Pokud jste minulý týden zaznamenali zvýšený výskyt zpráv na téma zneužívání dětí prostřednictvím Internetu, stejně jako zvýšenou intenzitu mediálních prezentací a PR masáží subjektů, které se proti tomu snaží bojovat, pak vězte, že to nebylo nijak náhodné. Souvisí to s tím, že právě v Praze se minulý týden konala jedna zajímavá mezinárodní akce.
Jednalo se o mezinárodní školení „strážců zákona“ na téma „Kriminalita páchaná na dětech po internetu“. Pořádalo ho společně Mezinárodní středisko pro pohřešované a zneužívané děti (ICMEC), Interpol, Microsoft a odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra ve spolupráci s Justiční akademií. Šlo o specializované mezinárodní školení zapadající do širšího rámce vzdělávání příslušníků policie, stejně jako soudců a státních zástupců, v boji proti „kybernetické kriminalitě“. Jednalo se už o 28. běh školení, v rámci kterého bylo od roku 2003 proškoleno na 2494 osob ze 109 zemí.
Podrobněji o školení informovalo naše ministerstvo vnitra. ČTK zase informovala o tom, že jeden z organizátorů, ICMEC (Mezinárodní středisko pro pohřešované a zneužívané děti), v Praze jednal se zástupci národních organizací o zřízení evropské sítě národních center, která by sdružovala informace o pohřešovaných dětech. Microsoft při stejné příležitosti uspořádal setkání na téma Kriminalita páchaná na dětech prostřednictvím Internetu.
Média zmobilizovala i ředitelka Nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová, která se prezentovala hlavně na iDnes (mj. i online rozhovorem), a také ohlásila záměr iniciovat vznik národního centra pro pohřešované a zneužívané děti. Zároveň zmínila i plán na vybudování systému, který by zabránil internetovým platbám za dětskou pornografii. Vedle toho se minulý týden prezentovala i Linka bezpečí, která pro rok 2008 připravila kampaň „k tématu bezpečného používání a zneužívání Internetu“.
Konečně právě v minulém týdnu spustila českou verzi svých stránek o bezpečném používání Internetu společnost Symantec. Jde o klasickou (a velmi potřebnou) osvětu, zaměřenou především na rodiče (zatímco třeba tuzemská internetová helpline cílí spíše na samotné děti).
První dojmy
Části z uvedených akcí jsem měl možnost se zúčastnit a vyslechnout si, co a jak říkali jejich hlavní protagonisté. Kdybych měl své pocity a dojmy z toho k něčemu přirovnat, asi bych použil příměr s návštěvou nemocnice. Když sem člověk přijde, setká se především s pacienty, slyší jen o samých nemocech, strastech a utrpení a postupně začíná ztrácet povědomí o tom, že existuje i zdravá část populace. A snad stále ještě majoritní.
Podobně je tomu i s bojem proti kriminalitě a dalším špatnostem, páchaným pomocí Internetu: čím déle se tím člověk zabývá a je do této problematiky ponořen, čím více odstrašujících příkladů slyší či dokonce musí řešit, tím spíše se může z jeho zřetele vzdalovat všechno to dobré, kladné, co Internet přináší. Třeba i do té míry, že ztratí schopnost poměřovat aktiva proti pasivům a začne vnímat Internet jako něco negativního, co je třeba omezovat, či proti čemu je nutné dokonce bojovat. Tím nenarážím na nikoho konkrétního. Jen popisuji svůj dojem toho, že i „strážci zákona“ jsou svým způsobem profesionálně deformováni, tak jako asi každá profese.
Pochvala za novelu
I vzhledem k tomu, co jsem shrnul výše, jsem se nemohl divit tomu, jak byla na uvedených akcích přijímána naše nedávná novela trestního zákona, přísně trestající i pouhé pasivní držení dětské pornografie. Například ze strany ICMEC to bylo velmi kvitováno. A třeba i naše ministerstvo vnitra si tuto úpravu velmi pochvalovalo, i v souvislosti se samotným školením:
Letošní rok je pro toto školení více než příhodný. Začíná platit novela trestního zákona, která staví držení dětské pornografie mimo zákon. Pro Českou republiku bylo v minulosti obtížné podílet se na mezinárodních operacích proti distributorům a uživatelům dětské pornografie právě pro neexistenci trestnosti pouhého držení dětské pornografie. Nyní bude možné se do podobných akcí plně zapojit a toto školení přispěje k tomu, aby orgány činné v trestním řízení byly na takovéto náročné operace připraveny,“ uvedla na tiskové konferenci náměstkyně ministra vnitra Lenka Ptáčková-Melicharová.
Že trestnost pouhého držení dětské pornografie pomůže potírat skutečnou kriminalitu, je jistě pravda. Jenže současně může otevřít i prostor pro různá zneužití. A opět je to o porovnání přínosů a záporů, o volbě vhodného vyvážení. A to je velmi citlivá věc, o které se u nás diskutovalo již při schvalování uvedené úpravy našimi zákonodárci.
U senátorů převážil strach ze zneužití, a to do té míry, že návrh původně shodili ze stolu. Jenže poslanci je přehlasovali, a tak se původně navržená úprava nakonec stala skutečně platnou a účinnou.
Na akcích z minulého týdne, vzhledem k jejich zaměření, podle očekávání převážil aspekt usnadnění boje proti dětské pornografii. A například vedoucí oddělení informační kriminality Policejního prezidia ČR Karel Kuchařík, známý i z článků zde na Lupě, se obavy ze zneužití snažil rozptýlit takto:
Pan Karel Kuchařík také rezolutně vyloučil možnost, že by se zákon trestající držení dětského porna (Zákon č. 140/1961 Sb.) dal zneužít, a na někoho například takové materiály nastražit: "Vždycky vyšetřujeme úmysl a zjišťujeme, jak se podezřelý k těm materiálům dostal. To, že by se to dalo takto zneužít, považuji za nesmysl.
Pokud se ale podíváme přímo do zákona, zjistíme, že o žádných ohledech na úmysl či způsob získání, natož pak o záměru využití se zde nemluví:
§ 205a Přechovávání dětské pornografie
Kdo přechovává fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě, bude potrestán odnětím svobody až na dva roky.
Takže pokud policie bere ohled na úmysl a další aspekty – a osobně velmi doufám, že tak činí – pak mi vychází, že tak činí nad rámec zákona.
Mohu-li připojit ještě jeden vlastní postřeh: jakpak se asi policie (a zákon) bude stavět k „dílům“, která vznikla čistě uměle (byla vygenerována nějakou aplikací), a nikoli snímáním nějaké reálné předlohy (fyzické osoby, resp. dítěte). Doba, kdy bude možné dostatečně věrně vygenerovat jakoukoli scénu, k nerozeznání od reálné, asi není tak daleko (pokud už zde dávno není, viz výroba filmů). S tím ale padne i předpoklad, že dětská pornografie při svém vzniku nutně musela zahrnovat zneužití nějakého dítěte. A co když někdo s pedofilními sklony využije takto uměle vygenerované obrázky pro vlastní potřebu právě proto, aby neobtěžoval nějaké dítě? Tedy vlastně jako určitý lék? Bude i pak jeho pouhé držení trestné?
Tím rozhodně nechci nějak agitovat za dětskou pornografii, to určitě ne. Jen pokládám otázky, o kterých si myslím, že je třeba se nad nimi také zamýšlet a nevidět svět jen černobíle. Ono ostatně není černobílé ani to, co už je pornografie a co ještě ne (a je třeba uměleckým dílem).
Kde je hranice?
Tenkou a velmi subjektivní hranici mezi uměleckým dílem a „úchylnostmi“ hezky dokumentovala odpověď ředitelky nadace Naše dítě Zuzany Baudyšové v jejím online rozhovoru na iDnes minulý týden. Dostala otázku:
Paní Baudyšová, nezdají se vám fotografie Jana Saudka s nahými malými holčičkami trošku úchylné?
A odpověděla na ni následovně:
Nejsem umělkyně, ale ochránkyně dětí a z tohoto pohledu souhlasím s vaším názorem.
Jistě, každý máme nějakou „laťku“ toho, co se nám líbí, co ještě považujeme za hezké či jen přijatelné, a co už nikoli. A tato laťka může být „posazena“ různě, podle individuálních preferencí, zájmů atd. Jenže jak to má dělat policie, soudy a další orgány, které musí jednat různě podle toho, zda něco je či není „pornografické“? Jistě, ve své praxi se určitě setkávají především s takovými materiály, u kterých je hodnocení naprosto jednoznačné. Jenže i oni musí mít nějakou „laťku“, podle které budou dříve či později posuzovat i ty „méně vyložené“ případy. A kde tato laťka leží?
Musí být dětská pornografie „hodně úchylná“, nebo stačí jen „trošku úchylná“? Mají se majitelé fotografií od Jana Saudka bát nařčení z přechovávání dětské pornografie, nebo nemusí?
Proti dětské pornografii cestou zákazu internetových plateb?
Vraťme se ale zpět k Internetu. Paní Zuzanu Baudyšovou jsem zmínil i proto, že pro média měla nadnést možnost boje proti dětské pornografie cestou blokování internetových plateb za takovéto služby (zdroj):
Ředitelka Nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová si pro letošek stanovila velký cíl. Chce iniciovat vznik národního centra pro pohřešované děti. Zároveň má v plánu vybudování systému, který by zabránil internetovým platbám za dětskou pornografii.
Ačkoli to tak může vyznívat, nejde o původní myšlenku Zuzany Baudyšové, ale o záměr připojit se k již existující aktivitě. V diskusi to zaznělo trochu jinak:
Dobry den, povazujete svuj plan na zabraneni internetovym platbam za detskou pornografii za realnou? Da se domluvit s velkymi hraci, jako jsou VISA ci MasterCard?
Odpověď:
Je třeba vytvořit koalici finan. institucí internet. providerů a nestát. organizací a začít jednat na mezinár. úrovni. Jde o mezinárodní aktivitu, do které je naše nadace zapojena. Porno má bohužel mezinárodní rozměr.
Pravdou je, že dětská pornografie je velký byznys. Podle „Statistik internetové pornografie“ (ano, i takové existují) byl v roce 2003 objem výnosů z dětské pornografie po celém světě 3 miliardy USD! A od té doby nejspíše ještě narostl. Takže boj cestou zkomplikování platebních mechanismů má svou logiku. A jako myšlenka to také není nové.
V USA vznikla „Finanční koalice proti dětské pornografii“ již v roce 2006, s cílem vymítit dětskou pornografii do roku 2008. Sdružuje největší hráče z finančního světa i společnosti ze světa Internetu a jejími členy jsou i organizace, jako je ICMEC (Mezinárodní středisko pro pohřešované a zneužívané děti). Základní myšlenka fungování je přitom velmi jednoduchá: sdílet informace o tom, kdo prodává dětskou pornografii, a znemožnit mu přijímat platby. Navíc existuje i „technologická koalice“, která se snaží pomáhat v boji proti dětské pornografii i dalšími prostředky.
Z tohoto pohledu je možná trochu s podivem, proč se u nás objevuje myšlenka zapojení do těchto aktivit až dnes. Proč se (až dnes) mluví o potřebě vytvořit koalici finančních institucí a internetových providerů a nestátních organizací, když takováto koalice už dva roky existuje? I když o výsledcích činnosti již existující koalice se moc nepíše.
Kdo zřídí české centrum pro pohřešované a zneužívané děti?
V souvislosti s popisovanými akcemi minulý týden se ukázalo i několik našich „restů“, neboli oblastí, které jsme i přes veškerou naši proaktivnost dosud nerealizovali.
Česká republika například stále neratifikovala Mezinárodní úmluvu o kyberkriminalitě z roku 2001. Tu jsme sice v únoru 2005 podepsali, ale stále neratifikovali.
Stejně tak jsme dosud nezaložili „Centrum pro pohřešované a zneužívané děti v ČR“, které by také mělo hrát významnou roli v boji proti dětské pornografii. S tím počítal „Národní plán proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí“ (plán akcí), který v roce 2006 připravilo ministerstvo vnitra, s termínem do 30.6.2007. Dosud se tak ale nestalo:
Realizační studie vznikla, ale na politické úrovni je teď tendence nepodporovat nové úřady," řekl zástupce ministerského odboru bezpečnostní politiky. Podle něj by mělo být daleko iniciativnější v této oblasti ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), které chystá od roku 2009 centrální Národní úřad pro zaměstnanost a sociální politiku.
A pak nechte něco na státu. Ten by sice chtěl o všem rozhodovat a všechno řídit, ale když dojde na věc, realita bývá jiná. A to nejen v boji proti negativním aspektům, ale i ve využití tohoto, co je přínosné a co by si zasloužilo podporu. Třeba i pokud jde o zvyšování informační gramotnosti na školách. Jak už jsem psal zde na Lupě koncem loňského roku:
jsme „široko daleko“ asi jedinou zemí, která systémově nepodporuje Internet a informační gramotnost na školách, nemá v tomto ohledu žádnou vlastní koncepci, a ty dosavadní bez náhrady a jaksi samovolně opouští. Tím dává jasně najevo, že její priority jsou jinde
Zpět ale k plánům na založení Centra pro pohřešované a zneužívané děti, k němuž se hlásí stát (byť neúspěšně): stejné ambice má i nestátní subjekt. V článku na iDnes to naznačila ředitelka nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová:
Na konferenci mimo jiné zazněla obava z předání problematiky zneužívaných dětí z ministerstva vnitra do resortu práce a sociálních věcí. Vnitro totiž loni nestihlo realizovat například národní centrum pro pohřešované děti, které Baudyšová považuje za nezbytné. Centrum by ráda napojila s ostatními evropskými středisky na telefonní číslo 116 000. Na linku by mohly volat děti, které se ztratily nebo je někdo unesl a zneužil.
Baudyšová nyní jedná s českou Linkou bezpečí, kterou sama před deseti lety zakládala. „Jsou tam trochu pochybnosti, zda by tuto úlohu zvládli. Pokud by kolegové řekli definitivní ne, jsem připravena pustit se do díla a založit novou organizaci,“ uvedla.
ČLÁNKY DO MAILU