Richard Stallman pro The Guardian říká, že „vydavatelé musí umožnit online čtenářům platit za čtení zprávy anonymně“. Uvádí ale i něco, co se vydavatelům líbit nebude. Že jejich příjmy nezávisejí jenom na inzerci, ale na celém systému online šmírování, které je s inzercí spojeno. Považuje to nejenom za otravné, ale také za nepřijatelné.
Čtenáři, podle Stallmana, protestují instalací blokátorů reklam, což vydavatelům zasahuje do příjmů založených na sbírání dat o nich. Někteří vydavatelé takovýmto čtenářům znemožňují přístup k obsahu. Podle Stallmana by spíše měli dát čtenářům možnost za obsah platit (a číst jej) anonymně.
Stallman to samozřejmě žene tak trochu do extrému, ale pravdou je, že média, základ demokracie i svobody, jsou na internetu proměněna v nástroj na sbírání informací o čtenářích a budování stínových profilů. Děje se tak proto, aby bylo možné „lépe“ prodávat inzerci cílenou na zájmy a chování uživatelů. Navíc podle algoritmů, které jak už víme z Facebooku, málokdy dokáží správně určit, o co opravdu má konkrétní člověk zájem.
Nad tímto sledováním a škatulkováním se můžete zamýšlet i z toho pohledu, že pokud tato data shromažďuje někdo s ne zcela čistými úmysly, nebo jsou poskytnuta nedemokratickým režimům, může jít o něco, o co čtenář rozhodně nestojí. Nelze se mu divit, že si chrání soukromí blokováním reklam (AdBlock, uBlock a další) či blokováním sledování (Ghostery, Tor, anonymizéry, VPN, atd).
Sběr dat ale zdaleka není jen výsadou nedemokratických režimů, stačí se podívat, jak masivně sleduje a analyzuje internet americká NSA či britská tajná služba. Dělají přesně to, co inzertní společnosti: budují lidem profily. A pak vyhodnocují jejich „stupeň nebezpečnosti“ podle toho, jaké stránky navštěvují a jaké články čtou.
V jedné věci se ale Richard Stallman trochu mýlí. Opakuje tvrzení, že v roce 2015 došlo k „masivnímu rozšíření blokátorů inzerce“, které je založené na jednom jediném výzkumu společnosti vytvářející řešení proti adblockingu. Ve skutečnosti bylo blokování inzerce i před rokem 2015 rozšířené stejně jako je dnes. Používá je stále jen minorita, velmi malá část internetových uživatelů. Navíc je ohroženo nástupem uzavřených mobilních aplikací jako je Facebook. Takových, které média připravují o příjmy, návštěvníky a čtenáře ještě více, než nějaké blokování reklam.
Anonymní placení za články
Stallman se domnívá, že by vydavatelé měli umožnit platit za články anonymně, bez sledování, zejména tak, aby nebylo poznat ani to, že jste si jeden den zaplatili určitý článek a druhý den jiný. Zmiňuje nejenom přímé placení za článek, ale dobrovolně vysoké platby pokaždé, když čtenář článek čte. Jak už to tak u podobně volnomyšlenkářských myšlenek bývá, je to utopie, byť s důležitou pointou.
Veškerý takto placený obsah by měl být podle Stallmana dostupný kdekoliv a pomocí jakéhokoliv softwaru, neměl by tedy být vázaný na konkrétní aplikaci či platformu. Ale také říká, že by to mělo fungovat bez DRM, kde digital rights management poměrně trefně označuje jako digital restrictions management. K poskytovanému obsahu by podle něj neměla být nutná žádná licence, stačit by mělo samo autorské právo.
Technické řešení navrhuje například v podobě GNU Taler, systému pro anonymní placení, který by měl být (teoreticky někdy tento rok) dostupný komukoliv.
Digitální komunismus
Pokud vynecháme naivní představy o tom, že články a zprávy bude chránit pouze hypotetický „autorský zákon“ a čtenáři budou ochotni sami a dobrovolně platit za to, že si někde něco přečetli, má Richard Stallman pravdu v tom, že se online média změnila v nástroj pro masové sledování uživatelů. V měřítku a zásahu je předčí už jenom Facebook nebo Google.
Nápad přenést principy GNU a copyleft na autorský obsah je ale dost problematický. Stallman ho už desítky let prosazuje v oblasti softwaru. Jenže u online obsahu by byl problém hlavně v měřítku. Podobně jako může myšlenka idealistického komunismu fungovat v malé komunitě, ale ne na úrovni státu s miliony obyvatel, ani Stallmanův nápad není aplikovatelný na online média (a vydavatele).
Jedno by si ale online vydavatelé přeci jen měli z pohledu Stallmana velmi dobře zapamatovat. Prodávají své čtenáře často až nepřijatelným způsobem a ačkoliv se tím už roky snaží zvýšit své příjmy, nefunguje to. Nejenom, že to přivedlo čtenáře k revoltě, ale onen model „financování z inzerce“ dlouhodobě kulhá na obě nohy.
ČLÁNKY DO MAILU