Je to strašlivý nesmysl po všech stránkách, na které si vzpomenete: funkčně, technicky, právně, z bezpečnostního hlediska, pedagogicky… Je to nápad člověka, který o mechanismech Internetu – a pozor, mluvím teď o jeho sociologických mechanismech, ne o technických – ví mnohem méně než ty děti, které chce chránit. Zajímavá, ale okrajová otázka je, zda autoři a dodavatelé systému jsou také… řekněme naivní, anebo zda to jsou prodejné duše, které za peníze splní sebehloupější zadání. (Ty dvě možnosti se ostatně navzájem nevylučují.) Celý případ je učebnicový, neměl by zapadnout, měl by se předvádět studentům příslušných oborů jako ukázka špatné politiky, špatného technického řešení a logicky vadného uvažování. Představa mladistvého milovníka pornografie (nebo čeho vlastně), který si napřed pracně nainstaluje do počítače nekvalitní kus softwaru a pak se pomocí něj sám přičinlivě udá, je vlastně neodolatelně legrační.
Rozruchem kolem Červeného tlačítka se však ke škodě věci zakrývá skutečnost, že Internet je pro děti opravdu rizikový prostor – přičemž újma, která by jim mohla vzniknout pohledem na hezké nahé lidi, byť třeba i momentálně souložící, patří k těm menším. Existují závažnější rizika, ovšem méně nápadná a zpravidla plně legální. Dítěti lze snadno prodat nějaký bezcenný šmejd, třeba bonusové body do online hry, a vytahat z něj tisíce. Od té doby, co lze platit mobilním telefonem, je to opravdu raz dva. Z dítěte snadno vymámíte citlivá osobní data celé rodiny. Dítě na síti libovolně zmanipulujete, odnaučíte ho myslet a vpravíte mu do hlavy hotový produkt – politiku, náboženství nebo značku limonády. To jsou největší škody, protože na rozdíl od těch pár tisíc zanechávají trvalé následky na celý život.
Nic z toho nevyřeší ministři a jejich tlačítka a nedejbože, aby to chtěli zkoušet! Mluvím o tom proto, že hlouposti typu Červeného tlačítka zastírají to, co je hlavní: Internet je důležitá součást života, každý se musí naučit na něm chovat bezpečně, zodpovědně a chytře. To je věc výchovy, vzdělání a úsudku, je to věc rodiny a školy a dobrých knížek (a dobrých webových stránek, samozřejmě), netýká se to jen dětí, a je to úloha na celý život. Červené tlačítko na Internetu je pro ty, kdo věří a spoléhají na taková tlačítka i v životě. A to jsou zpravidla lidé milí, příjemní – ale nebezpeční sobě i ostatním. Ať jde o dítě nebo o ministra.
ČLÁNKY DO MAILU