Spor o to, jestli pouhý internetový odkaz na nějaký materiál, chráněný autorským právem, porušuje práva majitele práv, se vleče už řadu let. Aktuální rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) (C‑160/15) se výrazně staví na stranu majitelů práv a může mít dopad hlavně na online média – ale také na servery, které publikují odkazy na pirátský obsah.
Provozovatel webu podle něj totiž může – za určitých podmínek – porušit práva majitele autorských práv i pouhým odkazem na pirátské materiály uložené na jiném serveru. Místo toho, aby se majitel práv musel „vypořádat“ s prvotním – často těžko vypátratelným – pirátem, který chráněný obsah zveřejnil, může se tak místo toho soustředit na prostředníka, který na něj zveřejnil odkaz.
Nicméně – SDEU v aktuálním případě neřekl, že problematické jsou jakékoli odkazy na pirátské materiály. Porušením práv by neměly být odkazy, pokud je publikuje osoba „bez úmyslu dosažení zisku“, která nevěděla nebo nemohla vědět o jejich protiprávním obsahu. Byť i tady soud nechává konečný verdikt na „individuálním posouzení“ soudů.
A teď odkazy, na které jste čekali…
Jádrem sporu, který SDEU předložil Nejvyšší soud Nizozemska, je případ z roku 2011. Na jednom z nejčtenějších nizozemských bulvárních webů GeenStijl.nl vyšel koncem října článek, který upozorňoval na to, že celebrita Britt Dekker nafotila pro Playboy odhalené fotografie. V textu byl výřez jedné z nich a text končil větou „A teď odkaz s obrázky, na které jste čekali“ obsahující odkaz na stránku na serveru Filefactory, kde bylo jedenáct fotek pirátsky ke stažení. Odkaz prý redakci původně poslal uživatel vystupující pod pseudonymem.
Vydavatel Playboye, firma Sanoma, požádala vydavatele GeenStijl, aby server odkaz ze svého webu stáhl. Playboy sám plánoval vydání fotografií až na prosinec. GeenStijl na výzvu Sanomy nereagoval, ale fotky ze svého webu mezitím na její žádost stáhl provozovatel Filefactory. Sanoma pak znovu vyzvala nizozemský web, aby smazal jak článek, tak výřez fotky a komentáře uživatelů, které pod ním byly. GeenStijl naopak ve stejný den vydal další článek („Nahá B. Dekker zažaluje GeenStijl“), ve kterém popisoval svůj spor s vydavatelem Playboye, a na konec přidal odkaz na dotyčné fotky pirátsky publikované na serveru Imageshack. I provozovatel tohoto webu pak po výzvě Sanomy fotky stáhl.
O deset dní později GeenStijl vydal třetí článek s titulkem „Bye bye a adieu Playboy“, ve kterém byl další odkaz na dotyčné fotky. A další odkazy na pirátské kopie přidali čtenáři na diskusním fóru webu. Sanoma se pak obrátila na nizozemské soudy s tím, že vydavatel GeenStijl porušil jak práva firmy, tak autorská práva fotografa, který snímky pořídil.
V první instanci amsterdamský soud její žalobě z větší části vyhověl. Odvolací soud ale rozsudek zrušil s tím, že bulvární web sice zveřejněním odkazu neporušil práva fotografa, ale vybízením k prohlížení pirátských fotek na Filefactory porušil práva Sanomy. Kdyby totiž odkaz nezveřejnil, nemohli by je uživatelé tak snadno najít, argumentoval soud. S verdiktem nebyla spokojena ani jedna strana, a tak doputoval k nizozemskému Nejvyššímu soudu. A ten se obrátil s tzv. předběžnými otázkami na Soudní dvůr EU.
Sdělování veřejnosti
Spor se točí zejména kolem pojmu „sdělování veřejnosti“, který vychází z čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29:
Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.
Podle Sanomy je publikování odkazu na stránky, kde byly fotky umístěny bez souhlasu majitele práv, „sdělováním veřejnosti“, takže je – zjednodušeně řečeno – chráněno autorským právem. Nejvyšší nizozemský soud si nebyl jistý, a tak se SDEU zeptal na to, jak má v tomto případě evropské právo vykládat. Položil také několik souvisejících otázek, například:
Je v této souvislosti relevantní, zda osoba umisťující hypertextový odkaz věděla nebo musela vědět o nedostatku svolení majitele autorského práva s umístěním díla na internetovou stránku třetí osoby uvedenou v první otázce písm. a) a popřípadě o okolnosti, že dílo nebylo ani předtím zpřístupněno veřejnosti se souhlasem majitele autorského práva jiným způsobem?
Spor svým způsobem navazuje na předchozí verdikt v tzv. případu Svenson (C‑466/12), kde SDEU řekl, že pouhé odkázání na už zveřejněný materiál na internetu není „sdělováním veřejnosti“, pokud není určeno „nové veřejnosti“ – což podle SDEU „… znamená veřejnosti, kterou majitelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení veřejnosti.“ Jenže soud se tehdy zabýval jen odkazováním na obsah, který na internetu legálně publikovali majitelé autorských práv. V aktuálním případě je to jiné.
Důsledky vlastního jednání
SDEU ve svém současném verdiktu rozlišuje mezi tím, jestli odkazy na pirátský obsah publikoval jednotlivec „pro svou potřebu“. Uznává totiž, že:
…může být zejména pro jednotlivce, kteří chtějí takové odkazy umístit, obtížné ověřit, zda internetová stránka, na kterou mají tyto odkazy vést, zpřístupňuje díla, která jsou chráněna, a případně, zda nositelé autorských práv těchto děl souhlasili s jejich zveřejněním na internetu. Takové ověření může být obtížnější, pokud jsou tato práva předmětem sublicence. Kromě toho může být obsah internetové stránky, na kterou hypertextový odkaz umožňuje přístup, změněn po vytvoření tohoto odkazu tak, že bude zahrnovat chráněná díla, aniž by o tom nutně musela vědět osoba, jež uvedený odkaz vytvořila.
Pokud tedy odkazy, byť jsou na pirátské materiály, publikuje osoba, „… která tak činí bez úmyslu dosažení zisku, je třeba za účelem individuálního posouzení existence ‚sdělování veřejnosti‘ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 zohlednit okolnost, že tato osoba neví ani rozumně nemůže vědět o tom, že toto dílo bylo zveřejněno na internetu bez svolení nositele autorského práva.“
Taková osoba podle SDEU totiž „…zpravidla neposkytuje zákazníkům přístup k protiprávně zveřejněnému dílu na internetu s plnou znalostí důsledků svého jednání.“
Podle SDEU je důležité, jestli ten, kdo odkazy publikuje, ví o tom, že odkazuje na pirátské materiály:
Naproti tomu, je-li prokázáno, že taková osoba věděla nebo vědět mohla, že použitý hypertextový odkaz zpřístupňuje protiprávně zveřejněné dílo na internetu, například na základě skutečnosti, že na to byla upozorněna nositeli autorského práva, je třeba mít za to, že poskytnutí takového odkazu představuje „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.
To se týká i případu, kdy odkaz umožňuje obejít omezení přístupu k obsahu (tedy když třeba odkaz obchází paywall). A žádný pardon nemohou podle SDEU očekávat mediální společnosti, které na svých stránkách generují zisk:
… pokud je umístění hypertextových odkazů uskutečněno za účelem dosažení zisku, lze od autora takového umístění očekávat, že provede nezbytná ověření, aby se ujistil, že dotčené dílo není protiprávně zveřejněno na stránce, na kterou vedou uvedené hypertextové odkazy, takže je třeba předpokládat, že takové umístění je provedeno s plnou znalostí povahy ochrany uvedeného díla a případné absence souhlasu nositele autorského práva se zveřejněním na internetu. Za takových okolností a za předpokladu, že tato vyvratitelná domněnka není vyvrácena, představuje jednání spočívající v umístění hypertextového odkazu na protiprávně zveřejněné dílo na internetu „sdělování veřejnosti“
GeenStijl se tedy v konkrétním posuzovaném případě podle soudu „sdělování veřejnosti“ dopustil a porušil tak práva vydavatele Playboye. Zajímavé je, že SDEU nakonec rozhodl zcela jinak, než mu ve svém dubnovém stanovisku doporučil generální advokát Melchior Wathelet.
SDEU každopádně národním soudům dal poměrně jasná vodítka, jak mají při posuzování podobných případů postupovat:
… je třeba určit, zda byly tyto odkazy poskytnuty nikoli za účelem dosažení zisku osobou, která nevěděla nebo nemohla rozumně vědět o protiprávní povaze zveřejnění těchto děl na této jiné internetové stránce, nebo zda naopak byly poskytnuty za účelem dosažení zisku, v kterémžto případě musí být taková znalost presumována.
Co na to právník
O krátký komentář k verdiktu jsme požádali také právníka Josefa Aujezdského z advokátní kanceláře Mašek, Kočí, Aujezdský:
Pro lepší uchopení celé problematiky je vhodné na úvod zmínit, že sdělování díla veřejnosti je jedním ze způsobů užití autorských děl (podobně jako rozmnožování či rozšiřování). K užití autorského díla, včetně jeho užití sdělováním veřejnosti, je ve většině případů nutný souhlas nositele práv k takovému dílu (autora). Předmětem sporu bylo, zda lze pod pojem sdělování veřejnosti podřadit i situace, kdy určitá osoba pouze umístí hypertextový odkaz směřující na server, kde je již takové dílo sdělováno veřejnosti. Tato problematika již byla v minulosti několikráte předmětem rozhodování Soudního dvora Evropské unie (výsledky tohoto rozhodování zatím nejsou zcela konzistentní).
Zmiňované rozhodnutí SDEU konstatuje, že výklad pojmu „sdělování veřejnosti“ při odkazování na protiprávní obsah zůstává i nadále na národních soudech. Pro interpretaci tohoto pojmu jim pak SDEU poskytuje určitá vodítka. Zajímavostí tohoto případu je, že dle výroku rozhodnutí by národní soudy měly pro shodné jednání zaujmout jiný výklad v závislosti na tom, v jakém kontextu se takové jednání odehrává. V případě, kdy je hypertextový odkaz na protiprávní obsah umístěn „nikoli za účelem dosažení zisku osobou, která nevěděla nebo nemohla rozumně vědět o protiprávní povaze“, nemělo by se zřejmě jednat o sdělování veřejnosti. Pokud byl odkaz na protiprávní obsah umístěn za účelem dosažení zisku, předpokládá se, že osoba, která odkaz umístila, věděla o tom, že se jedná o protiprávní obsah a mělo by se z její strany zřejmě jednat o sdělování díla veřejnosti.
Pochopitelně se tímto zase otevírá otázka, které všechny činnosti jsou v prostředí internetu považovány za činnosti vykonávané za účelem zisku a které již nikoliv.
Dle našeho názoru může mít rozhodnutí vliv zejména na velké mediální servery (včetně bulváru), u kterých je zřejmé, že operují za účelem zisku, přičemž nároky vůči nim mohou být i reálně vymahatelné. Určitý vliv je možné očekávat také na servery, jejichž hlavní činnost spočívá v odkazování na protiprávní obsah. Pokud operují v rámci EU a situace by se v této podobě ustálila, lze očekávat jejich možný pohyb směrem do neziskového sektoru.
ČLÁNKY DO MAILU