Přitom k podezření z úzkého kontaktu mediálních radních na politiky a z přímého vlivu politiků na jejich rozhodování dochází poměrně často. Vezměme si jenom způsob, jakým se dnes takoví radní volí: podle zákona mají jednotlivé kandidáty nominovat různé zájmové spolky, sdružení a nevládní organizace. V praxi to však vypadá tak, že konkrétní politická strana osloví vhodného zájemce, nezřídka svého bývalého poslance nebo senátora, a vyzve ho, aby si sehnal organizaci, která by ho oficiálně nominovala. Zákonu je učiněno zadost, ale všichni tak nějak cítí, že to není úplně čistá hra. Regulérní kandidát nějakého občanského sdružení, dejme tomu svazu tělesně postižených, v takové soutěži nemá šanci na úspěch. Nebo jen minimální.
„Nezávislí“ političtí nominanti
Ještě před devíti lety přitom kandidáty do „malé“ televizní a rozhlasové rady nominovaly přímo parlamentní politické strany, které si je pak v Poslanecké sněmovně samy schvalovaly. Bylo to asi čistší a průhlednější než dnes, kdy se malé mediální rady České televize a Českého rozhlasu navenek tváří nezávisleji, ale ve skutečnosti jsou opět složeny z politických nominantů. Je mi jasné, že kandidát do rady musí mít určitou, nechci říct přímo politickou podporu, ale musí získat hlasy ve sněmovně, jinak by do té rady neprošel,
říká například nynější předseda Rady České televize Jiří Baumruk, svého času mluvčí pražské ODS a radnice Prahy 5.
Baumruka, někdejšího šéfredaktora sportovní redakce ČT, prý ke kandidatuře do televizní rady vyzvali před čtyřmi lety jeho přátelé ze sportovní oblasti, kteří se „zajímají o televizi“. Asi není překvapením, že ho ve sněmovně podpořili převážně poslanci ODS, ale také ČSSD. Právě dvě nejsilnější parlamentní strany se totiž dokáží při obsazování míst v mediálních radách docela dobře dohodnout. V televizní radě tak za ODS sedí bývalý senátor této strany Josef Pavlata, či někdejší šéf Poslanecké sněmovny Milan Uhde. Sociální demokracii zase zastupuje někdejší poradce předsedy ČSSD Jiřího Paroubka Jan Brandejs a člen strany Jiří Prokeš. Poměr sil ODS – ČSSD v mediálních radách je vyrovnaný, na zástupce menších stran zbývá zpravidla jen jedno či dvě místa.
V mediálních radách mají být nezávislé, erudované a respektované osobnosti. Politici do nich ale většinou volí své kumpány, kteří jsou profesionály, pouze pokud jde o stranickou loajalitu,
rozčilují se studenti z iniciativy Inventura demokracie, a do značné míry mají pravdu. Rady se skutečně stávají odkladištěm bývalých politiků, jejich mluvčích a přátel, kterým je třeba dohodit lukrativní místo. Někteří lidé rotují mediálními radami už léta a je jim jedno, v jaké zrovna zasedají. Až to vyvolává dojem, že si nejsou schopni sami najít zaměstnání a jsou na působení v mediálních radách existenčně závislí. Takoví radní jsou samozřejmě dostatečně „ohební“ a dají se politicky zneužít.
Odvolala Kasíka ODS?
Nebo mohou být do rady přímo zvoleni s nějakým politickým zadáním. Takovou domněnku vzbuzuje Rada Českého rozhlasu, která po obměně části členů přede dvěma a půl lety náhle zcela otočila ve vztahu k tehdejšímu generálnímu řediteli rozhlasu Václavu Kasíkovi. Jestliže do té doby byly vztahy mezi Kasíkem a radou dobré, někdy od začátku roku 2007 se začaly povážlivě kazit. V letech 2006 až 2008 totiž vypršely některým bývalým radním mandáty a Poslanecká sněmovna na jejich místa postupně dovolila několik příznivců ODS, především pak Danu Jaklovou a Antonína Zelenku. Noví radní vyhlásili řediteli Kasíkovi vendetu.
Jestliže odvolaný šéf Českého rozhlasu mluví o uplynulých dvou letech jako o „psychickém teroru“, není daleko od pravdy. Radní hledali sebemenší důvody, proč Kasíka napomínat, obviňovat ho z porušování zákonů nebo Kodexu ČRo. Ať už šlo o vykonstruovanou kauzu s analogovým vysíláním Rádia Wave pro mladé, nebo o neodevzdané lustrační osvědčení bývalého Kasíkova sekretáře Libora Křivky, které rozhlasová rada vyhodnotila diametrálně odlišně než ta televizní v obdobném případu bývalého vrchního ředitele ČT a zatajovaného milicionáře Františka Lamberta.
Pravdou je, že v mnohém si Kasík uškodil sám svojí nekomunikativností. Nezávislému pozorovateli, který zavítal na několik veřejných zasedání rozhlasové rady, ale muselo být jasné, že „zástupcům veřejnosti“ v radě nejde o nic jiného, než najít důvod, jak se Kasíka co nejrychleji zbavit. Proč to trvalo dva a půl roku? K odvolání generálního ředitele Českého rozhlasu je třeba šest hlasů. Kasíkovi odpůrci jich dlouho měli jen pět. Šestý se našel až v polovině letošního července.
Kde se vzal jeden hlas?
Těžko říct, co motivovalo generálního ředitele Národní knihovny Pavla Hazuku, aby to byl zrovna on, kdo přispěje ke Kasíkovu pádu. Byl to ale právě Hazukův hlas, který rozhodl. A asi nešlo o hlas pevný, protože jinak by radní kvůli Kasíkovu odvolání nesvolávali mimořádné zasedání, kterého proběhlo pouhý týden před termínem řádné schůze. Báli se snad Kasíkovi odpůrci, že by se Hazuka ještě mohl rozmyslet? Mimořádné jednání jsme zvolili proto, že jsme vyhodnotili situaci jako vážnou a bylo třeba neodkladně jednat,
vysvětlovala místopředsedkyně a mluvčí rady Dana Jaklová.
Osmibodovou důvodovou zprávu, proč má být Kasík odvolán, si radní připravili týden dopředu na neveřejném zasedání svého „předsednictva“. A to i přes to, že veškerá jednání Rady Českého rozhlasu mají být veřejná, zákon žádný pojem „předsednictvo rady“ nezná a zákonodárci rozhlasové radní v minulosti upozornili, že existencí takového „předsednictva“ a jednáním za zavřenými dveřmi porušují zákon. Přesto tajné zasedání předsednictva rady proběhlo, důvody pro Kasíkovo odvolání sepsalo, a samotnému řediteli je předložilo až na jednání, na kterém byl odvolán.
Dá se však říci, že radní jednali na základě nějakého politického zadání? Členka rady Mária Ptáčková, která společně se svým kolegou Bohušem Zoubkem jako jediná hlasovala proti Kasíkovu odvolání, podle svých slov o žádných politických tlacích na radu neví. Jenže Ptáčková a Zoubek jsou v radě za outsidery, které ostatní nezvou na „předsednictva“. Samozřejmě, že ODS a ČSSD mají z politických stran největší vliv na naše radní. A podle toho, jak se radní, kteří představují křídlo ODS, chovali, je jasné, že měli nějaké pokyny,
myslí si odvolaný ředitel Václav Kasík. Ale ani on nepřináší žádné hmatatelné důkazy, byť před svým odvoláním veřejně mluvil o tom, že na něj tlačí blíže nespecifikovaní lobbyisté.
S kým si radní volají?
Naše jednání nemůže být otevřenější. Všechna naše zasedání jsou veřejná, pořizují se z nich audiozáznamy a ty se vyvěšují na internet,
hájil postup rady těsně po Kasíkově odvolání její místopředseda Ladislav Jíša. Co je to ale platné, když se radní veřejně dopustí takového faux pas, jakým bylo dopředu připravené a zinscenované odvolání ředitele, a nic jí za to nehrozí? Rozhlasovou radu provází poslední dva roky tolik skandálů, že je až zarážející, jak nechávají politiky chladné. Vyvolává to domněnky, že za chováním radních je něco víc než jen jejich vlastní rozhodnutí. Ale kde vzít důkaz? Možná z výpisu jejich služebních telefonů, na které všichni jako plátci koncesionářských poplatků přispíváme?
Stejný výpis by byl zajímavý také u členů Rady České televize. Třeba konkrétně ze středy 15. července, kdy radní volili nového generálního ředitele ČT. Ve druhém kole volby nedostal žádný z kandidátů potřebných deset hlasů a poté se radní uchýlili do kanceláře mimo dosah veřejnosti, aby se prý poradili, co dál. Jinými slovy, opět porušili zákon, stejně jako ho porušuje Rada Českého rozhlasu neveřejnými zasedáními „předsednictva“. Po půlhodinovém vyjednávání za zavřenými dveřmi se konalo třetí kolo volby a v něm byl ředitelem ČT na dalších šest zvolen opět Jiří Janeček – vůbec nejmenším možným počtem deseti hlasů.
O Janečkovi se přitom před volbou mluvilo jako o „mrtvém řediteli“, protože prý ztratil politickou podporu. Těžko říct, zda ji ztratil opravdu, nebo šlo jen o mediální divadlo, kterým měl Janeček podporu naopak získat – a když ne u politiků, tak alespoň u svých volitelů, tedy radních. Těsně před volbou totiž třetině členů rady vypršely mandáty a poslanci za ně zvolili nové radní, o kterých se spekulovalo, že mají za úkol zvolit někoho jiného, nebo zajistit volební pat.
Tlaky, tlaky… ale jaké?
Janečkův úspěch pak vyvolal opravdové překvapení, protože kromě údajné ztráty politické podpory se proti jeho volbě postavila i stovka umělců a veřejně známých osobností, která požadovala výběrové řízení na generálního ředitele ČT zrušit a vypsat celé znovu. Důvod? Rada je prý pod politickým tlakem. Důkaz? Žádný. Ale pod otevřeným dopisem se podepsala celá řada lidí, kteří jsou existenčně závislí na zakázkách od ČT a kterým by rozhodně vadilo, kdyby se ředitelem stal některý z kandidátů, který sliboval prověřit právě způsob zadávání externích zakázek. A takové prověření ostatně sliboval i sám Janeček.
Do volby ředitele ČT tak paradoxně více zasáhli umělci, kteří se obávali politického tlaku na ČT, než sami politici. I když: určitá snaha vytřískat z této volby politický kapitál zde byla. Strana zelených a nakonec i lidovci několik dní před volbou podpořili snahu zastavit výběrové řízení a zákonem změnit způsob volby členů Rady ČT. Proč ale právě před volbou ředitele? Proč si na to samé lidovci ani zelení nevzpomněli za celé tři roky koaličního vládnutí s ODS? Pádná odpověď chybí.
Změnu způsobu volby „malých“ mediálních rad, ale i té velké, Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, se snažili někteří zákonodárci prosazovat už dříve. Jako bumerang se vrací návrh na rozdělení volby třetiny členů rad mezi Poslaneckou sněmovnu, Senát a prezidenta. Takzvaná „trojnožka“ není nic neznámého, obsazování mediálních rad takto funguje například ve Francii, Dánsku nebo Polsku. Aby prošlo i u nás, museli by ho ale odhlasovat poslanci, kteří by se tak logicky zbavili výhradní kontroly nad veřejnoprávními médii. Rozhodně proti by byla ODS a ČSSD, kterým dnešní způsob a vzájemné dohody vyhovují.
Ještě obskurněji zní návrh signatářů dopisu proti letošní volbě ředitele ČT, aby členy televizní rady přímo dosazovaly nezávislé organizace a spolky. Jenže které? Kdo je vybere? A co na to řeknou ty spolky, které by své radní nominovat nemohly? I tuto změnu by nakonec musela odhlasovat Poslanecká sněmovna, takže o tom, kdo by vybíral a přímo dosazoval veřejné kontrolory do České televize a Českého rozhlasu, by zase rozhodovali poslanci. Média veřejné služby zkrátka od politiky odstřihnout nelze, ať už se nám to líbí, nebo ne.
Text byl napsán pro MF Dnes, kde vyšel v pondělí 3. srpna 2009
ČLÁNKY DO MAILU