monitoruje prostory pražského letiště a reaguje v případě shody biometrických údajů osoby na fotografii v referenční databázi a osoby, která se pohybuje v prostoru letiště. Podrobněji je fungování systému věnována kapitola ve studii Český minority report.
Systém na Letišti Václava Havla dosud fungoval v právní nejistotě. Panují zásadní pochybnosti, jestli vůbec policie takový systém provozovat může. Bohužel tuto nejistotu prozatím neprolomil ani Úřad pro ochranu osobních údajů. Ten již v listopadu 2021 obdržel podnět upozorňující na možný nezákonný provoz tohoto kamerového systému. Podnět zejména upozornil na chybějící zákonný základ pro zpracování biometrických dat, který vyžaduje tzv. LED směrnice, ale i na nezpracované posouzení vlivu na ochranu osobních údajů odporující zákonu o zpracování osobních údajů. Úřad ale ani za více než dva a půl roku nedokončil kontrolu a nedal jasnou odpověď, jak se to z pohledu legislativy upravující ochranu osobních údajů s tímto biometrickým systémem vlastně má.
Na scénu vstupuje AI Act
Vedle legislativy upravující zpracování osobních údajů nyní vstupuje do hry Nařízení o umělé inteligenci, tedy tzv. AI Act. Ten vstoupil v platnost 2. srpna tohoto roku. Jeho jednotlivá ustanovení pak nabydou účinnosti postupně od února 2025 do srpna 2027.
Jeden z největších bojů se při dojednávání AI Actu vedl právě o otázku přípustnosti biometrického sledování v reálném čase, tedy o podobné systémy, jako je ten provozovaný na Letišti Václava Havla. Podstatou AI Actu je rozdělení různých technologií využívajících umělou inteligenci do několika skupin podle jejich rizikovosti pro lidská práva. Biometrické sledování veřejných prostor v reálném čase bylo zařazeno do té nejpřísnější skupiny nazvané „Zakázané postupy v oblasti umělé inteligence“. Už z tohoto zařazení je zjevné, jak zdrženlivě nařízení k používání těchto systémů přistupuje. Jejich použití je v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. h) nařízení přípustné pouze ke sledování cílů stanovených nařízením a za poměrně přísných podmínek definovaných tamtéž.
Ministerstvo vnitra s předstihem představilo svůj návrh novely, která novelizuje několik zákonů včetně zákona o zpracování osobních údajů s cílem promítnout do nových paragrafů 39a, 39b a 39c zákona pravidla využívání těchto biometrických systémů. V rámci vnějšího připomínkového řízení byl návrh kritizován z mnoha stran, ať už šlo o Úřad pro ochranu osobních údajů, který systém přímo přirovnal k systémům používaným v Číně, místopředsedu vlády pro digitalizaci nebo vládní zmocněnkyni pro lidská práva.
Jak vypadá návrh ministerstva ve verzi po vypořádání připomínek, který by měla schvalovat vláda? Stručně řečeno, některé věci se sice změnily k lepšímu, ty největší problémy, které povedou k rozporu s Nařízením, v návrhu ale zůstávají. Oproti stávajícímu stavu dojde ke zlepšení v tom směru, že fungování systému dostane jasnější právní základ. Situace, v níž se ale rozhoduje, nám poněkud zatemnila fakt, že se vlastně nikdy pořádně nevedla veřejná debata o tom, jestli vůbec biometrické kamery na letištích chceme. Nevedla se ani teď. Tím, že jejich fungování zakotvíme v zákoně, ale vlastně poprvé odpovíme, že chceme.
Pozitivním posunem oproti původnímu návrhu je to, že návrh nyní výslovně míří pouze na systémy provozované na mezinárodních letištích. V současné době tedy na systém na letišti v Praze. Již řadu let je zde ale záměr rozšířit systém i na další mezinárodní letiště v České republice. Ačkoli zde je toto omezení na letiště, vnitro se současně nijak netají tím, že takovou právní úpravu považuje za dočasnou a je pravděpodobné, že by se v budoucnu měl rozšiřovat okruh míst, kde budou provozovány biometrické sledovací systémy.
Nad rámec původního návrhu naopak vnitro doplnilo základní pravidla pro uchovávání údajů vzniklých biometrickým zobrazením osob, tedy jakýchsi biometrických charakteristik všech, kteří projdou letištěm, ale nejsou v referenční databázi. Tyto údaje jsou dnes podle informací sdělených Policií ČR uchovávány 30 dnů. Podle nových pravidel by to mělo být 90 dnů. Přístup k nim by měl v rámci konkrétního trestního řízení povolit soud a jejich použití by se oznamovalo Úřadu pro ochranu osobních údajů. Na jednu stranu jsou zde alespoň nějaká pravidla pro přístup k těmto datům. Na druhou stranu ovšem návrh ani důvodová zpráva nedávají žádnou odpověď, proč vlastně by měla být tato data dále uchovávána, ani jakékoli zdůvodnění, proč by se to mělo dít po dobu 90 dnů. To je samozřejmě s ohledem na citlivost uchovávání biometrických dat špatně.
Soudní bianko šek na plošné sledování
Vůbec největší problém lze ale spatřovat v zaměňování spuštění samotného systému a jeho jednotlivého použití. Ministerstvo se zde zjevně úmyslným matením pojmů snaží udržet stávající stav, kdy systém běží nepřetržitě a nikdo zvnějšku nekontroluje zařazování osob do referenční databáze.
Nařízení říká v čl. 5 odst. 3, že „každé použití systému biometrické identifikace na dálku v reálném čase ve veřejně přístupných prostorech pro účely vymáhání práva podléhá předchozímu povolení ze strany justičního orgánu nebo nezávislého správního orgánu“. K tomuto můžeme doplnit i citaci z recitálu 35 nařízení, který říká, že „toto povolení by mělo být v zásadě získáno před použitím systému AI za účelem identifikace určité osoby nebo osob“. Z toho plyne, že povolení se váže právě k určité osobě. Soud tedy posuzuje povolení pro hledání konkrétního člověka.
Povolovací orgán, tedy obvykle soud, by měl podle Nařízení vycházet z „objektivních důkazů nebo jednoznačných údajů, které mu byly předloženy“, měl by být přesvědčen, „že použití dotčeného systému biometrické identifikace na dálku v reálném čase je nezbytné a přiměřené k dosažení jednoho z cílů specifikovaných v nařízení, který je uveden v žádosti, a zejména je omezeno na to, co je nezbytně nutné, pokud jde o dobu, jakož i zeměpisný a osobní rozsah“. V neposlední řadě je třeba zmínit, že nařízení pamatuje i na akutní potřebu zařazení hledání konkrétní osoby, kdy nelze zajistit rychle povolení soudu. V takovém případě lze začít osobu pomocí systému hledat a povolení zajistit dodatečně do 24 hodin.
Ministerstvo vnitra v navrhované legislativě upravuje naopak obecné povolení systému vrchním soudem při jeho spuštění. Zákon pak obsahuje pouze dosti vágní definici okruhu osob, které mohou být zařazeny do databáze rovnou jen z rozhodnutí policie. Jde o osoby v pátrání, u nichž jsou buď splněny podmínky pro omezení na svobodě pro podezření, obvinění nebo odsouzení za spáchání trestného činu se sazbou nad 4 roky, nebo se lze domnívat, že jsou ohroženy jejich život nebo zdraví. Splnění těchto podmínek je opět posuzováno pouze policií. Návrh zákona pak povolení soudu pro zařazení do referenční databáze vyžaduje až u těch, kteří do výše uvedených skupin osob nespadnou. Toto je v jednoznačném rozporu s výše uvedeným pravidlem soudního povolování zařazení konkrétních osob v nařízení.
Cílem tohoto nastavení je zjevně pokračovat v současné praxi, tedy mít v nepřetržitém provozu systém, v němž už policie bude sama bez soudního povolení doplňovat osoby. Zakotvení toho, že by měl zařazení dodatečně posuzovat pověřenec pro ochranu osobních údajů, tedy zaměstnanec policejního prezidia, který má mimochodem ze zákona zcela jiné úkoly, je směšné. Jde tak o něco úplně jiného, než byl záměr tvůrců nařízení, kteří počítali s možností zapnout biometrický systém při hledání konkrétní osoby na omezenou dobu, ale rozhodně ne s tím, že zde budeme mít nepřetržitě běžící systémy.
Výklad ministerstva, že je třeba soudem povolit spuštění systému jako takového, a nikoli zařazení konkrétních osob do referenční databáze, nedává smysl. Co by měl soud v situaci, kdy neví o konkrétních případech, pro něž bude sledovací systém sloužit, o konkrétních osobách, na jejichž nalezení bude směřován, posuzovat? S jakými důkazy by měl při takovém rozhodování pracovat? Jak by měl posuzovat jeho nezbytnost? A jak by měl rozhodovat o časovém nebo osobním omezení využití takových systémů?
Ačkoli tento rozpor byl namítán více připomínkovými místy, Ministerstvo vnitra od svého řešení neustoupilo. Přirovnat to můžeme k situaci, kdy by například odposlechy nepovolovaly soudy ve vztahu ke konkrétním osobám a trestným činům, ale soud by jednou provždy rozhodl, že policie může odposlouchávat v určitých případech uvedených v zákoně. Policie by si pak už sama vyhodnocovala, na koho odposlechy nasadí. Totéž bychom mohli udělat třeba i u uvalování vazeb a dovedeno ad absurdum nakonec i u ukládání trestů. Stačí, že splnění nějakých podmínek v zákoně posoudí policista, soudů netřeba.
Ministerstvo vnitra nežádá nic jiného než bianko šek od vrchního soudu k nepřetržitému a časově neomezenému sledování. Nakonec vždycky se na letišti může najít nějaký ten terorista, ztracené dítě nebo pachatel závažného trestného činu. To lze asi těžko rozporovat. Spoléhat na to, že se soudci vrchního soudu postaví proti tomu, aby byli natlačeni do pozice fíkového listu, který jen podepíše prázdný papír bez reálné šance cokoli posuzovat, asi není nejlepší nápad.
Nelze ani čekat, že by vláda vystavila tomuto návrhu stopku, Ministerstvo vnitra je tradičně ve vládě příliš silným hráčem. Bude tak nejspíš záležet až na poslancích a senátorech, jestli se budou chtít podepsat před sněmovními volbami pod tuto novelu, která dává policii do rukou velké pravomoci bez dostatečné kontroly a velmi pravděpodobně bude brzy napadena pro rozpor s nařízením u Soudního dvora Evropské unie, případně u obecných soudů pro porušení práv osob zařazených v rozporu s nařízením do referenční databáze nebo práv cestujících, jejichž biometrické údaje budou uchovávány tři měsíce bez jasně daného důvodu, tak nějak pro strýčka příhodu.
Chci odebírat newsletter
ČLÁNKY DO MAILU