Minulý týden přinesl hned dvě velké události ze světa telekomunikací. Jedna z nich se odehrála v naší matičce Praze, a to v úterý 17. Února, jako součást českého předsednictví. Jednalo se o ministerskou konferenci Rady Evropské unie (bývalé Rady ministrů) z oblasti elektronických komunikací, na téma „Další kroky v evropských telekomunikacích“. Sešli se na ní resortní ministři, kteří mají v členských zemích EU na starosti právě oblast telekomunikací, resp. elektronických komunikací. Partnerem pro jejich jednání byla delegace Evropské komise, vedená komisařkou Viviane Redingovou.
Prakticky souběžně, od pondělí 16.2. do čtvrtka 19.2., se ve španělské Barceloně konal další Světový mobilní kongres (MWC, Mobile World Congress), kde se již tradičně scházejí kapitáni telekomunikačního průmyslu nejen z Evropy, ale z celého světa. Čas od času jim přitom sekundují i politici: například na loňský mobilní kongres zavítala osobně komisařka Redingová, aby mobilnímu průmyslu promluvila do duše, zejména ohledně cen za data a SMSky v roamingu (když jim o rok dříve nařídila zlevnit ceny za hlasový roaming).
Letos se ale komisařka Redingová do Barcelony nevypravila: místo toho zavítala do Prahy, hlavního města (momentálně) předsednické země EU.
Dobře utajená pražská konference?
Soudě podle takřka nulové odezvy v médiích by si pražská konference, konaná z účasti evropské komisařky, skoro zasloužila přívlastek „dobře utajená“ – i když doopravdy nijak tajená nebyla (a ve veřejně dostupném plánu akcí českého předsednictví byla a je řádně uvedena). Onou „utajeností“ mám na mysli spíše minimální odezvu v médiích, a hlavně pak „malou čitelnost“ výsledků.
Pokud byste o průběhu a výsledcích konference hledali něco v médiích, najdete opravdu jen velmi málo článků: jeden reportážní od ČTK, dva na portálech EurActive, a ze zahraničních něco od agentury Reuters. A pak také oficiální tiskovou zprávu od pořadatelů konference a avízo na webu Komise.
Teprve po podrobnějším prostudování těchto materiálů lze usuzovat na to, o co v Praze vlastně šlo: bylo to především jednání dvou stran (Evropské komise a Rady Evropské unie), usilujících domluvit se na společném kompromisu a společném postupu, těsně před začátkem jednání se třetí stranou (Evropským parlamentem, resp. jeho poslanci). Kompromis a postup se přitom netýkal ničeho menšího, než podoby nového evropského regulačního rámce, někdy označovaného také jako tzv. telekomunikační balíček. Jeho tzv. druhé čtení formálně započalo v Evropském parlamentu jen o dva dny později, 19. února 2009.
Stále otevřených otázek je přitom celá řada. A nejsou to žádné drobnosti, které by se už jen „dolaďovaly“, zatímco ohledně hlavních změn by už panovala shoda. Jako „otevřené“ jsou uváděny naopak právě ty nejvýznamnější a nejzásadnější aspekty. Například závěrečná tisková zpráva českého předsednictví jich vyjmenovává pět:
Dosavadní průběh vyjednávání s Evropským parlamentem ukazuje, že pro nalezení kompromisního znění balíčku je zapotřebí vyjednat shodu v pěti stěžejních bodech. Těmito body jsou:
- politika rádiového spektra,
- investice do sítí nových generací,
- pravomoc Evropské komise harmonizovat vnitřní trh elektronických komunikací,
- právo Evropské komise vetovat rozhodnutí národních regulátorů,
- posílení spolupráce nezávislých regulátorů.
Chybí jen zmínka o celoevropském regulátorovi, který byl v předchozích jednáních opakovaně odmítnut jak europoslanci, tak i ministry členských zemí. Místo něj byl navržen konzultační orgán jménem BERT (Body of European Regulators), který by vyšel ze stávají ERG a byl financován především z prostředků národních regulátorů. Toho se zřejmě týká poslední z uvedených bodů.
Jenže nakolik bylo v jednotlivých bodech dosaženo konsensu, a nakolik je tento konsensus dvou stran blízký představám třetí strany (parlamentu), je otázkou. V tiskové zprávě na to jednoznačná odpověď není. Tedy pokud nebudeme číst mezi řádky ve výroku našeho ministra Martina Římana, který řekl, že:
Stále ovšem platí, že pokud není dohodnuto vše, není dohodnuto nic.
Zaznělo to i v souvislosti s tím, že Česká republika jako předsednická země měla dostat určitý prostor pro jednání s europoslanci:
Jako předsednická země jsme se potřebovali ujistit, že ve sporných oblastech můžeme jít nad rámec politické dohody přijaté členskými státy v listopadu loňského roku. Členské státy vyjádřily důvěru ve strategii, kterou pro vyjednávání české předsednictví zvolilo.
Jinak ovšem i další dostupné zdroje (článek Reuters, či český a slovenský na portálech EurActive) vyznívají tak, že ani po pražském jednání nepanuje úplná shoda dvou stran (Rady a Komise) nad spornými otázkami. Zmiňována je například problematika investic do nových sítí či právo veta pro Komisi ohledně nápravných opatření, kde mají přetrvávat největší rozpory. Stejně jako třeba v otázce dělení digitální dividendy.
Česká republika přitom měla na pražském jednání předložit určitý balíček návrhů, který měl za cíl některá stanoviska poněkud sblížit. To se ale očividně podařilo jen zčásti, zatímco další rozpory nadále přetrvávají. A tak bude velmi záležet právě na schopnostech českých vyjednávačů, až budou na půdě europarlamentu hledat výsledný kompromis ještě se třetí stranou.
Podaří se ale dojednat takovýto trojstranný kompromis, když ani dvojstranný kompromis zatím nebyl zcela dosažen? Čas je přitom jen do konce dubna, protože pak už bude mít Evropský parlament jiné starosti a zájmy (volby). Pokud by se do této doby vše nestihlo, bude záležet na novém parlamentu, zda se k projednávání již rozjednaných telekomunikačních reforem vrátí, nebo zda je smete ze stolu a bude vyžadovat restartování celého procesu projednávání, úplně od začátku. Vlastně už také s novou Komisí, která se v mezičase také obmění.
Co zaznělo v Barceloně?
Zatímco v Praze politici hledali kompromis ohledně toho, jak „nově a lépe“ zregulovat trh elektronických komunikací, představitelé tohoto odvětví se sešli v Barceloně. A samozřejmě se také vyjadřovali k otázkám regulace i budoucího vývoje, s ohledem na probíhající krizi a možnosti jejího řešení.
Podle očekávání přitom volali po „lehčí“ a také lépe predikovatelné regulaci, která by jim jejich podnikání usnadnila a příliš neomezovala.
Přitom „predikovatelnost“ je právě to, co politici dosud nabídnout nedokázali: s čím mají kapitáni průmyslu ve svých dlouhodobých plánech počítat, když se politici ještě nedokázali dohodnout na tom, jak moc a jak konkrétně jim budou do jejich podnikání zasahovat (skrze novou podobu celého evropského regulačního rámce)?
Z pohledu průmyslu je přitom klíčová například otázka přístupu k sítí nové generace: zde není jasno, zda nově zřizované sítě (tedy hlavně ty optické) bude moci využívat jejich vlastník podle vlastního uvážení, nebo zda je bude muset otevřít i ostatním hráčům, za podmínek které mu nadiktuje někdo shůry?
Zajímavé bylo také opakované volání po nižším zdanění („less taxation“). Zaznívalo ale spíše v kontextu obav z toho, že by jednotlivé státy (či celé Unie) mohly chtít řešit své nynější finanční problémy právě na úkor telekomunikačního sektoru, a skrze zdanění se z něj snažit „vysát“ další prostředky.
Představitelé mobilního průmyslu přitom opakovaně zdůrazňovali, že jejich sektor je v relativně dobrém zdraví a nepožaduje žádné „finanční injekce“ (účast v tzv. bailout programs), jako to stále intenzivněji činí banky, automobilový průmysl a další sektory. Naopak jej prezentovali jako jednu z mála oblastí, která si stále ještě udržuje růst a má šanci si jej udržet i do budoucnosti, bez ohledu na probíhající krizi.
Dokonce jej přímo nabízeli politikům a státníkům jako jeden z mála „tahounů“ dalšího rozvoje. Jako odvětví, zasažené krizí jen minimálně a schopné dalšího růstu, bez potřeby umělých stimulů ze strany státu – ale za podmínky neházení „klacků pod nohy“, například v podobě přílišné regulace či zvýšeného zdanění apod.
Bude dost spektra?
Zatímco v oblasti financí mobilní sektor nepřišel s žádným požadavkem (na nějaké subvence či dotace apod.), v jiné oblasti určitý požadavek přeci jen nastolil: chce více frekvenčního spektra, aby mohl i nadále udržet růst v datových službách.
Představitelé většiny operátorů se v Barceloně shodli, že mobilní data tentokráte již skutečně odstartovala, když objemy přenášených dat opravdu výrazně vzrostly. Někteří ukazovali konkrétní grafy, jiní uváděli jen čísla – ale vesměs se shodovali v tom, že objem mobilních dat v jejich sítích vzrostl za poslední rok na dvoj- až trojnásobek.
Adekvátně k tomu (o několik desítek procent) stoupl i jejich výnos z mobilních dat, takže si to všichni pochvalovali – byť stále připomínali, že hlas a výnosy z hlasu to ještě zdaleka nedostihuje. Nicméně i tak odsud vzešlo významné varování: pokud budou datové toky nadále růst stejným tempem, bude brzy problém s nedostatkem kapacity! A to jak v rámci páteřních sítí, tak i v sítích přístupových.
Nedostatek kapacit v páteřních částech sítí mobilních operátorů je záležitosti řešitelnou relativně snáze: přenosové kapacity se zde většinou řeší již na bázi optiky, a také potřebné technologie zde již také mají celkem zřetelně vydefinované kontury (hlavně v podobě technologie SAE, Service Architecture Evolution).
Ovšem v případě přístupových sítí, které jsou u mobilních operátorů z principu bezdrátové, se začíná nedostávat klíčové komodity: frekvenčního spektra. I když nové technologie, přes různé varianty HSPA až po LTE, neustále zvyšují svou spektrální účinnost (přenosovou rychlost na jednotku šířky pásma), stále to nestačí rychle rostoucím nárokům na datové přenosy. Nehledě na to, že modernější bezdrátové technologie, jako je například LTE, pracují s širšími frekvenčními kanály – svých báječných přenosových rychlostí dosahují jen tehdy, pokud mají k dispozici dostatečně široké frekvenční kanály (obecně širší, než s jakými dnes pracuje systém GSM).
Proto ze strany mobilního světa zazněl z Barcelony požadavek nejen na nové spektrum (nové frekvence), ale také na dostatečně harmonizované spektrum. Tedy členěné tak, aby to odpovídalo potřebám moderních technologií jako je LTE.
Kde brát? Z digitální dividendy!
Mobilní sektor podle očekávání také řekl, odkud by se nové spektrum mělo vzít: z digitální dividendy, vzniklé uvolněním frekvencí, dosud využívaných pro analogové televizní vysílání (po jeho vypnutí).
I když zatím neexistuje konsensus o tom, kdo vlastně by měl digitální dividendu rozdělovat (zda by se tak mělo dít pouze centrálně, v Bruselu, či pouze na národních úrovních, nebo nějakou kombinací obou přístupů, viz výše), s určitým přídělem nových frekvencí pro obilní sektor se počítá ve všech variantách. Otázkou je spíše „kolik“ spektra mobilní sektor dostane (než „zda vůbec něco dostane“), a kde přesně bude umístěno.
V Barceloně formulovala požadavek na nové spektrum asi nejpřesněji sama asociace GSMA (GSM Association), která celá mobilní kongres pořádá. Podle ní mobilní sektor nepožaduje celou dividendu jen a jen pro sebe, ale chce z ní jen čtvrtinu: z celkového rozsahu cca 400 MHz by měl mobilní sektor získat 100 MHz.
A GSMA hned také vyčíslila, že například v pásmu 700 MHz by vybudování mobilní sítě 3. generace přišlo až o 70 % levněji než vybudování stejného pokrytí v pásmu 2,1 GHz, kde dnes pracuje většina sítí 3. generace – díky příznivějším podmínkám šíření signálu. To by jednak zlevnilo budování těchto sítí, a současně by to umožnilo pokrýt i méně obydlené oblasti (jejichž pokrytí by se jinak ekonomicky nevyplatilo).
Pro úplnost ještě dodejme, že diskuse o dělení digitální dividendy probíhá i u nás doma, a že ČTÚ již zahájil druhé kolo této veřejné diskuse, včetně zveřejnění konzultačního dokumentu k tomuto druhému kolu. A zde již také navrhl určité rozdělení frekvencí z digitální dividendy mezi mobilní služby a „další televizi“. A i když jsou rozsahy jen orientační, pro mobilní služby zde zatím vychází méně než požadovaných 100 MHz, resp. jedna čtvrtina.
ČLÁNKY DO MAILU