Radek Špicar (Aspen Institut): České IT má budoucnost, stát mu ale kazí pověst

IZIP, registry osobních vozidel nebo třeba systém na výplatu sociálních dávek. Co projekt to průšvih. A podle Radka Špicara, šéfa tuzemského Aspen Institutu a viceprezidenta Svazu průmyslu a obchodu, se musí IT sektor zbavit pověsti zpackaných státních zakázek, aby mohl dál růst.

“IT byznys je velmi důležitý, ale má nešťastnou pověst. A to se pak obrací proti sektoru jako takovému,” tvrdí s tím, že je třeba právě technologickou a internetovou scénu rozvíjet. Nadlehčeně to potvrzuje i šéf místní pobočky Cisca Jiří Devát. “Občas mi připadá, že jsme bráni jako taková ta druhá vlna mafiánů, kteří lijí beton do zbytečných děr,” komentuje Devát. 

Tuzemská infrastruktura je přitom kvalitní. “Máme tam velké množství dobrých lidí a velmi úspěšné jsou i naše univerzity. Ale ve srovnání třeba s Estonskem jsme pořád pod našimi možnostmi,” dodává Špicar. Stát ale podle něj podnikání nepomáhá  a většina velkých globálně úspěšných technologických hráčů z české kotliny uspěla spíš navzdory systému. 

V Česku se během posledních tří čtyř let rozvinula startupová scéna. Jaké má šance v evropském nebo globálním měřítku?

Česká startupová scéna má stále ještě velký prostor pro zlepšení. Já ale osobně vidím dva hlavní důvody, proč z nás není a asi ani nebude Izrael nebo podobné úspěšné startupové země. Za prvé jsme historicky spíš národ zaměstnanců než zaměstnavatelů. Bylo tu zajímavé podnikatelské vzepětí na začátku devadesátých let. Podle mě to bylo především tím, že padesát let podnikat prostě nešlo. Bohužel to ale trvalo jen pár let a velmi rychle jsme se zase dostali zpátky. A druhý důvod je stát a jeho legislativa. 

Jsou tu ale AVG, Avast, Good Data, Socialbakers. To jsou, nebo minimálně byly, úspěšné startupy a dnes už i zavedené firmy.

To ano, v ICT máme ale obrovský potenciál, který mizivě využíváme. Jsou tu globální úspěchy, ale nedá se říci, že by to byl výsledek nějaké snahy státu o zlepšení podmínek pro podnikání. Spíš to byl úspěch státu navzdory. Za těch pětadvacet let se podnikatelský sektor rozvinul natolik, že je srovnatelný s evropskou špičkou. To ale neplatí v případě státu. Ten se naopak zasekl nebo nějakým způsobem zapouzdřil a kazí konkurenceschopnost země. 

A je to znát, Česká republika klesá klesá v konkurenceschopnosti každý rok o pět až šest bodů. A jak nám často říkají zahraniční investoři – čas, kdy se dalo ovoce trhat ze země, skončil. Teď jde do tuhého, levnou pracovní sílu už nemáme, a musíme vymyslet, na čem postavíme svou budoucnost. A ICT tomu může pomoci.

Co je největší problém? Měl by se stát vůbec do podnikání plést?

Myslím, že velké zásahy do trhu nejsou příliš zdravé a stát by měl spíš nastavovat pravidla hry a prostředí celkově kultivovat. Ale nějaká specifická podpora pro startupy by existovat měla. Ať už jsou to například levné pronájmy kancelářských prostor pro začínající podnikatele nebo jiné formy podpory. 

Bylo to vidět třeba na projektu tuzemského seed fondu. Zastavilo se to radši hned na začátku, protože se všichni báli, aby se to nerozkradlo. Ale je to i o detailech jako třeba přístup k bezplatnému bezdrátovému internetu nebo výuka k podnikání už na základních školách. Stát by měl prostě vytvářet podmínky pro spontánní vznik startupů, a v tom příliš úspěšný není. 

Třeba v Brně ale samospráva v kombinaci s byznysem docela funguje.

Brno se v určité fázi svého vývoje dostalo do svízelné situace. Zkrachoval skoro veškerý průmysl a museli se zamyslet nad budoucností. Ve srovnání s Prahou to bylo asi jako rozdíl mezi Českem a Slovenskem po rozpadu. Slováci na tom nebyli dobře a na rozdíl od nás museli udělat bolestivé věci, protože jim nic jiného nezbývalo. Teď nás ale v řadě věcí předbíhají. 

Já jsem nedávno zjistil, že Praha neměla 25 let oddělení, které by se staralo třeba o získávání investic nebo by pečovalo o investory, kteří už tu jsou. V Brně funguje už několik let, a proto tam dnes má centrum IBM, Honneywell, Red Hat a další. Ty firmy tam jdou i proto, že ví, že tam najdou i univerzity, které jsou připraveny na spolupráci s byznysem. Praha prostě spí na vavřínech. A už je to znát. Když třeba naposledy přijela šedesátičlenná britská podnikatelská mise, tak jim ambasáda nedomluvila schůzky v Praze, ale v Brně a Ostravě. 

Startupový akcelerátor StartupYard letos řešil problémy na imigračním kvůli několika startupů ze zemí mimo EU. Je to zásadní problém?

Jasně. Naše migrační politika udělala z Česka pevnost, do které se dostává velmi těžko. Když jsme ještě ve Škodovce sháněli povolení pro indického designéra s rodinou, trvalo to devět měsíců. V Německu nebo Holandsku jsou to záležitosti na pár týdnů. Jsme třetí nejotevřenější ekonomika na světě. Málo států musí spolupracovat s okolím tak intenzivně jako my a přitom máme takhle hloupou politiku, která z nás dělá pro vysoce kvalifikovanou pracovní sílu nedobytnou pevnost. A to vidí univerzity, velké firmy i začínající podnikatelé ve startupech. 

Co může cizinec ze třetí země nabídnout kromě toho, že je třeba levnější?

Zkusím to trochu oklikou. V Číně jsem viděl, že pokud má Evropa a Amerika ještě nějaký trumf, tak je to kreativita. A inspirace přichází s rozmanitostí. Pokud máte tým, kde bude deset bílých třicetiletých kluků jedné národnosti, tak málokdy vymyslí něco převratného, protože jedou většinou v jedněch kolejích. Kreativitě se daří hlavně ve smíšených týmech – kluci, holky, staří, mladí, Češi a cizinci. Uřídit takový tým je sice peklo, ale vyplatí se to protože takové party generují originální a inovativní nápady.

Jaká specifika mají Češi podnikatelé a vychází ve srovnání se zahraniční konkurencí?

Češi jsou dobří řemeslníci, technici. Mají plno dobrých nápadů. Ale mít nápad a realizovat ho, je velký rozdíl. A my bohužel nejsme moc dobří marketéři nebo prodejci. Uznávám, že to je velké paušalizování, ale mám pocit, že na sebe nechceme brát riziko a jít do nejistých věcí. Příliš se bojíme prohry. 

Když člověk jede do Silicon Valley, tak se ho investoři ptají, kolikrát zkrachoval. Pokud za sebou nemá aspoň jeden krach nebo nějakou prohru, ze které se oklepal a pokračoval dál, tak je dost pravděpodobné, že žádné peníze nedostane. 

A je to logické – jenom krachy a prohry nás naučí něco nového. To u nás moc nefunguje. Tady jednou člověk udělá chybu, zkrachuje a má stigma na celý život, kterého se velmi těžko zbavuje. To ale nemůžeme změnit zákonem nebo regulací, to je na několik generací.