Dne 1. července 2003 schválilo Kolegium Nejvyššího kontrolního úřadu na svém XI. zasedání dlouho očekávaný kontrolní závěr z prověření plnění Plánu I. etapy realizace Státní informační politiky ve vzdělávání, schváleného usnesením vlády Miloše Zemana v polovině března roku 2001. Státní informační politika ve vzdělávání, známá jako SIPVZ a později nazývaná Internet do škol, se ukázala jako zdroj pro nelegální aktivity vedení ministerstva školství, které přes kritiku části odborníků z oblasti IT i ze školství způsobilo, že (slovy NKÚ): „(…) část prostředků určených na realizaci státní informační politiky ve vzdělávání byla použita neoprávněně nebo nehospodárně, popřípadě nebyla použita na krytí nezbytných potřeb. Tímto způsobem bylo vynaloženo nejméně 884 mil. Kč. Další část neoprávněně použitých prostředků nebylo možné v rámci této kontrolní akce vyčíslit, protože některé smlouvy nedostatečně specifikovaly rozsah a cenu plnění a MŠMT si nezajistilo dostatek podkladů pro sledování a ověření plnění zakázek.“
Předně je třeba připomenout převládající názor, že konsorciu dodavatelů nejspíše vůbec nešlo o Internet do škol, ale o monopolní ovládnutí dodávek IT do celého segmentu státní správy a samosprávy. SIPVZ měla zřejmě být pouze pilotním projektem a zdrojem pro financování přípravy tohoto záměru. Generální dodavatel AutoCont On Line to nepřímo přiznává i na svém webu, kde v části věnované takzvané Radě strategických partnerů uvádí jako svůj dlouhodobý cíl: „Projekt Internet do škol jako metodický vzor a pilot v ICT systémech SIPVZ, st. správy, NNS, aj.“ Resort školství se zřejmě tvůrcům celého rozsáhlého komplotu zdál pro pilot jako nejsnáze zmanipulovatelný. Dnes je v podobné situaci i resort kultury: další na řadě jsou totiž při zavádění Internetu veřejné knihovny. Ale dosti spekulací, věnujme se raději detailům z kontrolního závěru NKÚ.
Na počátku pochybností o způsobu realizace SIPVZ bylo prohlášení o monopolní dodávce od takzvaného generálního dodavatele, které se poprvé objevilo na Invexu 2000. Již tenkrát se proslýchalo (psala o tom například MF DNES v článku z 10.6.2002 Školní internet podnikatele Horáka), že tehdejší poradce MŠMT Jaromír Horák a společnost Aquasoft připravuje půdu pro dodávky od společnosti AutoCont. Jaromíra Horáka a Aquasoft sice při přípravě SIPVZ na MŠMT nahradil Jakub Rainisch a narychlo spíchnutá poradenská firma Answer, ale teprve na jaře 2001 vyhlášená veřejná soutěž na dodavatele infrastruktury SIPVZ v hodnotě 4,3 miliardy korun rozpoutala řadu diskusí a přilákala média. Z šesti uchazečů tehdy komise pro otevírání obálek, ve které byl například i věhlasný advokát a bývalý ministr spravedlnosti Tomáš Sokol, pro formální nedostatky vyřadila plných pět, takže zbyl jediný, konsorcium AutoCont On Line – Český Telecom. NKÚ k tomu v kontrolní zprávě uvádí: "Nabídku vybraného uchazeče ve veřejné obchodní soutěži na výběr generálního dodavatele komise posoudila jako vyhovující, přestože překročila podmínku maximálního počtu stran. Pět zbývajících nabídek vyřadila komise při otevírání obálek z důvodu neúplnosti nabídky. V jednom případě např. proto, že v jednom z dvanácti výtisků nabídky chyběla kopie výpisu z obchodního rejstříku.
Rozhodnutí MŠMT potvrdil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže." Konečně je jasné, proč vloni na jaře MŠMT a společnosti AutoCont On Line s Českým Telecomem svorně a resolutně odmítaly zveřejnění nabídky: tohle pregnantní neomluvitelné pochybení komise by se velmi rychle odhalilo. Rozhodnutí ÚOHS je v tomto světle přinejmenším podivné. Vítězem veřejné soutěže na pětiletou dodávku infrastruktury a s ní souvisejících služeb ve výši 4,3 miliardy se tedy stalo konsorcium dceřinné firmy AutoCont On Line a Českého Telecomu, jako subdodavatelé se blýskly společnosti GiTy, Equica, Cisco a další. Ze sedmi tisíc škol se však dodávek infrastruktury dočkala jen zhruba polovina. Úsměvně dnes zní text tiskové zprávy z října 2001: „Sdružení počítá s urychleným zahájení prací v lednu 2002. Do konce příštího roku by tak mělo být k Internetu připojeno všech více než 7000 českých škol. Celkový počet počítačů připojených k Internetu dosáhne zhruba 230 tisíc. Účast Českého Telecomu na projektu umožní pro potřeby resortu školství také efektivně využít již připravovanou komunikační infrastrukturu informačních systémů veřejné správy.“
Pro ty, kteří causu SIPVZ nesledovali nebo již zapomněli detaily, musím připomenout, že SIPVZ se skládá ze čtyř vzájemně provázaných projektů:
- Projekt I – Informační gramotnost
- Projekt II – Vzdělávací software a informační zdroje
- Projekt III – Infrastruktura
- Projekt – Koordinační centrum
Nelegální operace se nevyhnuly žádné části SIPVZ, protože se pro AutoCont On Line několikaměsíční průtahy s vyhlášením vítěze veřejné soutěže staly velmi nepříjemné z hlediska cash-flow, nikoho nepřekvapilo, že se v závěru roku 2001 i v roce 2002 angažoval i v dalších sporných dodávkách pro MŠMT. Nejprve inkasoval 175 milionů korun za dodávku takzvaného softwarového balíčku bez veřejné soutěže v rámci Projektu II v rozporu s Plánem I. etapy realizace SIPVZ, kde většinu zajistila tehdy ještě partnerská společnost LANGmaster, která se zřejmě měla podílet na získání monopolu v oblasti výukového software. Jistě si vzpomenete na causu CERES. Pro pochybovače o tomto záměru doporučuji porovnání objemu této dodávky a objemu českého trhu výukových aplikací. Druhým mistrovským kouskem ACOL a tehdejšího vedení MŠMT byla fakturace 150 milionů korun: „V rozporu se zadávací dokumentací generální dodavatel v závěru roku 2001 vyfakturoval 149.998.950 Kč za provedení sběru a zpracování informací o všech školách a MŠMT tuto částku uhradilo, ačkoliv to bylo zadávací dokumentací výslovně vyloučeno.“ Z Projektu I pak ACOL začal opět bez veřejné soutěže čerpat v roce 2002, kdy získal zakázku na školení ICT koordinátorů. Od zhruba poloviny roku 2001, kdy se šéfem sekce SIPVZ na MŠMT stal Drahomír Fránek, se nedalo prakticky rozlišit mezi jednáním zákazníka, tedy MŠMT, a dodavatele, tedy konsorcia ACOL – Český Telecom. Podle kritiků realizace SIPVZ šlo tehdy o personální propojení, kdy Drahomír Fránek a jeho podřízení či smluvní experti Petr Kordule, Jakub Rainisch, Jiří Chvojka a další jednali ve naprosté shodě s vedením ACOL. Kontrolní zpráva NKÚ to nepřímo potvrzuje (vybrané odstavce z vyhodnocení kontrolní zprávy):
- „Kvalitu a rozsah plnění MŠMT nekontrolovalo, v některých případech ani kontrolovat nemohlo, protože ustanovení smluv nebyla formulována jednoznačně. To se týkalo i ustanovení vymezujících předmět plnění a jeho cenu.“
- „Odbor legislativní a právní MŠMT upozorňoval na vady smluv, přesto byly takové smlouvy uzavřeny a úhrady na základě nich provedeny.“
- „MŠMT uzavřelo s generálním dodavatelem a generálním auditorem takové smlouvy, v nichž připustilo nedostatečnou konkretizaci předmětu plnění a přistoupilo na vyšší než nabídkové ceny. Navíc ceny nebyly ani v těchto případech dostatečně specifikovány.“
- „Generální auditor měl pro MŠMT vykonávat především kontrolu činnosti generálního dodavatele. MŠMT neověřovalo kvalitu a rozsah činnosti generálního auditora.“
Perličkou z práce NKÚ jsou znalecké posudky na přiměřenost úhrady za každé dodané přípojné místo (za takzvaný pasivní port) v částce 9019,50 Kč, dva znalecké posudky na vybavení škol větší velikosti vyčíslily předražení ve výši 493–525 procent. MŠMT navíc přistoupilo na zvýšení ceny pasivních portů oproti nabídce z výběrového řízení, kde byla částka pouze 8138 korun. Již tato částka byla podle znaleckých posudků předražena o 248–357 procent, za pasivní porty přitom MŠMT zaplatilo přes 330 milionů korun. Bohužel si NKÚ nevyžádal posudek na pasivní porty v nejmenších školách, kde bylo většinou dodáváno připojení semipermanentním ISDN, a bez zajímavosti by nebyl ani znalecký posudek na ostatní dosud stále MŠMT placené a ze strany generálního dodavatele fakturované služby.
NKÚ konstatuje, že způsob zajištění realizace pomocí tzv. generálního dodavatele a generálního auditora nepřinesl předpokládané výhody, překvapivá jsou i pochybení generálního auditora, firmy Chemkonex Praha, která neoprávněně inkasovala desetimiliony korun, protože například provedla v roce 2002 pouze 1836 auditů na školách, přestože vybaveno bylo 3617 škol, cituji NKÚ: „Kontrolou na 49 školách bylo zjištěno, že generální auditor provedl lokální audit pouze u 27 z nich, další dvě školy kontaktoval pouze telefonicky. Přesto potvrdil fakturaci generálního dodavatele v plném rozsahu.“ Výčet pochybení je ale mnohem širší, přečtěte si proto kontrolní zprávu celou, naleznete tam zajímavosti či zmínky o externích poradcích, integraci stávajícího vybavení, využitelnosti softwarového balíčku, dodávkách počítačů Apple, chybějících mechanikách CD-ROM a FD, využití peněz ze SIPVZ na web MŠMT, o protestech škol a o dalších oblíbených tématech dosavadní kritiky či diskusí.
Osobní odpovědnost ministra školství Eduarda Zemana je jednoznačná, trvale úmyslně spolu s náměstkem Müllnerem a ředitelem Fránkem ignorovali opakovaná upozornění legislativního a právního odboru MŠMT na vady uzavíraných smluv a tento odbor poté obešli spoluprací s externí advokátní firmou. Tuto skutečnost budou vyšetřovatelům obtížně vysvětlovat. I role jednotlivých dalších účinkujících v celé tragedii SIPVZ je poměrně dobře dokumentovaná. Odpovědnost generálního auditora i generálního dodavatele a dalších dodavatelů bude jistě předmětem dalšího jednání, MŠMT mělo pod vedením nové ministryně školství Petry Buzkové dostatek času k vyhodnocení jednotlivých uzavřených smluv, u řady z nich může být i zpochybněna jejich platnost a doufejme, že v krátké době bude MŠMT po vinících požadovat náhradu škody. Škody způsobené školám, pedagogům a žákům ale už nikdo nenahradí.
ČLÁNKY DO MAILU