Wikipedie cituje zákon, že dvojkou počínaje je mezi jakýmkoli n a 2n nejméně jedno prvočísslo. A s velikostí n ta vzdálenost n až 2n zákonitě roste. Taky píše o "hnízdech" prvočísel i o oblastech číselné řady, kde prvočísla skoro nejsou. Nicméně se ale také dá konstatovat, že čím větší je číslo, tím větší je pravděpodobnost, že bude něčím dělitelné (např. u dvojky je ta pravděpodobnost 0).
Svobodné přelévání - od vzniku první literatury až někdy po druhou polovinu 19. století naprosto běžná věc.
"Ochrana autorských práv" postupně přitvrzuje a nyní je na úrovni, která spíš tvorbě škodí než prospívá. Platí to zcela obecně: Jakákoli regulace může být přeregulována a msto prospěchu začne škodit. Platí to i o zdanění.
"byla něčím exklusívním..."
Je mi líto. Poměrně rychle začala vznikat "lidová" literatura, mnohdy označovaná za brak. V podstatě to "zavinila" povinná školní docházka (u nás Marie Terezie), která vygenerovala spoustu gramotných lidí a vytvořila trh pro tuto literaturu. Ale v některých zemích postupný nárůst gramotnosti lidových vrstev (a tím vytvoření příslušného trhu) naastal už před ní. U nás byla vysoká gramotnost obyvatelstva po husitských válkách až v rámci rekatolizace byl přístup ke vzdělání většině populace uzavřen. A už tehdy vznikala díla pro širší veřejnost, která ovšem většinou byla zničena za rekatolizace.
U nás je asi nejznámější literární dílo z období po obnovení gramotnosti obyvatelstva Lips Tullian od Quidona z Felsů (z důvodu jeho zpopularizování komiksy Káji Saudka). A ještě dříve "letěly" krváky (doporučuji Váchalův "Krvavý román" a hlavně autorovu předmluvu, zabývající se tímto žánrem). A ještě dříve hrály tu samou úlohu kramářské písně, v nichž se také běžně přebírala témata z jedné do druhé). Jedna z nich se dostala až do Babičky Boženy Němcové. A v jedné ze svých knih ji rozebírá M. Ivanov. MMCH, historie, jak přišel ke svému příjmení, se v trochu upravené podobně dostala do Vaňkova pokračování Švejka (které by také za současného AZ těžko vzniklo).
K tomu GIF: Původní obrázek s více barvami se musí zredukovat na obrázek se 256 barvami. Většinou je to nějaký interní proces konverzního programu, který je mimo kontrolu uživatele. Některé konverzní programy či postupy umožňují uživateli do tohoto procesu zasahovat. Čím jsou ovšem uživatelovy možnosti rozsáhlejší, tím je to celé pracnější. Proto je nutno konverzi jakéhokoli obrázku s více barvami než 256 na GIF považovat za takovou, při které se ztratí z onoho obrázku část informace. Měla pozitivní význam v době existence programů, které nic jiného než GIF neuměly zobrazit, dnes v podstatě konverze obrázku na GIF žádný přínos nemá.