Strasti a slasti autorů weblogů

Když jsem napsal na Lupu článek Weblogy – budoucnost webového zpravodajství, obdržel jsem řadu reakcí. S negativními jsem počítal (není neúspěch, je jen zpětná vazba.), pozitivní mě potěšily. Nejvíce však tentokráte bylo polemických. A tak odstartovala vleklá diskuse nad stereotypními tématy, která se pravidelně vracejí na stránkách samotných weblogů a týkají se obyčejně jejich definice a „práva na sebeurčení“. Proč lidé weblogy čtou? Co je a co není weblog? Podezřele málo příspěvků se však věnovalo druhé straně mince – samotným bloggerům. Co je to vlastně za lidi, kteří odhodili několik století nánosu novinářské evoluce a vrátili se k prapůvodní formě žurnalismu? Grafomani? Šílenci? Proč to dělají? Co jim to dává? Co jim to bere?

Životnost blogovací mánie na českém Internetu se počítá na měsíce a je třeba poctivě přiznat, že weblogy tzv. „nové vlny“ spojované v poslední době s jejich boomem, nejsou zdaleka tak revolučním počinem, za jaký je jejich autoři nezřídka vydávají. Před nimi zde byly projekty, které si dnes s blogováním patrně nikdo nespojuje: Gentleman (Ivana Straky), Neviditelný pes (Ondřeje Neffa), ba dokonce i Viditelný macek (Miroslava Macka). Pro účely své nekomentované ankety – berte ji s nadsázkou, nejde o žádnou studii – jsem si vybral Gentlemana a k němu přidal Marigold, Pooh, Pixylophone*, Sovu v síti a Vosu na jazyku. Jde o ryze subjektivní volbu weblogů, o nichž se domnívám, že je vytváří lidé natolik zajímaví, že by bylo interesantní znát jejich motivace.

1. Motivace

U vybraného vzorku nikoli překvapivě převažuje jako motivace grafomanství. Přímo se k němu přiznal Daniel Dočekal (Pooh), Petr Staníček (Pyxilophone), nepřímo Ivan Straka. Daniel Dočekal a Ivan Straka současně dodávají, že weblog slouží jako jejich sběrač či zásobárna témat pro „vážné psaní“. Do druhé kategorie spadají Marek Prokop (Sova v síti) a Patrick Zandl (Marigold). Ještě před spuštěním weblogu si vytvářeli vlastní databáze rešerší na témata, která je zajímá či živí. Weblog v jejich případě znamená pouhé opatření těchto rešerší komentářem a překlopení do online podoby. Urovnávají si tím myšlenky a spoléhají, že čtenáři poukáží na další souvislosti, jichž by si sami vůbec nevšimli – poslední zmíněná motivace je vlastní i Petru Staníčkovi.

2. Hledání

Rozdílný je i způsob, jakým všichni bloggeři přistupují k obsahu svých weblogů. Daniel Dočekal, Marek Prokop, Petr Staníček, Ivan Straka a Patrick Zandl shodně tvrdí, že obsah pro weblog cíleně nevyhledávají. Petr Staníček, Marek Prokop a Patrick Zandl však hledají „obsah pro sebe“ (ve vztahu k profesi) a pokud cítí potřebu, umístí jej na weblog. (Tato potřeba je u každého bloggera různě naléhavá – Pyxilophone má příspěvek za několik dní, Pooh několik příspěvků za den). Daniel Dočekal a Ivan Straka naopak říkají, že obsah je v podstatě dán četbou Internetu, četbou novin, sledováním televize či vlastními zážitky. Doba věnovaná obsahu weblogu – ať už záměrně či mimoběžně – se v průměru pohybuje kolem dvou hodin denně.

3. Uspokojení

Pokud jde o očekávání, Daniel Dočekal, Petr Staníček, Ivan Straka a Patrick Zandl uvedli, že od svého weblogu neočekávají nic a přesně to také splňuje. Marek Prokop říká, že weblog slouží jako zdroj informací pro něho samého (hledá v něm nejméně jednou denně.) a jako veřejná prezentace jeho práce. Rozdílná je však podstata radosti, jakou weblog svým tvůrcům přináší. Pro Daniela Dočekala je to odreagování, pro Marka Prokopa je to součást práce, pro Petra Staníčka je to možnost pomoci, pobavit či potěšit, pro Ivana Straku je to možnost zaujmout čtenáře a pro Patricka Zandla je to možnost utřídit si vlastní myšlenky a získat od čtenářů nové podněty. Co člověk, to specifická radost, všechny však mají co dočinění s pozorností čtenářů.

4. Budoucnost

Daniel Dočekal se domnívá, že weblogy mohou v budoucnu (hlavně z komerčního hlediska) představovat konkurenci pro tradiční zpravodajství. Ivan Straka si naopak myslí, že by se musely změnit. Marek Prokop říká, že weblogy jsou komerční odjakživa – například Sova v síti je součástí jeho obchodní strategie. Nejkonkrétněji se v tomto směru vyjádřil Patrick Zandl: „Weblog je pro mnoho lidí spíše reference na vlastní práci než zisková záležitost. (.) Na druhou stranu weblogy v podstatě privatizují zpravodajství a tím do značné míry mohou erodovat příjmy z reklamy u zpravodajských webů. Tím jen podtrhují neudržitelnost stávajícího modelu inzerce (nejen internetové!).“

Celou anketu samozřejmě není možno překompilovat do jednolitého textu. Chcete-li se tedy například dozvědět, proč se Marigold jmenuje Marigold, můžete si konkrétní otázky a odpovědi stáhnout zde (ZIP).

*Weblog Petra Staníčka se tak ještě nejmenuje – ale bude.

Vosa na jazyku poslala odpovědi pozdě, takže nejsou v článku. Můžete si je však stáhnout zde (ZIP).