Minulý týden informovaly Hospodářské noviny o tom, že vyšetřování projektu „Internet do škol“ (lidově: Indoš, formálně projekt P III: Infrastruktura, v rámci státní informační politiky pro vzdělávání (SIPVZ)) bylo odloženo:
‚Vyšetřovatel v úterý případ odložil. Nenašlo se dostatek důkazů, abychom mohli proti někomu zahájit trestní stíhání. Verdikt ale ještě nenabyl právní moci,‘ uvedla Alena Vokráčková, mluvčí Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality.
Pravdou je, že v „kauze Indoš“ padlo trestních oznámení více. Jedno, na neznámého pachatele a pro podezření z trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku, podal v roce 2003 sám Národní kontrolní úřad (NKÚ), po svém šetření (podrobněji). Přisadilo si i ministerstvo školství (MŠMT), které podalo hned dvě trestní oznámení, za porušování povinnosti při správě cizího majetku a za pletichy při veřejné soutěži (podrobněji). Další trestní oznámení, již konkrétně na tehdejšího ministra školství Eduarda Zemana, podala redaktorka časopisu Respekt. Ještě další trestní oznámení pak mohla padnout, aniž se o nich dozvěděla média.
Přišla však i trestní oznámení „z druhé strany“. Například když generální dodavatel podal trestní oznámení na Balbínovu poetickou stranu za zveřejnění smluv kolem Indoše (podrobněji viz článek Impérium vrací úder).
Z nynějšího vyjádření Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality není patrné, co přesně bylo odloženo. Ovšem vzhledem k tomu, že většina „hlavních“ trestních oznámení mířila jedním směrem, si dovolím předpokládat, že šlo právě o něj. Konkrétně o tu pasáž kontrolního závěru NKU, která zmiňuje nehospodárné a neoprávněné využití 884 milionů korun
a vcelku podrobně popisuje, jak konkrétně k tomu mělo dojít.
Největší část z údajně prošustrovaných milionů (konkrétně 740 milionů korun z 884) přitom představuje převod části peněz z „přihrádky pro SIPVZ“ do rezervního fondu MŠMT a následné použití většiny z nich (670 milionů ze 740) na platy učitelů. K tomu došlo v závěru roku 2001, v časové tísni způsobené skluzem celého projektem, kdy hrozilo, že pokud se uvedené peníze nevyčerpají do konce kalendářního roku, propadnou zpět do nenávratna (pardon: do státního rozpočtu) a školství už je neuvidí. Tehdejší ministr školství Eduard Zeman si použití 670 milionů korun na platy učitelů dokonce nechal schválit vládou, a stejná částka se v dalším roce zase vrátila zpět do rozpočtu SIPVZ (podrobněji).
Další část z celkových 884 milionů korun pak šla na vrub tomu, že se generálnímu auditorovi zaplatilo předem za něco, co ještě neudělal, a generálnímu dodavateli za šetření, které měl dělat zcela ve své režii. I zde to ale bylo prezentováno spíše jako jakýsi „dopředný převod“, aby peníze nepropadly. Ovšem NKÚ se to oprávněně nelíbilo a ohodnotil to jako již výše citované nehospodárné a neoprávněné využití 884 milionů korun
. Na něj pak navázala hlavní trestní oznámení.
Z tohoto pohledu mi ale nynější verdikt Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, pokud se skutečně vztahuje k oněm 884 milionům korun, přijde poněkud zvláštní, když se odvolává na to, že
nenašlo se dostatek důkazů, abychom mohli proti někomu zahájit trestní stíhání."
Závěru, že nešlo o trestný čin, nebo že některé napadené skutečnosti nejsou trestným činem, bych rozuměl (třeba i proto, že k převodu peněz na platy učitelů dala souhlas vláda). Ale verze o nedostatku důkazů mi moc nehraje s představou, že pohyby tolika milionů veřejných peněz musí být náležitě „vypapírovány“ a zadokumentovány. A pokud by snad nebyly, pak by na to určitě bývala upozornila již kontrolní zpráva NKÚ.
Kde byl hlavní problém Indoše?
Hlavně ale: ono nehospodárné a neoprávněné využití 884 milionů korun
je z mého pohledu tou méně bolestnou stránkou celého Indoše. Dodnes jeho hlavní problém vidím v něčem úplně jiném, čeho si bohužel moc nevšímal při svém šetření ani NKÚ. Konkrétně v tom, že stát za své relativně velké peníze dostal jen velmi málo muziky. Bylo by to na delší povídání (které najdete v příslušné části mého archivu), a proto jen v maximální stručnosti:
- stát změnil svou prvotní představu o řešení celého projektu, která počítala s využitím potenciálu vysokých škol a služeb akademických sítí, a dal přednost ryze komerčnímu řešení;
- stejně tak stát vůbec nevyužil potenciál samotných základních a středních škol, z nichž mnohé byly schopny se o své potřeby postarat samy, a zvolil řešení na bázi plného outsourcingu (kdy školy samy nedělaly vůbec nic a za vše se platilo generálnímu dodavateli);
- vzhledem k uvedeným změnám (nevyužití vlastního potenciálu a plný outsourcing všech aktivit na komerční bázi) se výsledné řešení prodražilo natolik, že vyšlo jen na část škol, místo na všechny, a také na podstatně kratší dobu, než s jakou s původně počítalo. Také kvantitativní parametry (počty počítačů na školu/žáka, vybavenost těchto počítačů a rychlost připojení) nakonec musely být (diplomaticky řečeno) „dosti skromné“.
Ovšem tím, zda to stát (resp. MŠMT jako zadavatel) skutečně takto chtěl, nebo zda byl do všeho nějak vmanipulován, či přímo natlačen, a pokud ano, tak kým – se ani moc neřešilo. A nyní se vlastně nijak nevyřešila ani mnohem konkrétnější otázka oněch 884 milionů korun (viz výše).
Definitivní tečka bude na nové vládě
Nynější odložení ad acta ze strany policie vypadá jako poslední (a rezignací zavánějící) tečka za celým Indošem, který formálně skončil již v září loňského roku. Ještě by ale mohla přijít jedna tečka, a to v podobě zhodnocení celé státní informační politiky ve vzdělávání (SIPVZ) za rok 2005 ze strany resortu školství a s posouzením od celé vlády.
Takovýto dokument již MŠMT připravilo, a nynější dosluhující vláda Jiřího Paroubka jej dostala na stůl na svém jednání 14. června 2006. Ovšem všichni přítomní ministři se unisono shodli na tom, že zprávu odloží. Nejspíše tedy tuto horkou bramboru přenechají až další vládě.
Mezitím probleskují alespoň jiná hodnocení celého projektu PIII-Infrastruktura (alias Indoš), který by zdaleka nejdražší součástí celé SIPVZ. Například šetření České školní inspekce (ČŠI) zjistilo, že praktické dopady „Internetu do škol“ jsou minimální, viz například články
EU zveřejnila svou představu regulace roamingu
Ještě koncem června jsem zde na Lupě psal o tom, že EU přece jen plánuje určité změny v chystané regulaci mobilního roamingu. Původní představa komisařky Viviane Redingové byla taková, že příchozí roamingové hovory by měly být (pro volaného) zcela zdarma a ty odchozí by se neměly až tak moc lišit od národních a mezinárodních hovorů, originovaných v domovské zemi volajícího. Cestou k dosažení této představy pak měla být regulace koncových cen.
Změnou, kterou EU na poslední chvíli naznačila, bylo vyšší zpoplatnění příchozích roamingových hovorů, ale hlavně zcela jiný způsob dosažení cíle: regulovány mají být primárně velkoobchodní ceny, neboli poplatky, které si vzájemně platí mobilní operátoři. A aby i koncové ceny „neuletěly“ od těchto velkoobchodních příliš daleko, měly být i ty omezeny, na maximálně +30 procent k cenám velkoobchodním
. Stále to však byly jen neoficiální náznaky a signály.
Teprve minulý týden, konkrétně ve středu 12. července, zveřejnila EU svou konkrétní představu. Podstatu jejího návrhu lze ve stručnosti popsat jako zavedení cenových stropů (anglicky: price caps), a to jak na velkoobchodní, tak i na maloobchodní ceny. U odchozích roamingových hovorů se přitom rozlišuje, zda jde o hovor zůstávající v navštívené zemi, nebo o hovor směřující „domů“ (či do jiné země). Konkrétní představa je následující:
- velkoobchodní ceny (mezioperátorské poplatky) u odchozích roamingových hovorů, které zůstávají v navštívené zemi, mohou být nejvýše dvojnásobné oproti průměru cen za terminaci hovorů všech mobilních operátorů v EU s významným postavením na trhu (s tzv. SMP);
- velkoobchodní ceny (mezioperátorské poplatky) u ochozích roamingových hovorů, které „vedou domů“ či do jiné členské země EU, mohou být nejvýše trojnásobné oproti průměru velkoobchodních cen za terminaci hovorů všech mobilních operátorů v EU s významným postavením na trhu (s SMP);
- koncové ceny odchozích hovorů (bez DPH) nesmí překročit 130 procent maxima jejich velkoobchodních cen (a to již včetně eventuálních jednorázových a dalších poplatků);
- opatření o koncových cenách ochozích roamingových hovorů však vstoupí v platnost až šest měsíců po účinnosti opatření týkajících se příslušných velkoobchodních cen;
- koncové ceny příchozích roamingových hovorů nesmí překročit 130 procent průměru velkoobchodních cen za terminaci (opět již včetně eventuálních jednorázových a dalších poplatků).
Návrh současně volá po větší transparenci cen a ukládá operátorům povinnost informovat zákazníky dostatečně podrobně o skutečných cenách, a to i individuálně, na jejich žádost.
Zajímavá je také formální stránka nynějšího návrhu, který připravil generální direktorát pro informační společnost a média (v čele s komisařkou Viviane Redingovou) a nyní má statut návrhu celé Evropské komise. Je formulován jako návrh nařízení, které by (pokud jej schválí Evropský parlament a Rada ministrů) začalo ve všech členských zemích platit již následující den po svém zveřejnění v Úředním věstníku EU. K tomu by mohlo dojít někdy do léta příštího roku, ale vzhledem k šestiměsíčnímu odkladu dopadů na koncové ceny je skutečně otázkou, zda se vše dotkne koncových zákazníků již příští prázdninovou sezónu. Sama komisařka Viviane Redingová totiž slibovala, že se efekty projeví již o prázdninách příštího roku, což se nyní jeví jako málo pravděpodobné.
Jaké budou nové ceny roamingu?
Podle analytiků přitom současná průměrná cena terminace v celé EU, o kterou se návrh nařízení opírá, činí 0,12 € (cca 3,41 Kč), a to bez DPH. Takže třeba „vnitrostátní“ roamingový hovor (v rámci navštívené země) by podle výše popsaných pravidel, po započítání max. 30 procent maloobchodní marže a DPH ve výši 19 procent, měl stát nejvýše (2 * 3,41) * 1,3 * 1,19 = 10,55 Kč. Roamingový hovor „domů“ či do jiné země by pak měl přijít nejvýše na (3 * 3,41) * 1,3 * 1,19 = 15,83 Kč. Naopak příchozí hovory by měly stát nejvýše 3,41 * 1,3 * 1,19 = 5,28 Kč.
ČLÁNKY DO MAILU