Závěr minulého týdne přinesl událost, na kterou čekal celý telekomunikační sektor už hodně dlouhou dobu: po neúspěchu prvního i druhého čtení tzv. „telekomunikačního balíčku“ – celé revize regulačního rámce elektronických komunikací, tak jak jej koncem roku 2007 navrhla Evropská komise – mělo dojít na tzv. dohodovací řízení (conciliation procedure) mezi Evropským parlamentem a Radou EU, za obvyklé „asistence“ Evropské komise.
Tak se skutečně i stalo. Dohodovací řízení proběhlo minulou středu (4. listopadu 2009) a skončilo úspěšně, když delegace obou stran nalezly takový kompromis, který byl pro ně přijatelný. Teď ještě zbývá, aby tento kompromisní text (již bez možnosti jakýchkoli dodatků či změn) formálně akceptoval prostou většinou samotný Evropský parlament (zřejmě na svém zasedání 23.-26.11.2009), a tzv. kvalifikovanou většinou i Rada EU.
Podstatou dohody je přitom text, který bude vložen do tzv. Rámcové směrnice jako její článek 1(3)a, a který je označován jako „Internet Freedom Provision“. Přeložit by se to dalo jako „ustanovení o svobodě Internetu“, spíše ale „ustanovení o svobodě na Internetu“, či „ustanovení o svobodě v rámci Internetu“ apod.
Tento text by tedy měl nahradit původní dodatek č. 138, který prosazovali europoslanci a který měl být hrází proti odpojování uživatelů od Internetu „ve velkém“ a jen na základě pouhého podezření (a udání) od Velkého Obsahu a bez řádného soudu a soudního rozhodnutí, bez ctění principu neviny atd. Původní dodatek byl přitom poměrně jednoduchý a v zásadě říkal to, že nikdo nesmí být krácen na svých základních právech bez řádného soudního rozhodnutí.
Nově přijatý kompromisní textu již takto kategorický není, a již nepožaduje „soudní“ rozhodnutí. Je naopak dosti rozsáhlý a komplikovaný, takže rozumět tomu, co doopravdy říká, vyžaduje hlubší znalosti formálního „eurospeaku“ i dalšího a mnohem širšího kontextu. Asi i proto se jeho první interpretace nyní tolik liší.
Tak například švédský „pirátský“ europoslanec Christian Engström, který byl členem delegace europarlamentu a aktivně se podílel na sjednání výsledného kompromisu, jej hodnotí kladně a jako vítězství parlamentu (bojujícího proti odpojování uživatelů ve stylu francouzské digitální gilotiny). Nejspíše proto, že už pronikl do „jemností“ eurobyrokracie i do všech relevantních souvislostí – a k výslednému textu dokáže podat fundované vysvětlení, které vyznívá poměrně výrazně ve prospěch uživatelů Internetu (i když explicitně nepožaduje soudní rozhodnutí). V neposlední řadě je to svým způsobem i „jeho dílo“, když byl jen jedním ze 27 vyjednavačů na straně europarlamentu – byť asi ne tím s největší „vyjednávací silou“.
europoslanec Christan Engström (zdroj: fotografie CH.E. z dohodovacího řízení
Nicméně právě Christian Engström si svou interpretací výsledku dohodovacího řízení vysloužil kritiku z nejrůznějších stran, včetně dalších pirátských stran. Ta španělská se prý oficiálně distancovala od jeho stanoviska. A na svém blogu to schytal otázkami jako „… a vy že jste pirát?“. A třeba i česká pirátská strana ve svém vyjádření dosažený kompromis kritizuje:
Je smutné, že jediná přímo volená instituce EU nedokáže svůj silný mandát využít a obětuje svobody občanů tak lehce.
Reakce Evropské komise, resp. komisařky Viviane Redingové, asi nepřekvapí, když v první řadě akcentuje a vítá samotné „dohodnutí“ telekomunikačního balíčku (byť stále ještě není formálně dokončené). A na adresu nového ustanovení ke svobodě na Internetu říká:
Toto ustanovení o svobodě na Internetu nemá precedent nikde na světě a je výrazným signálem toho, že Evropská unie bere lidská práva velmi vážně, zvláště když jde o informační společnost.
O co tady jde?
Než se pustíme do rozboru výsledného „ustanovení o svobodě (na) Internetu“, přeci jen si připomeňme širší kontext. Například to, že zde nešlo jen o odpojování od Internetu, ale o celou širší problematiku telekomunikací, resp. elektronických komunikací. Zastáncům odpojování, stojících na straně „Velkého obsahu“, se totiž podařilo šikovně vsunout jejich záměr právě do tohoto balíku – a tím vyvolat velký tlak i na řešení toto „vsuvky“. Ta přitom byla svým obsahem a zaměřením pro kapitány a vyjednávače telekomunikačního průmyslu něčím úplně novým, čemu příliš nerozuměli a nad čím doslova ohrnovali nos jako nad nějakým „bagatelním tématem“, kterým přeci nemá smysl se podrobněji zabývat (viz moje osobní zkušenost).
Sázka nakonec vyšla: kolem tradičních telekomunikačních témat se samozřejmě strhl velký boj, ale nakonec dokonvergoval k nějakému finálnímu kompromisu. Jeho přijetí a praktickému naplnění se ale najednou postavilo do cesty právě ono umně nastražené „bagatelní téma“ s odpojováním uživatelů, resp. jejich právy a jejich krácení. Tlak na jeho vyřešení (a tím na odstranění poslední překážky stojící v cestě telekomunikačního balíčku) proto byl nesmírný – ale svým způsobem posiloval pozice obou dvou hlavních jednajících stran. Tedy jak Rady EU, zastupující jednotlivé členské státy (zde skrze jejich resortní ministry pro telekomunikace) a hájící pozice blízké zájmům „Velkého Obsahu“, tak i europarlamentu, který je tradičně sice nejednotný, ale zde se dokázal poměrně jednotně postavit na opačnou stranu.
Připomeňme si, že telekomunikační balíček, alias revize stávajícího rámce elektronických komunikací, sice připravuje a navrhuje Evropská komise, ale o jeho přijetí (podle dosavadních pravidel fungování EU) rozhoduje právě Evropský parlament a Rada EU, a to v režimu tzv. spolurozhodování. Jinými slovy: obě tyto strany se nakonec musí shodnout. Jelikož se jim to nepodařilo ani v rámci druhého čtení, muselo nastoupit tzv. dohodovací řízení (conciliation procedure), v rámci kterého se ještě naposledy hledá nějaký společně přijatelný kompromis. Pokud by se býval nenašel, už by celý projednávaný definitivně vypadl ze hry (skončil jako nepřijatý).
Také věcný kontext celého sporu byl zde na Lupě probírán již mnohokrát: jde o to, zda jít na ruku či naopak stavět hráze proti choutkám Velkého Obsahu, aby při pouhém jeho podezření, že někdo porušuje jím držená autorská práva, mohlo dojít k jeho potrestání formou odpojení – a to „maximálně pružně“, bez nějakého „zdržování se“ dokazováním a prokazováním viny, bez rozhodnutí řádného soudu, možnosti odvolání atd. Tedy tak, aby se to dalo dělat ve velkém a „jako na běžícím pásu“.
Nejde tedy o žádnou legalizaci porušování autorských práv, ale o způsob boje proti jejich porušování – kam až se smí či nesmí v tomto boji zajít.
Ve Francii se rozhodli jít Velkému Obsahu v těchto jeho choutkách vstříc, a po jistých úpravách si prosadili svou „digitální gilotinu“ (viz článek: Digitální gilotina dostala zelenou“). Otázkou ale bylo, zda se Velkému obsahu podaří prosadit obdobné opatření i na úrovni celé EU – či zda se odpůrcům naopak podaří postavit proti těmto choutkám dostatečnou zábranu.
Jak zní výsledný text?
Pojďme již nyní k výslednému textu a k jeho interpretaci. Zde si dovolím využít právě rozboru švédského „pirátského“ europoslance Christiana Engströma, tak jak jej prezentoval na svém blogu. Alespoň podle mého názoru totiž nejde o žádného „šíleného piráta“, ale naopak o vzdělaného člověka, který je schopen velmi racionálně a věcně argumentovat. Navíc je dobře informovaným insiderem, když se sám aktivně účastnil jednání dohodovacího řízení, jako člen týmu europarlamentu (viz jeho složení). Mimochodem, žádný český europoslanec zde nebyl (ale třeba Slovensko zde mělo svého zástupce). I to o něčem vypovídá.
Samotný text vám zde ocituji raději jak v anglickém originále, tak i v mém vlastním překladu, který je samozřejmě zcela neoficiální. To proto, že řada důležitých detailů je skryta právě ve volbě konkrétních anglických slovíček a nesprávným překladem se mohou ztratit.
Measures taken by Member States regarding end-users' access to or use of services and applications through electronic communications networks shall respect the fundamental rights and freedoms of natural persons, as guaranteed by the European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms and general principles of Community law.
Any of these measures regarding end-users' access to or use of services and applications through electronic communications networks liable to restrict those fundamental rights or freedoms may only be imposed if they are appropriate, proportionate and necessary within a democratic society, and their implementation shall be subject to adequate procedural safeguards in conformity with the European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms and with general principles of Community law, including effective judicial protection and due process. Accordingly, these measures may only be taken with due respect for the principle of presumption of innocence and the right to privacy. A prior fair and impartial procedure shall be guaranteed, including the right to be heard of the person or persons concerned, subject to the need for appropriate conditions and procedural arrangements in duly substantiated cases of urgency in conformity with European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms. The right to an effective and timely judicial review, shall be guaranteed.
Nyní tedy můj překlad:
Opatření, přijímaná členskými zeměmi a týkající se přístupu koncových uživatelů ke službám a aplikacím skrze sítě elektronických komunikací či jejich využívání, budou respektovat základní práva a svobody fyzických osob tak, jak je zaručuje Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a základní principy komunitního práva.
Jakákoli taková opatření, týkající se přístupu koncových uživatelů ke službám a aplikacím skrze sítě elektronických komunikací či jejich využívání a schopná omezit tato základní práva a svobody, mohou být uložena, pouze pokud jsou účelná, přiměřená a nezbytná v demokratické společnosti, a jejich implementace bude podléhat odpovídajícím procedurálním ochranným opatřením, v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a základními principy komunitního práva, včetně účinné soudní ochrany a řádného procesu. V souladu s tím mohou být taková opatření přijímána pouze s řádným respektováním principu presumpce neviny a práva na soukromí. Bude zaručeno „dopředu prováděné“ (prior) spravedlivé a nezaujaté řízení, včetně práva dotčené osoby či osob být slyšen, s výjimkou potřeby účelných podmínek a procedurálních opatření v řádně zdůvodněných případech naléhavosti, v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Právo na účinné a včasné soudní přezkoumání bude zaručeno.
Jak tomu rozumět?
Pravdou je, že zde není to hlavní, co říkal původní dodatek č. 138: že nikdo nesmí být krácen na svých právech bez předchozího soudního rozhodnutí. Zde je v obecné rovině požadováno pouze právo na soudní ochranu, a následnou možnost soudního přezkumu – nikoli ale na „dopředné“ rozhodnutí soudu.
Navíc je zde i to, čeho se mnozí obávali a nadále obávají: odkaz pouze na opatření přijímaná „členskými zeměmi“ (viz samotný začátek). Znamená to, že se tím nijak nezavírá cesta k odpojování na úrovni samotných internetových providerů (ISP), realizovaná skrze jejich smlouvy se zákazníky?
Tuto obavu ale Christian Engström vyvrací. Říká, že delegace parlamentu si byla moc dobře vědoma této snahy o zadní vrátka (skrze omezení jen na opatření členských zemí jako takových), nicméně neměla sílu toto omezení odstranit úplně. A tak se alespoň snažila udělat samotný věcný obsah závazný pro všechna opatření a ne pouze pro ta, která jsou přijímána samotnými členskými státy.
K tomu prý slouží formulace „Any of these measures …“ v úvodu druhé části, místo původně prosazované „Any of the above measures …“ (ve smyslu: „Jakákoli taková opatření …“ místo „Všechna výše uvedená opatření …“). No, snad europoslanci vědí, co dělají – osobně se spíše obávám, že jako pojistka to až tak „robustní“ není.
Jenže je zde prý ještě druhá pojistka, kterou je odkaz na nutnost implementace, podléhající „odpovídajícím procedurálním ochranným opatřením“, v souladu s Úmluvou a základními principy komunitního práva. Engström tvrdí, že toto efektivně znemožňuje členským zemím, aby svým ISP nařizovaly odpojovat jejich zákazníky/uživatele od Internetu. To mi už přijde nadějnější. Není zde totiž žádný odkaz na národní legislativu (jakou je třeba čerstvý francouzský zákon o digitální gilotině, či jakým by měl – dosud nezveřejněný – britský zákon).
Nebezpečně vypadá také odkaz na případy naléhavosti, kde by vše mohlo být úplně jinak. Jsou toto zadní vrátka Velkého Obsahu, který by si je mohl otevřít například tím, že za „případ naléhavosti“ prohlásí třeba své klesající tržby? Z pohledu jeho akcionářů by to asi bylo oprávněné, ale podle Engströma je zde rozhodující odkaz na Evropskou úmluvu: ta prý hovoří jen o případech války či živelních pohrom (a jako výjimku nepřipouští ani teroristické činy či jiné závažné kriminální činy). Takže jako zadní vrátka je to prý spolehlivě neprůchodné.
Musí rozhodovat soud?
A co hlavní argument, že zde chybí „dopředné“ rozhodnutí řádného soudu? Na to Engström odpovídá, že delegaci parlamentu se nepodařilo takovýto požadavek do textu explicitně prosadit. Ale prý ho tam prosadili alespoň nepřímo, tím, že do textu dostali všechny důležité atributy řádného soudního rozhodnutí: jak ctění presumpce neviny, tak právo na „dopředu prováděné“ (anglicky: prior) řádné řízení (procedure), které bude spravedlivé a nezaujaté. Stejně tak obecnější právo na obhajobu a slyšení dotčených osob (znemožňující rozhodnutí bez možnosti obhajoby), či právo na soukromí.
Právě tyto dva poslední požadavky by mohly být nejúčinnější zábranou proti tomu, co a jak si představuje Velký Obsah. Uvědomme si totiž, že jemu jde o skutečně hromadné „odstrašování“ a „odsuzování“ těch, u kterých má podezření, že porušují jím držená autorská práva. Často jsou v tomto ohledu zmiňovány odhady v řádu tisíců odpojení měsíčně, a až desítek tisíc rozeslaných varovných dopisů měsíčně. Něco takového by skutečně šlo zvládnout jen při maximálním možném zautomatizování, a nikoli při řádném projednávání. Zřejmě právě proto usiluje Velký Obsah o to, aby se „dopředu“ vlastně nic moc nezkoumalo a nedokazovalo (a tudíž ani nezdržovalo), a vše se eventuelně řešilo až ex-post (pokud vůbec).
Výsledný kompromisní text tak vlastně staví pojistku proti choutkám Velkého obsahu i udržováním „standardní procedurální náročnosti“ a zákazem jejího umělého snižování.
ČLÁNKY DO MAILU