Využíváním internetu přicházíme o část soukromí. Ovšem nejen tak — stačí žít ve městě s kamerami, a ne v lese, mít účet v bance, telefonovat…
Něco je o nás zveřejněno ze zákona, ať chceme, nebo nechceme. K některým ústupkům jsme donuceni, abychom získali výhody moderních služeb; s podmínkami formálně souhlasíme často s vědomím, že u konkurence bychom si nepolepšili. Něco o sobě sdílíme na internetu dobrovolně.
Na poznatcích o nás se vydělávají peníze. A ti, kteří potřebují, abychom sdíleli co nejvíce, nabádali nás dokonce, že soukromí je přežitek (Mark Zuckerberg v roce 2010; později zmírnil), nebo že je to možná jen „anomálie“, jak prohlásil v roce 2013 Vint Cerf, spolutvůrce protokolu TCP/IP a od roku 2005 vrchní internetový „evangelista“ (a viceprezident) ve společnosti Google; dokonce vyjádřil názor, že soukromí vytvořila až průmyslová revoluce. Sám totiž vyrostl na malém městě, kde každý ví, co každý dělá
.
A ke všemu vysocí činitelé přinejmenším několika významných demokratických zemí jsou přesvědčeni o tom, že úcta k soukromí by ohrozila národní bezpečnost a že ve jméně té lze i ústavy a zákony ohýbat nebo překračovat. (Prochází jim to, protože významná část voličstva jim takovou potřebu věří.)
Je soukromí skutečně jen dějinně nedávným výstřelkem průmyslové městské společnosti? Potřebujeme vůbec soukromí? A co to vlastně je?
Soukromí
Přirozeně si nepřejete, aby o vás ostatní věděli všechno. Něco si chcete nechat úplně pro sebe, něco sdílet jen s úzkým okruhem blízkých, a i mezi nimi rozlišujete, s kým sdílíte co.
Obtížnější je zodpovědět, proč si něco nejraději necháváte pro sebe. Máte snad co skrývat? A máte vůbec mít právo něco skrývat? Skrýváte snad něco špatného?
podivil by se odpůrce soukromí.
Mimoto nestrpíte, aby vám kdekdo mluvil do některých rozhodnutí, nebo dokonce rozhodoval za vás. To je moje soukromá věc, po tom vám nic není,
ohradili byste se. Přitom vám možná „jen chtěli pomoci“…
Jako soukromí můžeme v základu označit stav toho, že my řídíme, co se o nás kdo dozví.
Často se k tomu přiřazuje i řízení toho, zda a kdo nám zasahuje do osobních rozhodnutí — to už je spíše projev autonomie, ta však se soukromím úzce souvisí a bez soukromí není docela možná. Obdobně soukromí umožňuje a podmiňuje intimitu.
Obecně přijímaného vymezení soukromí však není
A to přestože je soukromí v zásadě uznáno za základní lidské právo Všeobecnou deklarací lidských práv z roku 1948 (zmínky v článcích 12 a 18; česky); dále českou Listinou základních práv a svobod (články 7, 10, 13) a ústavami nebo základními listinami v řadě zemí světa.
Zákonodárci a soudy tak případně pracují s pojmem, který nezcela chápou, a proto někdy rozhodují ke škodě ochrany soukromí, upozorňuje profesor Daniel J. Solove z univerzity George Washingtona, přední teoretik soukromí.
Zejména za posledních padesát let — od let šedesátých století dvacátého, nikoli jen shodou okolností s nástupem výpočetní techniky — vyšlo mnoho obsáhlých vědeckých pojednání hledajících odpověď na jedinou ústřední otázku: podstatu a vymezení pojmu soukromí. Ale v odpovědi se neshodují.
(Solove: „Understanding Privacy“.)
Profesor Solove dospěl po letech bádání k názoru, že jednotící znak všeho, co zahrnujeme do pojmu soukromí, nelze najít; pokus o to vede k vymezení buďto příliš úzkému, které nepostihne všechny stránky soukromí, nebo k příliš volnému, které tak nesplní účel.
Na soukromí nahlíží raději jako na rodinu dílčích významů blízce příbuzných (v duchu Wittgensteinově). Sám se ve svých pracích vydal „mapovat“ soukromí skrze to, co vnímáme jako narušení soukromí, a dílčí rozpoznané případy seskupuje do čtyř hlavních tříd:
- sběr osobních informací
- jejich uchovávání, zpracovávání a další využití
- jejich úniky a šíření, nebo sama hrozba toho
- vpády do soukromí
Význam soukromí pro lidskou osobnost
Soukromí slouží jako útočiště před posuzováním druhými lidmi, které by bez úcty k soukromí bylo za jejich přítomnosti neustálé. (Projevem úcty k soukromí je i takzvaná zdvořilá nevšímavost, uplatňovaná a očekávaná zejména ve městech.)
Soukromí, ale zejména opravdové soukromí bez přítomnosti cizích lidí, umožňuje spontánně, nehlídaně poznávat sebe sama a spontaneitu vůbec — jak o samotě, tak v důvěrném kruhu blízkých.
A můžeme‑li řídit, co s kým sdílíme, získáváme prostřednictvím toho pojem vlastnictví své osoby, sebe sama jako nezávislého jedince. Získáváme také prostor pro nezávislé, svrchované rozhodování.
První známky potřeby „nechte mě chvíli být“ projevují děti už zhruba v osmnácti měsících věku, a proti tomu těžko obstojí tvrzení, že potřeba soukromí je podmíněna kulturně. Krátce nato, asi od dvou let věku, nastupuje přání zkusit něco „sám, sám“.
Ochrana soukromí má význam i pro společnost
Ochrana soukromí není výlučným zájmem jednotlivce v protikladu k zájmům společenským (jak ji někteří chápou).
Schopnost řídit, co sdílíme s kým, umožňuje udržovat užitečné společenské vztahy na mnoha úrovních — v rodině, s přáteli, v zaměstnání, se zákazníky, s úřady… Kdybychom byli ke všem naprosto upřímní, řada těchto potřebných vazeb by se rozpadla — ovšem ke škodě společnosti.
Kdybychom však nemohli být upřímní v úzkém soukromí a sami před sebou, těžce by to dolehlo na naše duševní zdraví — rovněž ke škodě také společnosti, jejíž jsme součástí. Zato umožňuje‑li ochrana soukromí zdravý rozvoj jednotlivce, získává tím i společnost.
Solove poznamenává, že Orwellův román „1984“ není vyčerpávajícím zpodobením ztráty soukromí. Orwell se soustředí na účinek všudypřítomného sledování; Solove však doporučuje také Kafkův „Proces“ — jako vyobrazení bezmoci vůči tomu, že někdo jiný zpracovává údaje o nás a rozhoduje o nás.
Soukromí v dějinách
Soukromí, jak je běžně chápeme, neměli prvobytní lidé po většinu času téměř vůbec. Patrně byl proto každý z nich mnohem spíše součástí kmene než vyhraněným jednotlivcem. Nebyla to pro ně však jen nevýhoda, kterou si beztak spíše neuvědomovali. Nesoukromí bylo vzájemné a obnášelo i výhody — silnou sounáležitost, vzájemnou pomoc, nebo to, že dost dobře nešlo ostatní snadno obelhávat, jelikož každý věděl o každém takřka celou pravdu.
Z výzkumů však také vyplývá, že příslušníci přírodních národů si musí neustále dávat pozor na to, jak se vyjadřují o ostatních, a mluví proto trvale zdvořileji než my dnes v soukromí, kde máme svobodu vyjádření, kterou oni před druhými nemají.
Běžní lidé ve starověku nebo ve středověku měli soukromí téměř stejně málo jako v pravěku; celé rodiny obývaly zpravidla jednu místnost, někdy i více rodin jedno obydlí.
Vystupuje z té představy však staré Řecko. Vykopávky dokazují, že i běžní řečtí občané se snažili stavět a členit své domy tak, aby v nich měli příležitost aspoň ke troše soukromí, jak jim to možnosti dovolovaly, a to soukromí jak před obcí, tak pokud možno i v rámci rodiny.
Řekové ostatně znali rozlišování mezi životem obecním a soukromým (Aristotelovo „polis“ a „oikos“) a znali také osobitost jednotlivce, individualitu (Sokratovo: „Poznej sám sebe.“). Nikoli náhodou přitom a snad právě díky tomu vytvořili mnohé z toho, co s odstupem více než dvou tisíců let považujeme za samozřejmé základy evropské civilizace.
Soukromí dnes a v budoucnu
Jestliže jsme podstatu soukromí alespoň naznačili, pak nahlédneme, že kupříkladu rozmach sociálních sítí není pro soukromí podstatnou hrozbou. Účastníme‑li se jich příčetně a poučeně, zachováváme na nich podmínku toho, že my rozhodujeme, co sdílíme a komu. (Pokud to ctí také naši přátelé o nás.) Chceme‑li, můžeme se tak z přílišné anonymity v městských davech vrátit poněkud do „virtuální vesnice“ a těžit z toho. (Ano, s přípodotkem, že na síti se lže a předstírá snáze.)
Zato opravdovou hrozbou pro občanskou společnost je zcela jednostranná, asymetrická ztráta soukromí vůči moci, na kterou není vidět.
Vědomí toho, že každé slovo zadané do vyhledávače prochází prověrkou závadnosti či podezřelosti, nutně ovlivňuje, co vyhledáváme. Vědomí toho, že stejnou prověrkou prochází vše, co uložíme do cloudu, chceme‑li využít této jinak velice pohodlné vymoženosti; nebo že jí prochází veškerý obsah cloudových poštovních účtů.
Vědomí toho, že lze přistoupit k tomu a dále zpracovávat vůbec to, jak běžně užíváme internet, co na něm navštěvujeme, a že pokud se proti sledování budeme bránit, už tím na sebe nejspíš upozorníme, už tím jsme podezřelí. (Nemám na mysli vyhýbání se komerčnímu sledování.)
Vědomí například toho, že někde někomu jsou přístupné všechny údaje o našem pohybu, protože se sotva vzdáme nošení „chytré“ placky, díky které jsme sice ve spojení, ale která nás zároveň všude sleduje.
Vědomí toho, že stávající zákony nás proti tomu neochrání — v komerčním prostředí stejně nakonec odsouhlasíme těch několik stránek drobného textu — a pro moc zákony beztak neplatí.
Vědomí toho, že by se tohle všechno mohlo změnit, jen kdyby většina lidské společnosti dokázala docenit hodnotu soukromí, ale že to je zatím v nedohlednu. Můžeme si však do roku 2016 popřát alespoň tolik, abychom se k tomu o trochu přiblížili.
ČLÁNKY DO MAILU