Pod zkratkou VOD si dnes málokdo co představí a i její anglický výklad Video on Demand či český překlad video na vyžádání (dále jen VOD) není každému jasný. Přitom operátoři 3G sítí a mnoho telekomunikačních firem používá tuto zkratku jako zaklínadlo k přivolání budoucích příjmů. Opravdu se zdá, že lidé by chtěli dostávat video až domů pohodlně, bez zdvihnutí pozadí od monitoru či televize a přesunu do půjčovny. A protože v poslední době rozvířily VOD scénu hned čtyři české projekty, požádal mě Mirek Zeman o sepsání tohoto článku.
Především je potřeba říci, že za jedním z českých projektů videa na vyžádání stojím. Na jednu stranu to dává záruku poměrně komplexního přehledu o daném tématu, na stranu druhou se někdo může domnívat, že v zájmu svého projektu budu očerňovat projekty jiné. Rychle si ukážeme, že taková obava je irelevantní, protože projekty, ačkoliv ve výsledku budou dělat to samé, mají diametrálně odlišné cílové skupiny – a v prvé řadě nejde o to trh rozdělit, jako ho vůbec vytvořit.
Video na vyžádání můžeme chápat jako velmi široký pojem. Na jednom konci spektra jsou animované gifíky, které umí každý student, na straně druhé jsou videopřenosy po vyhrazených několikamegabytových linkách, na jaké tu s oblibou upozorňuje Michal Krsek a jež si prohlédne jen pár vyvolených. Proto se pro VOD používá užší definice a video on demand chápeme jako službu nabízející doručení filmu nebo filmového klipu v kvalitě úměrné cílovému zařízení s tím, že vyžádání filmu probíhá přes Internet. Už z této definice vyplývá, že doručení nutně přes Internet být nemusí, jak si ukážeme dále.
Na této definici můžeme stavět. Abychom pochopili podstatu a problematiku jednotlivých technických řešení VOD, je třeba si také představit trh. Trh v tomto případě obnáší koncového zákazníka a provozovatele VOD služby, čili dodavatele obsahu, tzv. content providera. Jenže to není všechno – do hry také vstupuje majitel transportní sítě, tedy telekomunikační firma a majitel autorských práv, tedy nějaký mediahouse. A jejich požadavky jsou pro VOD zcela zásadní a určující.
Koncový zákazník
Nároky zákazníka jsou poměrně jednoduše definovatelné. Potřebuje levnou a rychlou službu s velkou nabídkou filmů. Koncový zákazník nemá potřebu chápat problémy ostatních účastníků VOD ekosystému (to je krásné hype slovo :-)) – kdykoliv může zajít do videopůjčovny a film si tam zapůjčit za cenu cca 40 korun v dostatečné kvalitě i přiměřené rychlosti. Za svoje pohodlí tedy zákazník není ochoten platit příliš a podle posledního průzkumu je hranice pro to, aby průměrný zájemce o filmy byl ochoten o službě VOD uvažovat, někde u výdajů 600 korun měsíčně. Nad tuto částku se pohybuje již tržně nezajímavý počet zájemců.
Poskytovatel VOD, tedy content provider
Content provider má jediný zásadnější požadavek, a to na celé službě vydělat – což v praxi znamená udržet ji na rozumné míře zainvestovanosti (nedat do toho moc peněz najednou) a prodávat obsah se ziskem a s rozumnou (ideálně minimální) mírou podvodů.
Telekomunikační firma
Její role je ryze technická a stará se pouze o transport objednávek od zákazníka k poskytovateli a o transport obsahu zpět. Samozřejmě nemusí jít vždy o stejnou firmu. Jak bylo řečeno, objednávky mohou chodit po Internetu, zatímco obsah je dopravován proprietární sítí. Problém je jediný – datový proud videa v kvalitě VHS nebo DVD je tak značný, že i jeho doprava při přepočtu na komerční ceny je velmi nákladná. Například při běžné ceně tři koruny za 1 MB dat na počítaných pevných linkách by vás stažení DiVx ripu filmu vyšlo na 2000 až 3000 korun, tedy vysoko nad limitní cenou. Kromě toho po klasické modemové lince a i po rychlosti jakou nabízí ISDN linka, kde není objem dat ohraničen, jste zase omezeni rychlostí – film by se stahoval několik dní. I to je důvod, proč se v případě jejich transportu používá řešení mířící mimo klasické přenosové technologie používané na Internetu – satelity, ADSL, WLAN atd. Video je zkrátka veliký soubor, počítejme zhruba s jedním gigabajtem pro DVD kvalitu při velmi kvalitní kompresi a se slušným zvukem.
Majitel autorských práv
Firma, která film natočila, na něm rovněž a zákonitě chce vydělávat. A tak dbá na to, aby její práva byla respektována – a k jejím právům patří stanovit si libovolné podmínky šíření a ceny za film. K vašim právům zase patří se na ten film za těchto podmínek nedívat a nekupovat ho. To také určuje pozici společností toužících provozovat VOD: vůči majiteli autorských práv jsou ve velmi nepohodlné roli. Majitel autorských práv především nesouhlasí s tím, aby jeho film byl distribuován v nezajištěné podobě – DiVx nepřipadá do úvahy. Obecně šíření filmů po Internetu firmy jako 21 Century Fox, Warner Bros a další vnímají velmi negativně a pokud se nedohodnete s nimi, přijdete o naprostou většinu divácky atraktivních filmů. Navíc jediným přímým zástupcem práv v České republice je právě Warner Bros – ostatní společnosti zastupuje nezávislá firma jako BHV nebo HCE a ta nemůže nakládat s filmy libovolně, jednat o právech musíte přímo v USA. Navíc je tu regionální problém – musíte majitele práv přesvědčit, že zajistíte šíření jeho pořadu jen v určitém regionu, abyste mu nelezli do zelí v regionu jiném. Ponaučení z tohoto odstavce: pokud majiteli autorských práv zaplatíte poplatek (překvapivě bývá docela přijatelný) a především jej přesvědčíte o tom, že šíření jeho filmu jde nějakou klasickou cestou (VHS / DVD) nebo cestou naprostého zabezpečení (proprietární, silně šifrovaný formát) a pokud možno se nezmíníte o Internetu, dostanete práva na jejich filmy. Vynechejme nyní diskusi na téma kartel a oligopol, to je téma na jiný článek…
Z výše uvedeného vyplývají limitující cenové a technické faktory. Kupříkladu asijský model, kdy se na nějaký v podstatě FTP server umístí naripované filmy, uživatelům se prodá klient a přímý přístup přes ADSL nebo pevnou linku k tomuto archivu, není v České republice dlouhodobě udržitelný, protože majitel práv by takovou aktivitu rychle popílil. Navíc penetrace kvalitních linek minimálně T1 kapacity (nad 1 Mbit/s) je minimální.
VOD via SatDSL
Ve světě se tedy prosazují další technologie – především pak SatDSL a kabelové sítě. SatDSL funguje v pilotním provozu například v Německu a uživatel si může za 80 euro měsíčního paušálu objednat přes Internet film, který se mu do 24 hodin stáhne do speciálního set top boxu připojeného do televize. Najednou může mít uživatel uložený určitý počet filmů lišících se podle výše hrazeného paušálu – u 80 euro pak dva filmy. Ty si lze přehrávat libovolněkrát, jeden z nich se smaže v okamžiku, kdy si začne stahovat jiný.
Na této technologii pracuje také česká firma DB System Software – u v České republice ji ale zatím nenabízí, protože přeci jen vzhledem k ceně je tu velmi omezený trh. Podrobnosti najdete i zde na Parabola.cz – systém od DBSS toho umí podstatně více.
VOD skrze dráty
Další řešení pro VOD používají dráty. „Nepravé VOD“ užívané například v Izraeli předpokládá využití rozvodů kabelové televize. Uživatel si může vybrat z omezeného počtu filmů, například osmi. Zavolá na speciální číslo (nebo jinak vyřídí platbu) a díky tomu se mu odblokuje zablokovaný kanál v kabelovém rozvodu a on se může dívat na ten film, který si z nabídky zvolil. Problém je v tom, že film se vysílá od určité hodiny, takže pokud se uživatel začne dívat později (a nepoužil nahrávání na videu), má smůlu. Výhodou služby je cena, jednoduchost pro zákazníka i cena transportní cesty – nevýhodou pak uvedená omezení.
Pravé VOD předpokládá „tlustý“ kabel, tedy například rychlou ADSL linku, nebo WLAN (tam už nejde o kabel, ale tlusté rádio :-)) Uživatel si pomocí Internetu vybere film, který chce vidět, a skrze tlustou linku mu je dopraven do specializovaného softwaru, nebo častěji do specializovaného set top boxu a uživatel si film může přehrát.
Takové řešení většinou prosazují telekomunikační firmy vlastnící last-mile, tedy zpravidla telekomy. Nejinak je tomu v České republice a Český Telecom se dal hlasitě slyšet, že video on demand připravuje. Uživatel si tedy koupí linku (256 Kbit/s za 1500 korun podle stávajícího, dosud neveřejného ceníku) a za každý film zaplatí poplatek za přenesená data a poplatek za to, že si film přehrál. Fakt, že využití VOD služby je limitované na ADSL připojení, a tedy regionálně omezené na Českou republice, zabraňuje obavám majitele práv z meziregionálních konfliktů. Také set top boxy a patřičný software jsou poměrně snadno k zakoupení. Jenže je tu cena. Pro většinu uživatelů připojení k Internetu je rychlá ADSL linka k ničemu. Průměrný člověk má účet pod 800 korun (údaje Českého Telecomu), a tak ho linka za patnáct stovek příliš neosloví. Čili by ji zakoupil jen kvůli VOD. Navíc tato nejlevnější linka je dost pomalá a stahování průměrného filmu by trvalo více jak jeden den. Nic pro Pražáky s hustou sítí videopůjčoven a velkými příjmy. Pro vysokou cenu řešení zase nic pro mimopražské s nižšími příjmy.
Aby z problému Český Telecom nějak vybruslil, bude muset nabídku zatraktivnit. Například tak, že připraví pro uživatele VOD rychlejší linku a stahování filmů nebude účtovat za data, ale paušálně za film. Pro tento účel má již pár firem v šuplíku připravený Podnět k zahájení šetření k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Těžko by se vysvětlovalo, proč by podobnou výhodu měli mít jen zákazníci VOD služby a ne běžný internetový uživatel, když jde o principielně stejnou službu. Takové cenové zvýhodnění by si Český Telecom nemohl nechat jen pro sebe a musel by ho nabídnout i ostatním. A to se Českému Telecomu moc chtít nebude.
Navíc Český Telecom zatím nepředvedl, že by o VOD věděl něco praktického vyjma toho, že je to moderní služba, o kterou by byl zájem. Podle informací zevnitř firmy má Český Telecom o VOD podobnou představu, jako měl o budování WiFi sítí, kdy rozvěsil do několika Telepointů WiFi access pointy, připojil je do Internetu a prohlásil to za WiFi síť v pilotním provozu. Většina novinářů nepochopila, že Český Telecom nedokázal na access pointy přidělat ani externí anténu a že dokonce ani nemá žádný účtovací modul, a to je také důvod, proč musel udělat pilotní provoz proti všem svým zvyklostem zdarma. Jeho WiFi síť zaostává za jakýmkoliv jiným řešením včetně toho, co si uděláte sami doma za hodinku. A mám oprávněnou obavu, že VOD Českého Telecomu na tom bude velmi podobně.
Jistě, pro Český Telecom je řešením zakoupit firmu, která má zkušenosti se streamováním videa. Pár jich na trhu je a při cifře, kterou by Český Telecom jistě uměl vyslovit, by byla k mání. Jenže Českému Telecomu se zatím podařilo každou firmu, kterou zakoupil, přivést k prodělku – jeho nákup Světa namodro nebo ASP1000 jsou toho příkladem, a jak už na Lupě někdo konstatoval: čím dále jde Český Telecom od kabelů, tím více na tom prodělává.
Ve výsledku se přiznávám, že mám o schopnosti Českého Telecomu představit konkurenceschopnou službu video on demand pochybnosti a prohlášení představitelů Českého Telecomu o její nabídce považuji spíše za marketingový tah sloužící k odstrašení pomalu se rozmáhající konkurence…
Pokud bychom měli hovořit o dalších firmách, stojí za to vzpomenout U-Turn Jana Obrmana, bývalého šéfa zkrachovalé TV3. Ten ještě stihl podepsat slušnou smlouvu s Jiřím Balvínem, a tak může pro Eurotel nabízet pořady České televize. Toto řešení je i v celosvětovém měřítku pořád poměrně unikátní, ale je určeno pro mobilní telefony a nenabízí DVD kvalitu.
Do čtvrtice bych vzpomněl vlastní Cinetik – i v tomto případě objednávka filmu proběhne po Internetu a dodání filmu jde již proprietární technologií až do set top boxu instalovaného u zákazníka. Za cenu okolo 500 korun měsíčně můžete najednou mít u sebe tři filmy. Daní této ceně je ovšem zhruba stejná rychlost dodání jako u pomalé ADSL linky. V tomto případě se ale už o placení přístupové cesty nemusíte starat. Celé řešení má zatím drobný háček – podobně jako řešení předešlá: dosud nefunguje a na jeho start si musíte počkat na letošní jaro.
Zatím je velmi obtížné říct, kudy VOD půjde. Můj osobní názor je, že kapacita a cena připojení, ačkoliv padá, nepadá dostatečně rychle na to, aby jednoduchá a na první pohled zřejmá řešení jako ADSL byla těmi správnými. To může nástup celého VOD na dlouhá léta zdržet a telekomunikačním mamutům notně nabourat plány, jak prodat uživatelům linky s vysokou kapacitou, ale nedost vysokou a levnou na VOD. Pro vás z toho vyplývají dva poznatky: průkazku své videopůjčovny zatím nezahazujte. A těšte se na to, čí řešení v České republice obstojí: jestli Český Telecom převálcuje i Cinetik a DB System, nebo jestli dostane stejnou lekci, jakou dostal vždy, když se vydal mimo kabely.
ČLÁNKY DO MAILU