Stojí KPNQwest před krachem?

KPNQwest je jedním z nejdéle působících subjektů na českém internetovém trhu, jeho historie je ovšem plná zvratů. Pokud byste hledali společnost, která za posledních deset let nejčastěji změnila název, byl by zřejmě jedním z horkých kandidátů na vítěze. Pod původním názvem CONET byl založen v únoru 1993 jako první komerční poskytovatel připojení Internetu. V roce 1995 se přejmenoval na Internet CZ, což bylo v tehdejší době – zejména ze strany konkurenčního CESNETu – bráno jako dosti kontroverzní název. Ani ten však nevydržel dlouho, celou společnost totiž koupil EUnet International (de facto šlo o výměnu akcií) a místní pobočka dostala jméno EUnet Czechia. Mezinárodní EUnet byl posléze odkoupen americkým Qwestem, který se k dokonání zmatků spojil s evropským KPN a společné firmě dali do vínku značku KPNQwest.

EUnet se vždy profiloval jako poskytovatel připojení se zaměřením na bohatou firemní klientelu a státní správu. Jeho služby vždy patřily k nejdražším, v některých obdobích měl dokonce několikanásobně vyšší ceníkové ceny než srovnatelná konkurence, současně si však udržoval punc kvality. Po odkoupení KPNQwestem došlo k lehké transformaci: z původní orientace čistě na připojení k Internetu se mírně rozkročil směrem ke klasickým telefonním operátorům. To bylo také mimo jiné logickým důsledkem rozšiřování celoevropské páteřní sítě EuroRingů, která vloni slavnostně dorazila i k nám.

Nejnovějším zvratem ve vývoji byla akvizice společnosti GTS, kterou KPNQwest provedl koncem minulého roku. Situace v Čechách byla v tomto ohledu poněkud specifická: kupující KPNQwest tu byl totiž podle všech ukazatelů podstatně menší než prodávané GTS, které je zřejmě díky historické pozici Dattelu stále nejvýznamnějším alternativním operátorem. Výsledkem tohoto nepoměru byl proto poněkud opačný postup, než by se dalo očekávat: tím, kdo tahal za slabší konec provazu, byl totiž na lokální úrovni právě KPNQwest. Dokazuje to nakonec i složení managementu sloučené společnosti: generálním ředitelem se stal Milan Rusnák, který dříve zastával stejnou pozici v GTS, na Michaela Hartmana z KPNQwestu zbyla „jen“ funkce jeho zástupce a – v podobným případech poměrně typický – post ředitele pro strategii společnosti. Také další lidé ve vedení jsou převážně z GTS, zatímco řada zaměstnanců původního KPNQwestu firmu opustila.

Obě firmy se provazují již řadu měsíců a první fáze slučování byla dokončena minulý měsíc – všichni zaměstnanci nyní sedí pod jednou střechou. V současné době se ještě sjednocují například datová centra, takže třeba v Praze jsou hostované servery zákazníků přesouvány do telehousu GTS na Želivského. Fúze je tedy de facto hotová, přestože by se zvenčí mohlo zdát, že tomu tak ještě zdaleka není. V provozu jsou totiž zatím stále obojí webové stránky původních společností, v tomto případě se však jedná spíše o určitou nechuť lidí z GTS vzdát se své původní identity.

Problémy mateřského KPNQwestu vyvolávají jasnou otázku: kde vzít peníze na zaplacení dluhů. Jednou z variant, která se podle všeho uvažuje, je opětovný prodej GTS. Je samozřejmě otázkou, o jak výhodný obchod by se za současné situace jednalo – KPNQwest ji získal sotva před pár měsíci a všichni vědí, že je nucen prodat za každou cenu. Přesto jde o jednu z mála cest, jak relativně rychle získat finanční prostředky, které KPNQwest nutně potřebuje. Je ovšem otázkou, co by se v případě prodeje stalo na českém trhu.

Opětovné rozdělení na dvě původní společnosti je podle mého názoru zcela nerealizovatelné. Určitou možností by mohlo být oddělení internetové části od čistě telekomunikační, ani to však nepovažuji za příliš pravděpodobné; aktivity z obou oblastí jsou pod jednou střechou GTS výrazně propojeny. Nejreálněji proto vypadá možnost prodeje celé místní pobočky s výjimkou tranzitní páteřní sítě (EuroRing, Ebone), kterou by si ponechal KPNQwest; v jeho celoevropské páteři by mu totiž jinak poněkud scházela.

Jméno potenciálního kupce je zatím ve hvězdách, zájemci se však nepochybně najdou. Ani lokální GTS na tom sice podle důvěryhodných zpráv není příliš dobře a uznané dluhy dosahují výše stovek milionů, přesto se jedná o operátora s významným podílem na trhu a poměrně širokou klientskou základnou, o kterého by mohl být zájem. Obávat se tedy nějakého krachu ve formě pádu na tvrdou zem je zbytečné, důvod k panice není. Samotná nejistota, co se bude dít, je však znervózňující.