Většina českých i-shopů porušuje zákon

V minulosti nebývalo příliš zvykem, aby byly smlouvy uzavírány bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran (byť tomu po právní stránce nic nebránilo – viz např. § 861 a násl. Obecného zákoníku občanského ze dne 1. června 1811). Vzhledem k stávajícímu, v historii zcela nevídanému, rozkvětu informačních technologií dochází k dálkovému uzavírání smluv stále častěji, a lze tedy předpokládat, že obvyklé způsoby uzavírání smluv (za současné fyzické přítomnosti smluvních stran) budou pozvolna ustupovat před modernějším, rychlejším a zejména pak méně nákladnějším způsobem – distanční kontraktací. Mezi nejtypičtější smlouvy, které jsou takto uzavírány bezesporu patří spotřebitelské smlouvy, jejichž právní úpravu lze nalézt zejména v § 53 a násl. Občanského zákoníku (ObčZ). Tato právní úprava byla do českého právního řádu vložena zákonem č. 367/2000 Sb. (účinným dnem 1. ledna 2001), přičemž představuje určitý důsledek snahy o promítnutí většiny souvisejících směrnic Evropského společenství do českého právního řádu. Navzdory téměř tříleté existenci tohoto právního předpisu (nabyl platnosti dne 14. září 2000) a celé řadě práv a povinností (včetně sankcí), které stanoví, většina českých i-shopů povinnosti zde stanovené nedodržuje. V tomto ohledu vřele doporučuji nedávný test Sdružení obrany spotřebitelů ČR (SOS), které tak připomnělo obchodníkům jejich povinnosti a zároveň ukázalo jejich skutečné právní vědomí a přístup k právu.

Vzhledem ke skutečnosti, že cílem uvedené úpravy byla především ochrana slabší smluvní strany (což je ostatně jeden z výrazných trendů moderního soukromého práva), nemusí být nedodržení těchto povinností ze strany i-shopů pro spotřebitele vždy nevýhodné. Jaké jsou tedy základní povinnosti e-shopů, a tomu odpovídající práva spotřebitelů? Právě tím se bude zabývat tento článek.

Úvodem je třeba říci, že spotřebitelské smlouvy mohou být uzavírány nejen podle zákoníku občanského, ale také podle zákoníku obchodního (ObchZ), a to prostřednictvím § 262 ObchZ. V tomto směru je však třeba zmínit, že bude-li spotřebitelská smlouva uzavřena podle obchodního zákoníku, resp. bude-li se řídit ustanovením obchodního zákoníku, a směřuje-li ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná (§ 262 odst. 2, věta druhá). Samotné použití obchodního zákoníku však může být v některých případech praktické (např. s ohledem na § 276 ObchZ, který upravuje účinky veřejného návrhu na uzavření smlouvy) a samo o sobě jej rozhodně nelze považovat za protiprávní.

Problematiku tzv. distanční smluv, neboli smluv uzavíraných prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (dále jen distančních smluv), upravuje Občanský zákoník ve svém § 53. Zákon zde nejenom výslovně dovoluje tyto smlouvy uzavírat, ale také zároveň stanoví zvláštní právní režim celého smluvního vztahu. Pokud tedy bude spotřebitelská smlouva (např. kupní smlouva) uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku (nejenom tedy pomocí elektronické pošty, WWW formuláře, ale také prostřednictvím telefonu či dopisu) ve smyslu § 53 ObčZ, půjde o smlouvu kupní, která je zároveň smlouvou spotřebitelskou a taktéž smlouvou distanční. § 53 odst. 1 ObčZ tedy uvádí, že „pro uzavření smlouvy mohou být použity prostředky komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran“. Co to jsou prostředky komunikace na dálku, nám dále objasňuje věta druhá tamtéž, která je vymezuje jako "prostředky, s výjimkou písemného styku, provozované podnikatelem, k jehož předmětu činnosti náleží poskytování jednoho nebo více prostředků komunikace na dálku, zejména:

• neadresovaný tisk,
• adresovaný tisk,
• typový dopis,
• reklama v tisku s objednávkovým tiskopisem,
• katalog,
• telefon s (lidskou) obsluhou,
• telefon bez (lidské) obsluhy (automatický volací přístroj, audiotext),
• rozhlas, videotelefon (telefon s obrazovkou),
• videotext (mikropočítač a televizní obrazovka),
• elektronická pošta, faxový přístroj,
• televize (televizní nákup, teleshopping)."

Je jistě poměrně zarážející, že zákonodárce do tohoto demonstrativního výčtu těchto prostředků nezařadil pojem „Internet“, resp. jeho služby, poněvadž jde zcela zjevně o nejběžnější způsob, resp. prostředek uzavírání distančních smluv (a to zejména prostřednictvím WWW formuláře, který však paradoxně ve výčtu výslovně uveden není). Výše uvedený výčet prostředků komunikace na dálku je však pouze demonstrativní a jistě tedy lze pod tento pojem podřadit i tyto (online WWW formuláře pro objednávku zboží, které jsou navíc běžným e-mailům velmi podobné – koneckonců nejde i zde o nic jiného než o odeslání datové zprávy od konkrétně určeného odesílatele ke konkrétně určenému příjemci). Z jazykového a logického hlediska však nejde o příliš přesné a už vůbec ne o jasné ustanovení. Jak vyplývá již z první věty vymezující prostředky komunikace na dálku, rozumí se tím „prostředky, s výjimkou písemného styku.“. Dále se však v tomto demonstrativním výčtu však uvádí, že sem patří také „(ne)adresovaný tisk, typový dopis. elektronická pošta apod.“, což jistě může být také považováno za písemný styk, a jde tedy o jakýsi jeden z dalších veletočů našeho zákonodárce.

Použití prostředků komunikace na dálku je však omezené

Druhý odstavec § 53 pak použití těchto prostředků omezuje, a to tak, že uvádí, že „prostředky komunikace na dálku umožňující individuální jednání mohou být použity jen tehdy, jestliže spotřebitel jejich použití neodmítl“. Pro právně úspěšné použití těchto prostředků je zde tedy presumován souhlas, či spíše jejich neodmítnutí ze strany spotřebitele. Prostředky komunikace na dálku umožňující individuální jednání tak lze použít pouze do okamžiku odmítnutí ze strany spotřebitele. Na rozdíl od odstavce prvního (kde znak individuálního jednání uveden není) zde však jde pouze o ty prostředky, které jsou schopny oslovit přímo určitou osobu – spotřebitele (jde tedy zejména o e-mail, SMS zprávy či jiné obdobné formy datových zpráv), a nikoli pouze neurčitou skupinu těchto osob (jak je tomu v případě tisku, rozhlasu či televize).

Zákon však použití některých těchto prostředků omezuje ještě více, a to tím, že uvádí, že: „pouze s předchozím výslovným souhlasem spotřebitele mohou být použity automatické telefonní systémy bez (lidské) obsluhy a faxové přístroje“, čímž zabraňuje obtěžování spotřebitele nevyžádanými nabídkami, jejichž vyřízení může spotřebitele poškozovat. Částečně pak také chrání spotřebitele před zřejmou možností zneužívání různých veřejných (zejména pak telefonních) seznamů. Otázkou však zůstává, proč zákonodárce vyžaduje předchozí výslovný souhlas spotřebitele, jen pokud mají být použity automatické telefonní systémy bez (lidské) obsluhy a faxové přístroje, a nikoli již před dalšími prostředky, které mohou obtěžovat spotřebitele obdobným způsobem (např. spamming apod.). § 52 odst. 3 ObčZ tak patrně chrání spotřebitele pouze před těmi prostředky, jejichž použití může zasahovat do soukromí spotřebitele (např. příjem nevyžádaného telefonního hovoru) nebo způsobovat na straně spotřebitele značné náklady (např. faxový papír, na který je přenášena nevyžádaná faxová zpráva). Přesto v koncepci tohoto ustanovení nelze nevidět řadu hluchých míst.

Zákon stanoví řadu obsahových náležitostí návrhů souvisejících s uzavíráním spotřebitelských smluv pomocí prostředků komunikace na dálku

V nedávné době se styk mezi prodávajícím (dodavatelem) a kupujícím (spotřebitelem) odehrával zejména formou osobního kontaktu, o něco výjimečněji pak byla využívána možnost nechat si zaslat vybrané zboží na dobírku. Osobní návštěva obchodu i dobírka se vyznačovaly časovou náročností, ne příliš bohatou nabídkou a minimální možností srovnání cenové nabídky s nabídkou konkurenční. Poskytování souvisejících informací (návrhů) bylo nejenom časově náročné, ale navíc také velmi nákladné. Vzhledem k již zmíněnému rozvoji Internetu a počítačů vůbec se však tyto možnosti podstatně rozšiřují. Výměna informací tak může být v současné době realizována během několika málo sekund, a to navíc s prakticky nulovými náklady. Na tento technologický pokrok reaguje i stávající právní úprava, která tak v § 53 ObčZ odst 3 stanoví, že při použití prostředků komunikace na dálku musí být obsahem návrhu informace nutné k uzavření smlouvy ve smyslu obecných náležitostí smlouvy upravených v části první ObčZ a podstatných náležitostí smlouvy stanovených v části osmé ObčZ. Tyto informace musí být poskytnuty určitým a srozumitelným způsobem s přihlédnutím k zásadám dobré víry a k ochraně osob, zejména nezletilých, nebo spotřebitelů. Čtvrtý odstavec pak uvádí, že již "při jednání prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku musí být spotřebiteli s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy poskytnuty zejména tyto informace:

• obchodní jméno a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby,
• název a hlavní charakteristiky zboží nebo služeb,
• cena zboží nebo služeb včetně všech poplatků,
• náklady na dodání,
• způsob platby, dodání nebo plnění,
• poučení o právu na odstoupení, s výjimkou případů podle odstavce 7,
• náklady na použití komunikačních prostředků na dálku,
• doba, po kterou zůstává nabídka nebo cena v platnosti."

Požadavek zákonodárce poskytovat v případě použití prostředků komunikace na dálku související informace pokračuje i po uzavření příslušné smlouvy. Dle § 53 odst. 5 ObčZ dále obsahuje ustanovení, podle kterého "po uzavření smlouvy při použití prostředků komunikace na dálku, nejpozději však před plněním, musí být spotřebiteli písemně poskytnuty tyto informace:

a) obchodní jméno a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby,
b) informace o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy,
c) informace o službách po prodeji a o zárukách,
d) podmínky pro zrušení smlouvy, pokud není určena doba platnosti nebo platnost je delší než 1 rok."

Sankcí za nedodržení informační povinnosti ze strany dodavatele podle těchto ustanovení (§ 53 odst. 4 a 5) je výrazně prodloužení lhůty pro odstoupení od smlouvy, a to ze 14 dnů na tři měsíce od převzetí plnění! Byla-li totiž smlouva uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit do 14 dnů od převzetí plnění (a to i bez udání důvodů). V případě, že dodavatel nepředal spotřebiteli informace, které je povinen předat písemně nebo jiným obdobným způsobem podle ustanovení § 53 odst. 4 a 5 ObčZ, činí tato lhůta pro odstoupení tři měsíce od převzetí plnění. Jestliže však jsou informace řádně předány v jejím průběhu, dochází k ukončení tříměsíční lhůty a počíná od té doby běžet lhůta čtrnáctidenní (§ 53 ObčZ odst. 6). Sedmý odstavec tohoto paragrafu pak právo odstoupit od smlouvy uzavřené při použití prostředků komunikace na dálku z pochopitelných důvodů omezuje, a nelze tedy takto např. odstoupit od smluv na dodávku novin, periodik a časopisů nebo zboží, které podléhá rychlé zkáze, opotřebení nebo zastarání. Zajímavé však je, že v tomto výčtu nejsou uvedeny neperiodické publikace (knížky), což může z některých i-shopů do jisté míry učinit jakousi obdobu charitativního spolku, který bude zadarmo půjčovat knížky na 14 dní.

K obsahu spotřebitelských smluv

Jak dále vyplývá z § 56 odst. 1 ObčZ, „spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.“ Toto však neplatí u těch smluvních ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (§ 56 odst. 2). Občanský zákoník pak dále v § 56 odst. 3 uvádí demonstrativní výčet smluvních ujednání, která ve smlouvě nelze platně sjednat, dle tohoto ustanovení jsou tedy "nepřípustná zejména ta smluvní ujednání, která

• vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za jednání či opomenutí, kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví,
• vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu,
• stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele,
• dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí,
• opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli,
• opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby,
• zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě,
• stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění, nebo dodavatele opravňují k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena,
• přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly,
• dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele."

Výše uvedená (nepřípustná) smluvní ujednání se však dle § 55 odst. 2 ObčZ „považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a ObčZ). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.“

Při sjednávání (uzavírání) spotřebitelských smluv je pak třeba mít na zřeteli zejména kogentní ustanovení § 55 odst 1. ObčZ, podle kterého se „smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.“ Dále je pak třeba pamatovat na výkladové vodítko uvedené v § 55 odst. 3., podle kterého „v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější“.

Práva a povinnosti spotřebitele

Vzhledem k – již zmíněnému – kogentnímu § 55 odst. 8 ObčZ, mohou se smluvní ujednání spotřebitelských smluv odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Jde tak o velmi podstatné ustanovení omezující smluvní svobodu stran ve prospěch spotřebitele. Podle tohoto ustanovení se také nemůže spotřebitel vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Od zákonné ochrany spotřebitele se tedy nelze zásadně odchýlit (resp. lze, ale jenom ve prospěch takového spotřebitele).

Jedním z nejdůležitějších aspektů ochrany spotřebitele je jeho právo odstoupit od smlouvy. Výše jsme se již zabývali právem odstoupit od spotřebitelských smluv, které byly uzavřeny při použití prostředků komunikace na dálku. Tato úprava představuje bezpochyby úpravu zvláštní, a to ve vztahu k dalším typům spotřebitelských smluv. Obecnou úpravu odstoupení od spotřebitelských smluv, kterou je tedy třeba aplikovat na všechny ostatní druhy spotřebitelských smluv (vyjma výjimek uvedených v § 57 odst. 4 ObčZ), upravuje § 57 odst. 2. ObčZ, který říká, že „dodavatel musí spotřebitele písemně upozornit na právo odstoupit od smlouvy nejpozději při uzavření smlouvy; písemné upozornění musí obsahovat i označení osoby, u níž je třeba toto právo uplatnit, včetně bydliště či sídla takové osoby“. Pokud dodavatel tuto svou informační povinnost poruší, má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy do 1 roku od jejího uzavření. (§ 57 odst. 3 ObčZ).

Spotřebitel má nepochybně také právo se dovolat neplatnosti nepřípustných smluvních ujednání (§ 56 ObčZ); s ohledem na § 55 odst. 2 se tato ujednání považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. Další významné právo, resp. zvýhodnění spotřebitele vyplývá z ustanovení § 53 odst. 8 ObčZ, podle kterého „poskytuje-li dodavatel plnění spotřebiteli bez objednávky, není spotřebitel povinen dodavateli jeho plnění vrátit ani jej o tom vyrozumět.“ S ohledem na dále uvedené je však třeba konstatovat, že jde o ustanovení, které do ochrany spotřebitele vnáší bohužel více zmatku než užitku. Právní osud takto poskytnutého plnění je totiž značně nejistý, stejně jako řada dalších souvisejících otázek (např. zda lze takto poskytnutý předmět užívat, zda nejde o bezdůvodné obohacení apod.).

Dalším nepochybně velmi důležitým ustanovením je zde § 55 odst. 3 ObčZ, který uvádí, že „v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější“.

Práva a povinnosti dodavatele

Úprava spotřebitelských smluv zcela jistě směřuje k ochraně spotřebitele, a to pochopitelně na úkor dalších zúčastněných osob. Tento princip je pak realizován řadou dílčích ustanovení, která stanovují povinnosti přímo dodavateli. Jedna z nejvýznamnějších povinností dodavatele je povinnost informační. Dle § 57 odst. 2 musí dodavatel spotřebitele písemně upozornit na právo odstoupit od smlouvy nejpozději při uzavření smlouvy; písemné upozornění musí obsahovat i označení osoby, u níž je třeba toto právo uplatnit, včetně bydliště či sídla takové osoby. Pokud je však spotřebitelská smlouva uzavírána pomocí prostředků komunikace na dálku, je spotřebitel chráněn o něco více, než je tomu v případě běžných spotřebitelských smluv. Stávající praxe však potvrzuje, že tato právní úprava je v řadě případů porušována (viz výše zmíněný test SOS).

Závěr

Novou úpravou spotřebitelských smluv v českém právním řádu tak došlo k podstatným změnám právní úpravy, a to nejen v oblasti elektronického obchodu. Tato úprava, jakkoliv se v některých ohledech může zdát jako nekoncepční, nejasná a v řadě a případů dokonce téměř neaplikovatelná, představuje podstatný posun směrem k ochraně práv spotřebitele.

V úvodu článku zmíněný test 120 internetových obchodů provedený Sdružením obrany spotřebitelů České republiky (SOS) v podstatě prokázal, že své základní informační povinnosti ještě nedávno nesplnilo téměř 90 procent z nich. Je otázkou, zda tak dodavatelé činí z neznalosti či vypočítavosti, v každém případě je zákon postaven tak, že efektivní ochranu poskytuje pouze informovanému spotřebiteli, který zná svá práva a je schopen se jich domoci. Bohužel, obecná povědomost o této úpravě je však minimální, a to jak na straně dodavatelů, tak i spotřebitelů. Navíc jde nepochybně o úpravu svým významem velmi důležitou, která se bezesporu týká každého z nás. Budiž tento článek chápán jako jedna z prvních vlaštovek, která se snaží vnést trochu světla do této – nikoli dokonalé, avšak velmi významné – právní úpravy.