Před nedávnem vyšel na Lupě článek Vědecké weby se v zahraničí se předplatného nebojí. Pokusím se na základě zkušeností konzumenta zahraničních vědeckých webů i časopisů tento pohled trochu doplnit.
Jaké jsou tedy hlavní rozdíly mezi weby o vědě v zahraničí a u nás? První rozdíl spočívá v tom, že anglicky psané weby o vědě jsou jako celek mnohem profesionálnější (tato paušalizace chce říci, že „existuje zde mnohem více profesionálních projektů oproti těm nadšeneckým“). Čím to? Na první pohled nás asi napadne mezi důvody mnohem více potenciálních čtenářů, větší čtenost a z toho vyplývající lepší možnosti vydavatelů uživit se inzercí. To je asi pravda, ale jen do určité míry.
Ošidné statistiky čtenosti
Když se ještě na ScienceDaily zveřejňovaly žebříčky nejčtenějších článků, byly oproti srovnatelným textům na Science Worldu čtenější zhruba tři až pětkrát. Již možná před deseti lety jsem narazil na analýzu, která s údivem zjišťovala, že nejčtenější zpravodajství o IT v doméně .cz není o moc méně čtené než to zahraniční. Pravdou však je, že servery v anglosaském světě prostě oproti těm našim čtou lidé s větší kupní silou, takže pro inzerenty jsou asi zajímavější, než by vyplynulo pouze z dat o čtenosti. Významný rozdíl je také v míře inzerce specializované vzhledem k obsahu, hlavně s nabídkou pracovních pozic.
Síla PR
Zahraniční web o vědě ale nemusí být nijak nákladným projektem a dokonce ani nemusí vyžadovat příliš lidí (zde jsme často zvyklí naříkat ve stylu „dělám sám něco, na co v USA mají celý tým“). Proč to? Obrovský rozdíl je totiž v tom, jak svoje PR dělají samotné vědecké instituce. Sice i u nás bývá v poslední době zvykem, aby výzkumná pracoviště vydávala tiskové zprávy, v zahraničí je však často doslova chrlí. Každá univerzita má na to týmy lidí, kteří svoji práci odvádějí profesionálně; vědí, co média potřebují, takže spíše než klasické tiskové zprávy vydávají texty použitelné už přímo jako články. Lze je de facto jen přetisknout, což je také právě to, co ScienceDaily dělá.
Totéž pak v excelentní formě činí Eurekalert. Ten tiskovými zprávami o vědě přímo přetéká a o kvalitě serveru svědčí i to, že mu Google PageRank přiřadil hodnotu 9 – i když zde nic jiného není. Rozdíl je v tom, že Eurekalert je databáze, která přebírá všechny vědecké zprávy, zatímco ScienceDaily si vybírá, což je práce editora, nejspíš ještě spolu s úpravou titulku a upoutávky.
Profesionální PR, které mají anglosaské vědecké instituce, má řadu důsledků. Příslušní odborníci samozřejmě chtějí, aby se články zmiňující instituci objevily v co nejvíce médiích. Proto přednostně vydávají tiskové zprávy o výzkumech dosti populárních. Kritizuje se, že o některých novinkách se pak naopak skoro nepíše, protože by bylo příliš složité to veřejnosti „prodat“ a vysvětlit. Věda samotná je pak předváděna v poněkud trivializované podobě (vědci zjistili, že lidé s vysokým IQ nemusejí být bohatí
). Diskuse o tom, zda tento trend vědě, respektive jejímu obrazu ve veřejnosti, prospívá, vyšla nedávno v časopisu Vesmír.
A nakonec – kritizovat lze i to, že vědecká instituce utrácí peníze na to, že v ní lidé píšou články o vývoji nových léků (namísto toho, aby všichni vyvíjeli jako vzteklí). Hodně samozřejmě záleží na povaze instituce a na způsobech jejího financování, od toho se odvíjí i důležitost PR. Pro vydavatele serveru o vědě je taková situace ovšem pohodlná, protože dostane až pod nos texty na profesionální úrovni.
Věda je všude
Vědu najdete na zahraničních serverech de facto všude, nejspíš prostě proto, že je tak čtenářsky zajímavá. Na tom, že CNN nebo BBC mají vědeckou rubriku, není jistě nic divného. Nicméně i americký Computerworld, médium pro IT v podnikovém sektoru, dá na titulní stránku také článek o přistání sondy Phoenix na Marsu (což se skutečně správců IT a ředitelů CIO přímo netýká). Velice kvalitní vědeckou rubriku má třeba Economist (mimochodem ji jeden čas redigovala Olivia Judsonová, od níž pak vyšla kniha i v češtině). Vědeckou rubriku má vůbec jakékoliv solidnější médium a možná vás překvapí, že třeba Al-Džazíra píše o novinkách v egyptologii stejně jako o kosmických programech NASA.
V angličtině vycházejí deníky v Indii i Číně a není nic divného, když při hledání nějaké novinky z oblasti teorie výpočetní složitosti narazíte na článek v Hindu Times. Velmi profesionálně funguje v tomto ohledu i anglická Wikipedia – hesla jsou prakticky ihned po zveřejnění nových informací aktualizována.
Nakonec ale i u nás se situace začíná podobat anglosaskému světu; i všeobecná média zavádějí vědecké rubriky; pokud mohu posoudit, kvalitní mají například Lidové noviny. Není pravda, že věda nikoho nezajímá, takže z hlediska vydavatelů vůbec nemusí jít o nějakou ušlechtilou snahu „podporovat poznání“, ale i o krok zcela pragmatický.
Specializované weby
Zpět k zahraničním vědním webům. U projektů, které se vědě věnují primárně, lze v prvním nástřelu provést rozdělení na úzce specializované, všeobecné-vědecké a popularizační. Hranice samozřejmě nejsou zcela ostré. V anglosaském pojetí se také pod pojmem science myslí především vědy přírodní (zbytek je humanities). Na rozdíl od našeho domácího prostředí, kde se za vědu často pokládá esejistické rozumbradování, má anglicky psaný text o vědě většinou sympaticky jasnou a střízlivě informativní strukturu: až dosud jsme mysleli, že platí XY, nyní jsme zjistili, že ZX, za další nadějné směry výzkumu pokládáme AB… Pak je jasné, že ve vědeckých časopisech mohou vedle textů o genetice dobře vycházet texty o nových archeologických objevech.
Uprostřed pomyslného rozdělení vědeckých webů tedy máme dobře známé a respektované vědecké časopisy, hlavně Nature a Science, ale třeba i věci vycházející v rámci projektu PLOS – což je mimochodem jeden ze způsobů, jak se k řadě informací dostat bez dalších poplatků. Ač jde o časopisy vědecké a nikoliv popularizační, stále jsou poučenému laikovi docela srozumitelné, nebo alespoň jejich značná část. Vědečtí novináři pak fungují často na jejich základě. Takový New Scientist je prostě přežvýkavcem, který ze Science, Nature a PLOS vyextrahuje určité informace (a jiní pak zase extrahují z New Scientistu).
Kromě New Scientistu patří do kategorie spíše popularizačních projektů ještě třeba The Scientist nebo Scientific American (i když ten ještě před pár lety měl aspiraci být spíše vědeckým než popularizačním časopisem). Ještě o stupeň níž je pak třeba National Geographic, což už vlastně ani vědecký časopis není – věda je zde pouze jednou z částí obsahu.
Z druhé strany Science a Nature obklopují úzce specializované časopisy, které už poučení laici číst de facto nemohou: celkem známý je Cell, ale jinak zde najdeme úplně cokoliv, od časopisu Physical Review Letters přes Onkogene Research po časopis Sleep (specializace dovedená skutečně do krajnosti), k tomu i mutace Nature třeba pro biotechnologie. Obsahy jsou často skutečně vázány na předplatné, nicméně existují cesty, jak se dostat alespoň k abstraktům článků. Jednak řada serverů včetně Nature nabízí bezplatnou registraci s určitými službami, jednak se lze dostat k obsahu i článků, a to i těch. které dosud nevyšly (preprint). Použít lze např. http://arxiv.org/, respektive http://xxx.lanl.gov/. Většina výše zmíněných webů jsou každopádně doplňkem tištěných časopisů – i proto není zase tak těžké je vytvářet, protože obsahu určeného výhradně pro on-line podobu zase tolik není.
Technologie
Na zahraničních vědeckých webech je sice více ilustračních animací a videoobsahu, ale obecně se zde tyto prvky nerozšířily v tom smyslu, že by byly nějak dominantní, používají se spíše pro ilustraci základní textové informace. Příčiny? Již výše zmíněná skutečnost, že řada zahraničních webů jsou stále především mutace papírových časopisů. A pak i to, že přebírají jiné informace, ať už z dalších médií nebo tiskových zpráv – což jsou vesměs informace textové.
Podoba těchto webů se za posledních řekněme 5 let mnoho nezměnila (nemám na mysli HTML kód, ale pohled uživatele). Důležité jsou nové informace, takže trochu paradoxně jejich vlastní podoba může být i konzervativní.
Komentáře
Zahraniční servery o vědě nenabízejí čtenářům vesměs volné diskuse. Komentáře k článkům se například posílají „někam“ prostřednictvím formuláře; někdy od zadání komentáře do jeho zveřejnění uplyne značná doba, tj. koncept interaktivity je tak trochu narušen. Není to tak, že by všechny komentáře byly přidány a redakce je pak musely ty závadné odstraňovat, ale každý komentář musí být schválen. Proč tomu tak je, je samozřejmě otázka, která se primárně netýká serverů o vědě, ale má širší záběr.
Nejspíš k tomu zahraniční servery vede jednak snaha vyhnout se právním sporům, za druhé pak i snaha o jistou image serveru. Pokud dva blázni zaplaví diskusní fórum svými choromyslnostmi, těžko pak můžete inzerentům vysvětlovat, že vás web čte cílová skupina ta a ta. I když, pravda, v době reklamních systémů Googlu je už možné nikomu nevysvětlovat nic a pouze nasadit kód. Tam, kde se s komentáři pracuje zcela ručně, je to každopádně pro redakci práce navíc – trochu se tím vyrovnává fakt, že kvanta zajímavých informací se jim servírují rovnou pod nos.
Záplava informací
Shrnuto, kdo se zajímá o vědu, najde na zahraničním webu tolik zajímavých novinek, že je přečíst stejně nestačí. Může číst náhodně, může se spolehnout na to, že mu na míru obsah někdo přefiltruje. Informací je tolik, že pokud vám nějaký server připadá nekvalitní, máte zde na výběr tucet dalších. Osobně si vždy říkám, že dobrých, solidních, kvalitních textů je tolik, že snad ani není důvod přidávat jakékoliv texty další. A pak něco napíšu.
ČLÁNKY DO MAILU