Každý asi ví, že existuje právo vytvořit si zcela legálně kopii legálně získaného autorského díla pro vlastní potřebu. Tato kampaň však přichází s tvrzením, že: „Ne však každý už ví, že beztrestně si lze dílo zkopírovat jen pro vlastní potřebu a na vlastním zařízení“. Čili legálně zakoupené cédéčko si legálně zkopírovat můžete, ovšem jen za předpokladu, že to provedete na vlastní vypalovačce. Pokud si ho necháte zkopírovat někým jiným (a dle tohoto tvrzení zřejmě i bez ohledu na to, jestli za úplatu nebo ne), doupouštíte se oba protiprávního jednání. Budeme-li se tedy dívat na autorský zákon touto logikou, můžeme dospět třeba i k závěru, že stránku ze zakoupené knížky si můžeme zkopírovat jen tehdy, pokud si zakoupíme vlastní kopírku. Toto tvrzení se opírá o stanovisko vypracované Ústavem práva autorského, práv průmyslových a práva soutěžního Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Což je pro člověka bez právnického vzdělání (jako jsem já) nepříliš stravitelný právní výklad deseti otázek položených ze strany IFPI, týkajících se této problematiky. S tím se dá bez příslušného vzdělání a znalostí dost těžko na úrovni polemizovat. Je to však jen názor, byť podepsaný jmény ověnčenými tituly vpředu i vzadu. O tom, co je porušení zákona a co ne však v této zemi rozhodují soudy a i jejich názory se velmi často liší (viz. případy, kdy rozsudky soudů všech úrovní včetně Nejvyššího soudu zrušil až Ústavní soud). A zatím jsem neslyšel o tom, že by někdo z dvojice zadavatel – palič byl potrestán za zkopírování legálně zakoupeného cedéčka. Proto otázku, zda je tato interpretace a na ní založené tvrzení správné či nikoli, nepovažuji za zodpovězenou.
Pro potřeby kampaně to ale zřejmě stačí, protože se zdá, že se snaží jít osvědčenou cestou typu Napster. Uživatelé nelegálně kopírující hudbu se hledají a trestají podstatně obtížněji, než provozovatel. Budeme tedy žalovat Napster jako takový. Stejně tak těžko budeme hledat a hnát k zodpovědnosti každého, kdo si hudbu nelegálně vypaluje. Mnohem snadnější bude udělat bububu na „paliče“, kteří jsou lépe po ruce, zvláště když existují i ve formě „veřejných vypaloven“, a tak vnést mezi ně i jejich zákazníky nejistotu. Lidem bez hlubších znalostí (nebo zcela neznalých) problematiky pak má kampaň vsugerovat názor, že vlastně jakékoli vypalování je trestné a okrádá i je samotné. Hlavně to druhé není až tak obtížné – už vidím svou maminku, jak mi říká: „Doufám, že s tím vypalovaním cedéček nemáš nic společnýho, v novinách psali, že je to trestný!“ A pokud by se úspěšně podařilo „protlačit“ názor, že vypalování na zakázku je vždy nelegální, bude cesta k honu na čarodějnice otevřená a možnost jakéhokoli kopírování pro člověka, který si nechce kupovat vlastní vypalovačku a nemá kamaráda vlastnícího toto zařízení, bude značně ztížena. Nepředpokládám však, že je to ta pravá cesta, jak zabránit nelegálnímu kopírování hudby a zvrátit kampaní zmiňovaný pokles prodeje originálních hudebních nosičů o 35% v letech 1998 – 1999. Ovšem očekávat od mamutích hudebních společností schovaných pod křídly IFPI něco konstruktivnějšího (třeba podporu legálního prodeje MP3 přes Internet) je zatím asi dost naivní.
Jak tedy má vypadat správné vypalovaní dle této kampaně? Do provozovny si přinesete prázdné médium a legálně získané cedéčko. Obsluha vše založí do mechanik, nastaví kopírování, ukáže na klávesu Enter a sdělí vám: „Stisknutím tohoto tlačítka zahájíte kopírování autorského díla pro vlastní potřebu“. Vy jej stisknete (pozor, v žádném případě to nesmí udělat provozovatel) a po ukončení práce zaplatíte příslušný poplatek za pronájem techniky. Oproti současnému stavu se sice nic nezmění, ale všichni budou spokojeni. Tak to by bylo legální kopírování. A nelegální? To se bude provádět stejně jako dosud, i když nám Lucie Bílá, Dan Bárta, František Nedvěd a Lunetikové budou tvrdit, jak je to nepěkné…
ČLÁNKY DO MAILU