Ilustrace: Nenad Vitas
Na počátku ambiciózního projektu byli tři kamarádi. Rozuměli programování, pracovali s internetem, měli technologie a měli nápad. Chtěli podnikat. Chtěli vybudovat online službu a následně ji draze prodat. Nebylo to, dobré dodat, za časů všeobecného internetového optimismu, ale poměrně nedávno. Přesto do toho šli.
A jak se říká „po americku“. Každý ze tří zakladatelů malého startupu – skoro bych to chtěl nazvat, kdyby nešlo o tak zprofanované slovo „dotcomu“, do společného podniku nacpal všechen svůj čas a většinu úspor. Přispěla řada přátel a příbuzných. Vloženo bylo mnoho, mnoho, mnoho hodin práce které stála výroba aplikace, zajištění technických podmínek pro její provoz, legalizace s.r.o., které to všechno zaštiťovalo, prostě všechny nezbytnosti potřebné pro uvedení do provozu nové internetové firmy. Pak přišel den D.
Aplikace nebyla po pravdě řečeno, až tak úplně světoborná, ale své uživatele by si pravděpodobně našla. Kluci velmi precizně definovali cílovou skupinu, její možnosti a ochotu používat právě jejich řešení. Taky znali konkurenci a v tichosti počítali s tím, že jednou přijde den, kdy konkurence přijde s otevřenou peněženkou, či přesněji řečeno zajímavou nabídkou. Startup spatřil světlo světa.
A světe div se, po nějaké době se zdálo, že skutečně má své uživatele. Aplikace je částečně konzumovala konkurenci, ale zčásti zřejmě přicházeli úplně noví. Faktem bylo, že projekt si v určitém čase našel své fanoušky, uživatele a že se zdálo, že jej i mnohem zkušenější a vážnější konkurenti začínali pozvolna brát vážně. Čísla uživatelů byla impresivní, jejich aktivita také. Služby byly zadarmo, AdSense vydělával peníze které, říkejme tomu, přispívaly na pokrytí provozu. Kluci byli spokojení. Ba co víc, prožívali něco jako malou euforii ze svého podnikání.
Pak začaly docházet finance. Dotcom, pravda, mnoho peněz ke své činnosti nepotřebuje, ale jeho autoři by přece jen rádi občas něco jedli. Protože uživatelů bylo dost a jejich aktivita byla docela vysoká, zavedli placenou službu. Nejúspěšnější freemiové služby přeci mají okolo tří procent platících uživatelů.
Nejenom, že nikdo neplatil, ale značná část návštěvníků utekla ke konkurenci. To snížilo výdělky z prodeje reklamy, a efektivně zabilo jednání s jedním potenciálním kupcem, který uvažoval o tom, že by podnik převzal. Kluci neměli nervy na to, aby sledovali, jak jejich pracně vypiplaný dotcom přichází o populaci, a tak zavedenou placenou službu zase zrušili. Krátce poté si v recenzi v periodiku, které jejich cílová skupina zřejmě brala jako významné, přečetli něco o nestabilitě a bezkoncepčnosti. Příjem dále poklesl.
Jednání s několika provozovateli podobných serverů, které nešťastní zakladatelé startupu iniciovali tentokráte sami a ve snaze zachránit co se dá, krachovala. Zčásti na nabízených částkách (hluboko pod tím, co považovali za minimum), zčásti na technologické neslučitelnosti mezi jejich projektem a podobnými servery, které byť nabízely podobnou funkcionalitu, pracovaly s jinými platformami. Výsledkem bylo, že server po asi roce a půl od založení nebylo možné táhnout dál.
A tak se na jeho titulní stránce objevila noticka, že služba přechází do pasivního režimu, ruší se veškerá technická podpora uživatelů, nabízení aktivních služeb a že server bude pouze v provozu bez administrace, s přispěním – a na riziko – uživatelů. Krátce předtím, než došlo na ono pověstné „poslední zhasne“ se v diskusním fóru, které k serveru přiléhalo vzedmula debata lidí, kteří se nadchli pro jeho záchranu a slibovali sehnat na ní peníze. Vidina zmrtvýchvstání po vzoru bájného Fénixe prodloužila aktivní život projektu o dva měsíce, ale nakonec se nesehnalo nic. Startup zanikl.
Nechtěl jsem zde nikoho znechutit popisem neúspěšného podnikatelského projektu na internetu, ani hledat příčiny utracení něco kolem dvou milionů a části života tvůrců. Pouze jsem chtěl upozornit na to, jak může dopadnout firma, která svou existenci zakládá pouze a jedině na online službě. Protože podobný osud jich potkal již mnohem více.
ČLÁNKY DO MAILU