Seznam osobností, které se vyplatí přijít si poslechnout I.

Letošní BIF je úplně jiný než všechny předešlé. Otázka zněla: jak udělat konferenci pro lidi, kteří už viděli a slyšeli všechno?

A vymysleli jsme toto: všichni dostanou navlas stejné zadání. Zní: vyprávějte příběh. Příběh, který se vám stal nebo vás zaujal, příběh, který může být napínavý či zábavný, komický či tragický. Příběh s dobrým koncem, nebo také se špatným. Příběh, který se nějak vztahuje k byznysu a informacím, tedy k názvu konference – ale ta vazba může být jak přímá, tak velice volná. Příběh, který inspiruje. Příběh, který nezapomenete. Příběh, která ukáže cestu: jak se lépe orientovat ve světě, kam posunout podnikání, jak vyzrát na krizi, jak rozumět ostatním i sobě, jak zužitkovat nápady.

Jaké příběhy to budou? Ve většině případů to ještě nevíme. Víme ale, kdo je bude vyprávět.

Jsou to lidé známých jmen, takže je každý z nás vnímá jinak; podle toho kousku mediálního obrazu, s nímž jsme se potkali. Řeknu vám, jak je vidím já, co znamenají pro mne a jak jsem o nich uvažoval, když jsme sestavovali program konference Business & Information Forum. A protože jich je hodně, bude to v několika pokračováních.

Miroslav Bárta: svět po kolapsu

Egyptologie mě nikdy nezajímala, stejně jako mě nikdy nebavili dinosauři; možná právě proto, že obě ta témata jsou tak populární. Samozřejmě vím, že česká egyptologie má ve světě jméno, ale nedovedl bych vysvětlit, z jakého důvodu. A docela určitě bych dobrovolně nečetl žádné dílo českého egyptologa.

Jenže jsem si před několika lety koupil sborník Něco překrásného se končí s podtitulem Kolapsy v přírodě a společnosti, což je naopak téma, které mě zajímá velice. Jedna proto, že tušení katastrofy, pocit života na její hraně, je dnes na Západě rozšířený jaksi všeobecně; jednak proto, že jsem kdysi vystudoval kybernetiku a fascinují mě nelineární systémy, jejichž chování se občas mění hladce a občas brutálním skokem.

Jedním ze dvou editorů toho sborníku je Miroslav Bárta, krom toho do něj napsal jeden z nejzajímavějších článků: o zániku egyptské Staré říše. Kultura stavitelů pyramid byla nesmírně rozvinutá; vyt­vořili mocný centralizovaný stát, dokázali produkovat značné přebytky, ostatně usadili se v oblasti nesmírně výhodné pro zemědělství. Po pět set let byli velmocí tehdejšího světa. Ke konci došlo k poměrně rychlému zhroucení, rozdrobení říše a faktickému bezvládí. Proč? Bártova analýza mechanismů kolapsu ukazuje jasnou (a nepříjemnou) paralelu s naší současností.

Mimochodem, na zmíněný útlý sborník navázala v loňském roce tlustá kniha na podobné téma, věčně vyprodaná a dotiskovaná, jeden z nejnepravdě­podobnějších bestsellerů, jaké kdy u nás vyšly. Jmenuje se Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur, má přes 800 stran a zhruba stejně v korunách také stojí, zabývá se opět starými Egypťany (a také Číňany a Římany), Mosteckem, záplavami, Bílou Horou…

To hlavní, co je dnes na příbězích o katastrofách zajímavé, není ta napínavá hrůza sama, ale velmi praktická otázka: co nastalo potom? Život šel vždycky nějak dál. Pravidla se ale změnila, svět byl jiný. Jak to bylo dál? Jak to bude dál?

Dana Drábová: pojmy místo dojmů

Kdybychom neměli Danu Drábovou, asi by celkem nikdo nevěděl, že je u nás nějaký Státní úřad pro jadernou bezpečnost. Jenže jeho charismatická předsedkyně je nepřehlédnutelná a vysoce respektovaná. Mimochodem, už je ve funkci čtrnáct let; bez skandálů, bez pochybností o kompetenci, s velikou autoritou mezi odborníky i laiky. Což v tak citlivé oblasti není maličkost. Hrůza pomyslet, že by tuhle funkci zastával někdo méně věcný, méně precizní, se smyslem pro dramatické efekty a s politickými ambicemi: kolik celostátních panik bychom už měli za sebou. Možná i válku s Rakouskem… Byl bych velmi pro, aby kandidovala na prezidentku, bohužel ale vím, že ona je proti, a přes to vlak nejede.

Dana Drábová je bezesporu velká osobnost. Kromě toho umí výborně přednášet. Hlavní, co může publiku BIF přinést, je jasně nakreslená dělicí čára mezi nesmysly a realitou v oblasti bezpečnosti – ne nutně jen té jaderné. Často se totiž bojíme věcí, jichž se není třeba bát a kvůli tomu přehlížíme druhou stranu mince: skutečná rizika. Bývá to kontraintuitivní. Vyžaduje to znalosti, pojmy místo dojmů.

Ondřej Neff: napřed řemeslo

Ondřej je můj kamarád po dlouhá léta – snad to tak smím říct, přestože to má dva háčky. Jednak je mi ta formulace trochu proti mysli, jelikož na slavných lidech se takto přichycuje a přiživuje kdekdo. A jednak se moc nevídáme. Bývaly ale časy, kdy to bylo jinak.

Byl jednou jeden časopis, který už není. Jmenoval se Softwarové noviny, fungoval dlouho a pak zanikl jako ta egyptská Stará říše, dokonce včetně toho, že jsme dost dlouhou dobu nevěděli, že už vlastně zanikl: mrtvé časopisy mohou vycházet ještě řadu let.

Ale v době, kdy byl úplně nejživější, v něm vedle jiných skvělých lidí pracoval také Ondřej Neff. V roli šéfredaktora jsem se hlavně snažil té pozoruhodné redakci moc nepřekážet. Ondřejovou zásluhou jsme všichni objevili Internet, což v roce 1994 nebylo tak docela samozřejmé, ale hlavně jsem v něm získali zkušeného novináře a zralou osobnost. Nikdo z nás ostatních nebyl ani jedno, ani druhé.

Ondřeje samozřejmě každý zná jako spisovatele sci-fi, ale je mužem devatera řemesel, mezi nimiž kdysi dominovalo fotografování a dnes už zas. To se mi na něm vždycky líbilo: napřed řemeslo, vše ostatní až pak. Přestože by klidně mohl být „jen“ vypravěčem příběhů. Byl prvním bloggerem u nás řekl bych, že jedním z prvních na světě, dávno předtím, než to slovo vůbec vzniklo. Neviditelný pes, jak známo, vychází pořád a vedle Seznamu je to další projekt, který nastartoval používání internetu v ČR. Co říct víc?

Svatoslav Novák: diplomatický manažer

Když o někom řeknete, že je lobbista, je to zde a nyní víceméně urážka – v důsledku činnosti lidí, kteří nejsou lobbisté, ale prachobyčejní lumpové. Svatoslav Novák stojí v čele organizace, která to o sobě právě proto raději neříká, ale lobbistická je. Jmenuje se ICT Unie a dokazuje, že všichni lobbisté nejsou stejní. Cílem ICT Unie je prosadit, aby se hospodářská politika státu orientovala na špičkové technologie, abychom byli konkurenceschop­nější. (A aby její členské firmy více vydělávaly, pochopitelně.)

Svatoslav Novák prošel v minulosti pozicí, na níž veřejnost hleděla ještě daleko podezíravěji. Do roku 1999 totiž byl generálním ředitelem tehdejšího SPT Telecom, monopolního telekomunikačního operátora. Pro Telecom nikdo neměl slova dobrého, z velké části právem. Byla to organizace, která s sebou táhla těžký batoh minulosti, prakticky neschopná vycházet vstříc zákazníkům.

Jenže na druhou stranu disponovala mnoha vynikajícími odborníky a špičkovým know-how v oblasti telekomunikací, což jsme si my zvenčí příliš neuvědomovali. Udržet podinvestovanou síť v chodu a zlepšovat ji nebyla žádná legrace. Řídit to uprostřed mediální a politické vřavy – chystala se privatizace – nebyla legrace už vůbec.

Jestli tenhle člověk nemá příběhy na vyprávění, tak už kdo?

Příště: Martin Cígler, Gabriel Eichler, Pavel Kubů, Ondřej Šteffl

Kompletní informace o konference Business&Infor­mation Forum 2012 najdete ZDE.