Smí politik na osobním účtu zablokovat novinářku?

3. 7. 2015
Doba čtení: 3 minuty

Sdílet

Velké emoce vzbudilo na Twitteru zablokování Terezy Zavadilové (E15) politikem Pavlem Bělobrádkem (KDU-ČSL). Dá se z „aféry“ vytěžit něco užitečného?

Okurka začala, takže je čas na tradiční dramata a aféry na sociálních médiích, která, ctění čtenáři prominou, jsou typickým děláním kuličky z prdu. V tomto případě jde o Terezu Zavadilovou (E15), kterou po nějaké té twitterové diskuzi zablokoval Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL). Na celém tom aktu je zábavných a poučných několik věcí.

Tady to všechno začalo: 

Tereza Zavadilová z toho vcelku aféru nedělala, ale přispěchala jí na pomoc řada jiných. Třeba takový @jancibulka to žene tak vysoko, že tweetuje:

Na což Zavadilová reaguje slovy:

Tweet Honzy Cibulky samozřejmě využily Pirátské noviny.

Adam Javůrek to komentuje:

A pokud si projdete porůznu vlákna tím vzniklá, najdete ještě řadu dalších zajímavých reakcí.

Smí politik zablokovat novinářku?

Nemusíte se mnou souhlasit, ale můj názor je, že blokovat může a nikdo mu to nemůže zakázat. Ale dodám k tomu, že si myslím, že coby politik, zejména tak vysoce postavený jako Pavel Bělobrádek, by něco takového měl používat velmi opatrně. Je to poměrně nevhodné a netaktické. A jak si za chvíli ukážeme, blokování je taky trochu hloupé, protože celá situace jde řešit daleko lépe.

Každopádně, blokování je jeden z mála nástrojů, které umožňují zbavit se někoho, kdo obtěžuje, otravuje, trolí, spamuje, napadá či útočí. Dosáhnete tím toho, že od zablokované osoby už nic neuvidíte a přestane na vás vyskakovat v upozorněních. Co se Twitteru týče, tak pokud máte tweety veřejné, blokovaná osoba je stejně může vidět, stačí, když si otevře váš profil v prohlížeči bez přihlášení.

Na druhou stranu, vy ale také neuvidíte, co píše, ani neuvidíte, co píše o vás (viz třeba Vše, co potřebujete vědět o blokování a tlumení na Twitteru). Proto bych zrovna v tomto případě byl, být Pavlem Bělobrádkem, s blokováním poněkud opatrnější.

Budiž, možná chtěl mít klid, možná prostě „nedemokraticky umlčel oponenta“, ale hlavně, nevěděl, že jej stačí ztlumit (viz Blokovat nebo tlumit na Twitteru? A jak zacházet s otravnými lidmi? Experiment Amnestie!). 

Čímž by on dosáhl kýženého cíle – neviděl by nic od Terezy Zavadilové. Ale ona by se o tom nedozvěděla, nadále by vše od Pavla Bělobrádka viděla, mohla by na to reagovat, zmiňovat, retweetovat (sdílet). Jen by on o tom nevěděl.

Smí si politici, instituce či kdokoliv vybírat novináře pro komunikaci?

Nedělejme si iluze, po celém světě se odjakživa setkáte s tím, že si politici, instituce či firmy snaží vybírat, s kým budou nebo nebudou komunikovat. Ani na tom, že si třeba Pražský magistrát začal vybírat novináře, které pustí na tiskovku (Janek Rubeš se jim prostě nehodí), není nic zas tak neobvyklého. Za roky psaní o kauzách jsem se sám opakovaně setkal s větami jako „už vám žádnou tiskovou zprávu nepošleme“. Nebo dokonce „vy o nás nepíšete hezky, už vám nikdy na žádnou otázku neodpovíme“.

Marketing meeting Ai a tvorba obsahu

Takové případy jsou podstatně vážnější, protože v nich většinou skutečně o něco jde a takový přístup se dá brát jako snaha něco zatajit nebo se vyhnout nepříjemným dotazům. V případě přestřelky z Twitteru ale jde o bouři ve sklenici vody. Oboustrannou. Což snáze pochopíte, pokud se na klíčové body této „výměny názorů“ podíváte.

Čímž to můžeme skoro uzavřít. Zbývá už jen podotknout, že po zhlédnutí toho kratičkého vlákna opravdu moc nechápete, proč se celá věc tak vyhrotila, protože celé je to takové vcelku nevinné (byť možná zbytečné) špičkování. 

Autor článku

Konzultant a publicista, provozuje www.pooh.cz. Podle některých si myslí, že rozumí všemu, sám je však přesvědčen o pravém opaku a ani v 30+ letech nedokázal přijít na to, jak mít peníze a nepracovat.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).