Lidskoprávním aktivistům se podařilo dostat do vysílání, a to dokonce třemi způsoby. Velkou pozornost vyvolal vajíčkový útok na čínské vlajky, přenos DVTV ze zastaveného pochodu na Hradčanské náměstí působil málem jako reportáž z probíhající revoluce a noční projekce sloganů na Hrad z bytu manželů Bursíkových byla opravdu originálním počinem. Problém je ale v tom, že všechny tyto tři akty pouze potěšily přesvědčené – a jinak měly na veřejné mínění nulový vliv.
Miroslav Kalousek ani při nejlepší vůli nikdy nebude protibetským aktivistou – a omluva, že poblíž nebyl nikdo jiný, kdo by zvedl vlajku odporu, nestačí. Byli jsme tak v televizi svědky výzev naštvaného chlápka, který sice vyhlásí „připravte se rozkopnout ty zábrany“, ale sám je nerozkopne. A vlastně je na něm vidět, že celou akci sám v podstatě považuje za pakárnu.
Kateřina Jacques zase značně snížila účinnost skvělé projekce tím, že ihned fotky zveřejnila na svém twitteru. Namísto vzrušených dohadů, co to je v Praze za tajemné bojovníky za svobodu Tibetu, tak celá věc druhý den odezněla jako akce staré známé party.
Co mají obě dvě věci společného? Hlavně to, že v nich nejde o Tibet, ale především o ego zúčastněných. Můžeme sice namítnout, že televizi a sociální sítě nic jiného než konflikt nezajímá. Ale bojovat proti Zemanovu egu vlastním egem je cesta, která nikam nevede. Je to jen televizní show.
ČLÁNKY DO MAILU