V připojování domácností vede Wi-Fi, tvrdí ČSÚ

Český statistický úřad včera zveřejnil výsledky svého šetření na téma „Internet v českých domácnostech 2006–2011“, prováděného ve 2. čtvrtletí 2011. Nepřišel sice s žádnou převratnou novinkou ani zásadní změnou, třeba ve stylu „Češi přestali používat Internet“. Ale to se od takovýchto průzkumů ani neočekává. Mají spíše přesněji kvantifikovat trendy, které jsou již dostatečně zřetelné, případně naznačit trendy nové, a poskytnout i obrázek o tom, jak se situace vyvíjela v čase. Což právě u šetření ČSÚ jde docela dobře, protože probíhají již od roku 2003, a od roku 2006 navíc podle jednotné metodiky Eurostatu. Takže si můžeme dopřát i věrohodného srovnání se zahraničím.

Několik „méně očekávaných“ zjištění se však přeci jen našlo. Jako třeba to, že ČSÚ a ČTÚ se dost liší v pohledu na podíl Wi-Fi i na absolutní počet Wi-Fi přípojek. Vezměme to ale popořadě.

Jak rostou počty počítačů a  internetových přípojek?

Začněme klasickým pohledem na to, jak se v průběhu let vyvíjí počet domácností vybavených počítačem a Internetem. Podle očekávání počty rostou, ale zdaleka ještě nejsou blízko 100 %. Jinými slovy: stále ještě existuje poměrně velký počet domácností, které nemají ani (domácí) počítače. Definice „počítače“, který se do tohoto šetření započítával, přitom byla poměrně široká: kromě klasických desktopů to byly i přenosné počítače (včetně tabletů), a dokonce i kapesní počítače (PDA).

Na druhou stranu platí, že když už někdo má v domácnosti počítač, tak k němu má stále častěji i připojení k Internetu. Což je logické, protože užitná hodnota počítače s připojením rychle roste. Ukazuje to i následující „rozdílový“ graf, na kterém je zobrazeno procento domácností s Internetem, vztažené ke všem domácnostem které mají počítače.

Stále přitom platí, že velkým „motivátorem“ pro pořízení internetového připojení do domácnosti jsou děti. Není ostatně divu, protože pokud studují, bez Internetu se dnes již neobejdou. Ale možná překvapí velikost rozdílu v penetraci Internetu mezi domácnostmi s dětmi a bez dětí, kterou ukazuje následující obrázek:

Stejně tak se dá očekávat, že četnost připojení k Internetu v domácnosti bude ovlivněna i výší příjmů členů domácnosti. Ale předpokládali byste, že rozdíly budou tak markantní, jak to ukazuje následující graf?

Jak jsou domácnosti připojeny?

Pojďme nyní k tomu, jak konkrétně jsou k Internetu připojeny ty domácnosti, které připojeny jsou. Tedy vlastně k tomu, které technologie převažují.

Jejich rozdělení, v procentech přes všechny domácnosti s Internetem, ukazuje následující graf.

Zde už se přeci jen dostáváme k něčemu, co může na první pohled trochu překvapovat: že Wi-Fi má tak velký podíl, dokonce nadpoloviční, zatímco ADSL i kabel jsou daleko za ním. A ostatní, jako optika či mobilní připojení, jsou už skoro někde na úrovni statistické chyby. Je to překvapivé?

Zkusme si to srovnat s tím, co nedávno ohlásil ČTÚ ve své Zprávě o vývoji trhu elektronických komunikací za rok 2010:

Zde mu naopak vyšlo, že Wi-Fi (počítané společně s FWA) má dokonce menší podíl než ADSL od samotné Telefóniky.

Pro korektnost ale dodejme, že oba grafy nelze úplně srovnávat, protože každý ukazuje něco jiného: ten od ČSÚ se týká pouze domácností (a nebere v úvahu firmy), zatímco graf od ČTÚ popisuje celý trh a tudíž i firmy. A Wi-Fi skutečně může být specialitou domácností, zatímco ve firmách se s ním lze setkat relativně méně.

Kolik je kterých přípojek?

Jenže: zkusme se na to podívat jinak, v absolutních číslech. ČTÚ napočítal ke konci roku 2010 celkem 2,78 milionu broadbandových přípojek (což odpovídá celému „koláči“ na předchozím obrázku). Z toho podíl Wi-Fi ve výši 25,9% odpovídá cca 720 tisícům Wi-Fi přípojek, vztaženo na celý tuzemský trh elektronických komunikací.

A kolik Wi-Fi přípojek napočítal ČSÚ jen v našich domácnostech? Jeho statistiky obsahují jak procenta, tak i absolutní počty, takže to víme docela přesně (viz tento XLS): je to 1299,367 tisíc. Což je přeci jen o něco více. Skoro o 580 tisíc. Jak je to ale možné? Vždyť by to mělo být naopak méně.

To, že počty od ČSÚ jsou vztaženy ke druhému čtvrtletí 2011, zatímco čísla od ČSÚ ke konci roku 2010, určitě nemůže hrát tak velkou roli. Tu ale může hrát to, že ČTÚ zřejmě zahrnuje do svých statistik je Wi-Fi přípojky od internetových providerů, kteří spadají pod zákon o elektronických komunikacích. Nezahrnuje ty přípojky, které mohou zřizovat takové  subjekty, které nejsou podnikatelem (providerem) ve smyslu zákona o elektronických komunikacích. Což mohou být například různé komunitní sítě. Ale stačí to na tak velký rozdíl?

Dalším možným vysvětlením by mohlo být to, že ČTÚ Wi-Fi přípojky nepočítá, ale odhaduje. Alespoň dříve to tak dělal, když říkal, že používá kvalifikované odhady, hlavně od sdružení Internet pro všechny. V poslední době sice požaduje nejrůznější hlášení o počtu přípojek od všech, kteří jsou providery, ale v odhadech možná pokračuje i proto, že nedokáže oslovit všechny zřizovatele Wi-Fi přípojek (ale jen ty, kteří jsou providery ve smyslu zákona).

Ostatně, pokud se podíváme na historická data od ČTÚ, na následujícím obrázku, až tak zásadní skoky (jaké by nejspíše odpovídaly zásadnější změně metodiky) na nich nejsou. 

Pokud bychom vzali historická data od ČSÚ, a přepočítali je do stejné struktury jako data od ČTÚ, dopadlo by to podle následujícího obrázku. Opět se stejným dovětkem, že jednou je základem (100%) celý trh, započítávající providery spadající pod zákon o elektronických komunikacích, zatímco podruhé jde jen o domácnosti.

I tak je ale více než zajímavé, že zatímco u ADSL a kabelu se oba zdroje historických dat v trendech až tak zásadně neliší, u Wi-Fi se naopak liší poměrně zásadně. Protože zatímco podle ČTÚ Wi-Fi přípojek ubývá, podle ČSÚ jich (i v absolutních počtech) naopak docela výrazně přibývá.

Kolik ADSL přípojek připadá na domácnosti?

Zajímavé může být i srovnání ADSL v domácnostech a na celém trhu. Podle ČTÚ vychází, že ke konci roku 2010 bylo u nás 852 tisíc ADSL přípojek, včetně přeprodejů a ADSL po zpřístupněných místních smyčkách. Podle výročních zpráv Telefóniky by to mělo být 858 tisíc, ale se zjednodušujícím předpokladem, že všechny zpřístupněné místní smyčky jsou využity pro ADSL – což úplně neplatí. Pak je oněch 852 tisíc zřejmě plně v souladu s tím, co hlásí i Telefónica, a rozdíl je cca 6 tisíc.

K polovině roku 2011 pak Telefónica hlásila 888 tisíc, což po odečtení stejných 6 tisíc jako na konci roku (na LLU, nevyužité pro ADSL) dává 882 tisíc ADSL přípojek. A právě toto číslo bychom měli srovnávat s tím, kolik přípojek hlásí ČSÚ pro domácnosti ve druhém kvartále 2011: podle tohoto XLS jde o 563 tisíc.

Rozdíl činí 882 – 563 = 319. Tedy 563 tisíc ADSL přípojek, přibližně 64 procent, by mělo být v domácnostech, zatímco 319 tisíc, neboli cca 36 procent, by mělo připadat na ostatní – firmy, ale třeba i školy, úřady atd. Je toto druhé číslo přiměřené, nebo adekvátní? Osobně jsem čekal spíše nižší.

Mobilní připojení?

Zajímavé je na nejnovějších výsledcích od ČSÚ také velmi malý podíl mobilního „vysokorychlos­tního“ připojení, kterým je zde míněno CDMA, EDGE a 3G/UMTS.  Jak vyplývá i z předchozích obrázků, jeho podíl na připojení domácností se stále pohybuje na číslech, která hraničí se statistickou chybou. Naproti tomu podle ČTÚ je podíl mobilního připojení naopak relativně vysoký.

I to ale má svou logiku, protože dosud popisované údaje od ČSÚ se týkají připojení domácností. Do toho sice spadá i připojení jediného počítače (i notebooku nebo tabletu) v domácnosti, který může být připojen mobilně, a respondenti dokonce mohli volit více než jednu možnost připojení své domácnosti – ale i tak je pravděpodobné, že mobilní připojení v praxi funguje (a započítává se do statistik) spíše jako připojení osobní, sloužící potřebám jednotlivců, a nikoli jako připojení celé domácnosti. Ono při těch objemových limitech, kterými je mobilní připojení zatíženo, ani není divu.

Nízkorychlostní, nebo už jen vysokorychlostní?

Další skutečností, hodnou zřetele, je rapidní úbytek nízkorychlostního připojení domácností, mezi které ČSÚ počítá dial-up a ISDN, viz následující obrázek.

Není na tom asi nic překvapivého, a dokonce to zpřehledňuje i samotné statistiky: už totiž není nutné tak důsledně rozlišovat mezi nízkorychlostním a vysokorychlostním připojením. A ani ČSÚ již ve svých statistikách nerozlišuje mezi nízkorychlostním a vysokorychlostním připojením domácností k Internetu, jako to dělal dříve. Místo toho sleduje už jen „připojení domácností k Internetu“ jako takové.

Na závěr si ještě ukažme mezinárodní srovnání toho, jak jsou připojeny naše domácnosti. To abychom si nemysleli, že jsme na tom nějak extra dobře, ve srovnání s vyspělejším zahraničím. Pravdou je, že třeba vůči Řecku, Bulharsku a Rumunsku na tom jsme lépe. Jenže poměřovat bychom se asi chtěli – i měli – spíše s jinými. A tam už na tom tak dobře nejsme. I na průměr evropské sedmadvacítky se bohužel díváme zespodu.