Pravda se dá ale přibližně upřesnit jako subjektivní fenomén závislý na sociobiologické podstatě jedince. Zjednodušeně řečeno, pravda je subjektivní realita závislá na tom, že každý člověk jiným způsobem vnímá, myslí, cítí. Ale zároveň musíme vzít v úvahu společenské vlivy, které poukazují na oblíbenou myšlenku: „Pravdivé je to, co akceptuje většina lidí.“ Pokud tuto větu přizpůsobíme našemu prostředí, tak je pravdou to, co akceptuje většina uživatelů (toto těsně souvisí s prokazatelným jevem sugesce). Dostáváme se do dost důležitého bodu úvahy, neboť tato podoba „pravdy“ se musí nutně projevit při práci administrátorů, kteří mají za úkol obhajovat uživatelskou většinu a prosazovat pravidla. Systém „zákona“ se pak dá vysvětlit jako způsob, jak vyčlenit z lidského chaosu skupinu potenciálních uživatelů schopných tento „zákon“ dodržet – je to vlastně nejefektivnější zbraň hlavního správce komunikačního prostředí, která, dle jeho přání, ovlivňuje podobu a obsazení tohoto prostředí. Zpětně pak uživatelé, již akceptovali pravidla, tvoří v tomto prostředí většinu. Tudíž pak, vzhledem k výše zmíněné premise, jsou pravidla v daném prostředí pravdivá.
Někteří podobné odvození zpochybňují a vidí význam slova „pravda“ jinde. Většinou upozorňují na korupci moci a neschopnost většiny lidí samostatně myslet. Takoví jedinci uvažují tak, že pravda se skrývá buď v nich samotných, nebo v jiných společenstvích, v knihách a ve vyšší síle těmito knihami reprezentované. Vymezují se převážně jako individualisté nad společností, kteří chtějí pomoci ostatním pochopit „pravou pravdu“. Jindy se chovají v souladu s příkazy své víry nařizujícími jim ji rozšiřovat. Vše se zdá v pořádku do té doby, než jejich promluvy začnou působit agresivně, a obtěžují tak okolní debatující. Avšak při řešení podobných problému by se měl administrátor zamyslet. Přeci jen Kopernikovi také nikdo nevěřil a až pozdější objevy umožnily jeho „pravdě jednotlivce“ převládnout nad „pravdou většiny“. Stejně tak může být změna systému navrhovaná jednotlivcem nakonec velmi prospěšná pro celek. Naopak takový „prorok pravdy“ by měl vzít v úvahu svobodu lidského smýšlení a platnost základních pravidel komunikace v daném systému.
Typologie těchto případů
Ale nyní už radši rychle utečeme od neprostupné houštiny filosofie a zaměříme se na konkrétní problémové případy. Obecně platí, že tito lidé bývají velmi inteligentní a pro svou věc o to víc zapálení, o co víc obtěžují ostatní. Skrytou motivací bývá touha po potvrzení svého světonázoru ostatními lidmi a zpětné vyvrácení vlastních pochybností o tomto názoru. Avšak pokud si uvědomíme, že běžný člověk spíše omezí svůj komunikační rámec na ty, kdo s ním souhlasí, tak se nám objeví další motivační jev. Tito lidé často touží po přesvědčování, po rozšíření svého vlivu na ostatní. Ano, chtějí mít moc nad ostatními a manipulovat s nimi. U umírněnějších jedinců tohoto typu jsou mocenské tendence potlačené a spíše vystupuje na povrch touha „pomoci“ společnosti, avšak takoví brzy opustí cestu agresivního vykřikování do davu nebo na ni vůbec nevstoupí.
První případ, o kterém budu mluvit, je historicky velmi častý a získával popularitu hlavně v obdobích těžkých krizí. Ano, budeme se bavit o revolucionářích. Rozdělují se do dvou skupin. V té první najdeme neonacisty aj. antidemokraty hledající v cyberspacu útočiště pro své názory. Často jen využívají soukromých místností a nesnaží se aktivně vyhledávat potyčky ve veřejné části komunikačních systémů. Jindy mluví nahlas tam, kde by neměli, a ničí tak ostatním klidnou atmosféru. Druhá skupina obsahuje „paranoiky“ vidící v komunikačním systému nástroj k ovládání lidí. Tvrdí například, že jsou rozhovory nahrávány do databáze (včetně šeptání). Na českém Internetu se rozšiřovala vcelku vtipná paranoická glosa, že šéf jednoho z diskusních serverů (student psychologie) využívá tento systém k psychologickým experimentům se sugescí, manipulací apod. Jindy jsem slyšel nazývat jeden diskusní server sektou, v níž se všichni chystají k hromadné sebevraždě. Občas je více než zjevné, že tito „paranoici“ svým výplodům nevěří a používají je k získání pozornosti a pocitu moci nad ostatními. Někteří z nich pouze obrací svoje touhy po tom být adminem proti celému systému. Často se cítí jako malí odvážní hrdinové a chtějí sjednotit lid pod svůj prapor – to vlastně znamená podmanit si je a již nebýt malý, ale velký a mocný.
A jak tedy na ně? V první řadě by měl administrátor pohrozit neonacistům, neboť jejich činnost je nelegální a tudíž trestně postižitelná. Zrušit jejich ID po prvním neúspěšném upozornění se mi zdá jako ideální řešení. Další postup (kontaktování policie) je už na jednotlivci. Správci by v jiných případech měli brát v úvahu svobodu slova a odpouštět ojedinělé silnější projevy něčích politických názorů. Při těžších, opakovaných případech se admin musí připravit na sáhodlouhé politické debaty, ve kterých se ho potížista může pokusit dostat na svou stranu. Revolucionáři mívají kvalitní argumenty, takže je nejde jen tak „uhádat“. Lepší je je upozornit na pravidla vyjadřování a případně jim doporučit místo, kde se mohou o politice bavit bez servítek. Po dalších excesech se už s nimi nakládá jako se sprosťáky (viz 2. díl).
Jednou ze základních lidských potřeb je svoboda, ovšem ta se už od starého Řecka pojí s odpovědností. Bojovníci za svobodu tuto souvislost často pomíjejí, někdy využívají svého práva na volnost v projevu tak, že napadají ostatní, a tím i jejich svobodu. Jak se říká: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ Bojovníci za svobodu většinou jen touží rozšířit si svoje hranice na úkor ostatních. Často upozorňují na právo svobody projevu zaznamenaného v Listině základních práv a svobod (článek 17), jež je součástí ústavního pořádku. Avšak členstvím v určité skupině pro nás její pravidla získávají platnost, takže tato námitka je vzápětí vyvrácena. Pod tímto „bojem za svobodu“ se většinou skrývají silné expresivní touhy a dále radost ze pří a hádek. Tyto věčně oponující osobnosti se s adminem můžou pustit do dlouhého flamewaru, v němž nejde o nic jiného než o flame sám. Debatéři se snaží prosadit svou svéráznou filosofii přes všechny překážky tak zřejmým způsobem, že (jak zmiňuje John Suler) se uvažuje o zavedení speciální „Hádací kliniky“, kde robot automaticky odpovídá na jakoukoli promluvu: „Tedy, já s vámi nesouhlasím,“ „Jak chcete tohle dokázat?“ apod.
První třída bojovníků jen za tento zápas kryje svoji sprosťáckou či jinou podstatu. Takové poznáte snadno podle reakcí jiných uživatelů na jejich výstupy. Zde se opět vyplatí použít pravidlo tři provinění a upozornění hříšníka, že ostatním jeho chování vadí. Jindy se setkáte spíše s obratnými debatéry, kteří se chtějí na téma „svobody“ jen hádat. Jednoduše stačí vyklidit pole anebo použít „ignore list“ (administrátor by měl poučit uživatele přítomné výstupu debatéra o existenci této funkce). Pustit se do flamewaru s takovým člověkem je zbytečná ztráta času, tzn. peněz. Adminovým totálním argumentem zůstávají pravidla komunikačního systému, avšak příjme je takový svobodomilec? V případech, že debatér i po upozornění na „zákon“ pokračuje v obtěžování jednotlivců či skupin, vyplatí se upozornit ho na pravidlo tří a pak počítat excesy do případného finálního vyhazovu.
A nyní přejdeme ke skupině nejlépe identifikovatelné, se kterou se ovšem musí zacházet nanejvýš opatrně. Budeme se bavit o religiózních lidech snažících se obrátit na víru všechny a všechno okolo. Náboženský fanatik zrovna nemusí pochybovat o svém přesvědčení, ba naopak jen doslovně plní dané příkazy, které mu rozšiřování nařizují. Přijde do kyberprostoru s pohnutkou přemlouvat, přít se a konvertovat. Častá zaslepenost těchto jedinců vede k tomu, že pomíjejí racionální argumenty oponentů a dokonce někdy i jejich právo svobodné volby. Stane se tedy, že jejich výroky začnou působit na ostatní okolo silně nepohodlně, např. takový výkřik „Přijměte boha hříšníci! Nebo zhynete v ohni pekelném!“ nebo oblíbené „Jsi mrtvý, protože nevěříš v boha. Jsi mrtvý!“ Samosebou se zdá těžké odlišit, kdy dva lidé pouze debatují o náboženství a kdy jeden na druhého agresivně tlačí ve snaze manipulovat s ním, avšak to už je na postiženém uživateli samém. Někdy se může i z relativně klidné debaty atheisty a křesťana stát krutý vzájemně vyprovokovaný flamewar, avšak jediné, co lze takové hádající se dvojici doporučit, je přesun na soukromý kanál, kde nebudou obtěžovat ostatní. Ironií osudu zůstává fakt, že nejagresivnější fanatici pocházejí z kruhů křesťanstva, tedy náboženství pravdy, míru a pokory – spíše se ale dá náboženská agresivita připisovat útočnosti osobností, nikoliv výbojnosti náboženství.
Adminům radím, vždy se držte zásad tolerance a – i když se vám víra fanatika až třeba hnusí – buďte k němu přátelští a otevření. Freud vysvětloval význam náboženství pro člověka jako součást ideálního já (superega), které má obrovskou hybnou energii a dokáže dostat individuum do silně hysterických i depresivních stavů (a výlevy si nikdo nepřeje). Zapojovat se do dlouhé debaty, tomu se však raději vyhněte, nemusela by skončit do příštího svítání. Opravdu jen upozorněte na pravidla, jež většinou obsahují klauzuli o nepřípustnosti urážení ostatních, a dále načrtněte fanatikovi obraz různorodosti v lidech i v jejich náboženstvích. Nejlepší lék na religiózní fanatizmus spočívá ve svatých knihách. Jejich vhodnou citací rozhodíte i znejistíte, zvlášť když promluvy např. v Bibli lze často vykládat více způsoby, občas i protikladně.
Pravidla: nejlepší obrana
Jak již jsem naznačil v úvodu, pravidla se v rukou správce komunikačního systému stávají nejefektivnější a těžko zpochybnitelnou zbraní. Avšak je třeba pořádně promyslet, jak takový „zákon“ formulovat. Měl by být založen na nějaké propracovanější netiketě, neboť právě ona tvoří rámec pro tolerovatelné internetové chování a je již vyhotovená, tzn. základ se nemusí vytvářet nanovo. Odpadne jak práce, tak i problémy s nedospělostí daných norem. Specifické účely správce se pak naroubují na daný vzor.
Doporučuje se uvést pravidla hned vedle registračního formuláře (+ potvrzení „souhlasím s podmínkami“). Normy musí být snadno přístupné pro všechny uživatele bez výjimek. Dále bych navrhoval vypracovat dvě verze, jednu ve formě přesného zákona se vším k tomu patřícím a druhou jako zjednodušený přehled – podmínkou zůstává nekonfliktnost těchto dvou variant. Do „light“ verze bych radil zapojit srozumitelné lidské slovní obraty a známá přirovnání (s odkazem na přesnější formulace v „hard“ vydání), např. „Je zde dovoleno používat výrazy podobné těm, které slyšíte v televizních zprávách.“ Dle mého názoru nesmí chybět klauzule povolující porušení některých norem v soukromých místnostech dle přání správce této místnosti (kupříkladu v místech „pro dva“). Výjimky lze také vyřešit označením oblastí s odlišnými pravidly specifickým znakem (písmenem, ikonkou).
Samotný nejvyšší administrátor by si měl vyhradit právo „zákon“ změnit, avšak, jak je v právu obvyklé, případný hříšník si může vybrat, zda chce být souzen podle aktuální verze, nebo podle pravidel platných v době spáchání přečinu. Správce může nanejvýš plnit funkci nejvyššího soudce dle „zákona“ a musí také tento zákon dodržovat. Při jakémkoli projevu přímé libovůle vzniká mezi uživateli atmosféra despocie a útlaku – v téměř anarchistickém Internetu je taková věc nepřípustná.
Na konci bych se chtěl omluvit všem, kteří čekali na pár slov k dynamice internetových gangů. Snad se k tomu dostaneme v příštím díle. Ale teď už na vás čeká diskusní koutek. Zažili jste něco s podobnými lidmi? A jak se tváříte na otázku internetových pravidel?
ČLÁNKY DO MAILU