Psal mi o víkendu Peter Lelovič k nějakému statusu o Internetu věcí: “Myslím, že to uneseš: bude ti vadit, když to budu ignorovat? Fakt jsem zvyklý věci ovládat osobně. Přijedu na chalupu, založím oheň. Kvůli tomu tam dokonce jedu.”
Vyrozuměl jsem z toho, že si spojil Internet věcí s dálkovým ovládáním věcí, a mně došlo, že jsem v posledních měsících mnohokrát na různé takové věci odpovídal: “Ano, Internet věcí je i toto, ale nikoli pouze toto!” Asi zase nazrál vhodný čas pro speciální díl, nazvaný “IoT Mythbuster”.
To, o té chytré lednici, co je tak chytrá, že vám nedá večer najíst, je notoricky známé a otřepané, ale přesto to v některých zůstává jak v koze. To takhle přijdete někam mezi ajťáky, třeba správce sítí, v ruce držíte Arduino, a linie hovoru se ubírá trasou: “Co to je?” – “Arduino” – “Jo, to znám, o tom jsem četl. Co s tím děláte?” – “No, různé takové věci, třeba, od základních po nějaké připojené senzory” – “Takže i ten Internet věcí to umí?” – “Uhmmmm… no… Jo, dá se to.” – “No to je stejně věc, poslyšte, chacha, jak ty ledničky budou objednávat za nás jídlo, a pak mi manželka nastaví: Jen dvě piva, tak mi lednička třetí nedá, no to mi nesmí do domu…”
Internet věcí je plný nebezpečí, ale to nejzásadnější riziko, které se mu vybaví jako první, je, že nám zabrání vzít si pivo z lednice. Nedej bože, kdyby se ještě vypnula televize, to by asi vypukla revoluce. Pardon, že to zlehčuju, ale je to nesmysl. Nechte už ledničku spinkat! Když vám na ni dá ta vaše zlořečená manželka zámek, tak ani nepotřebuje ke stejnému efektu Internet věcí.
Každopádně je asi potřeba, aby pro Internet věcí vznikla nějaká obdoba Asimovových zákonů robotiky. Rovnou navrhnu bod 1: “U věcí, které existovaly už před érou IoT, musí být zachována stejná funkčnost i v případě, že vypadne připojení / selže elektronika.” Takže: Dveře musí jít odemknout i mechanicky klíčem, lednice musí jít otevřít i rukou, a když budu obzvlášť přísný, tak bych ocenil, aby existovala záložní metoda rozsvícení světla, když hyper duper super MQTT vypínač ztratí spojení. Představa, že třeba pračka dopere, ale odmítne vydat prádlo, protože zrovna spadne wifina a ona se nebude moct připojit na internety a do cloudu a tak se nedozví, že má vypustit vodu a otevřít dvířka, je nejen nepříjemná, ale taky kromobyčejně pitomá.
Jako ne že bych si nemyslel, že jsou výrobci, kteří jsou schopni takovou pračku vyrobit. To jsou. A dokonce jsou i zákazníci, kteří ji koupí a budou si připadat jako early adopteři, až do prvního výpadku připojení. Ale trh většinou takovéhle excesy rychle eliminuje ve prospěch zařízení, která právě tu hi-tech stránku, Internet věcí a senzory umně zkombinují se závlačkou, klikou a hadičkou pro případ nečekaných nehod. Proto bych se nebál toho, že budeme nuceni používat současné věci v jejich IoT podobě bez možnosti manuálně zasáhnout… (Na druhou stranu u motorové pily nikdo nevolá po tom, aby se s ní v případě zadření motoru dalo řezat “postaru ručně”, tak to zase nepřehánějme…)
Peter Lelovič taky trefně poukázal na různé “dálkově ovládané technické vymoženosti”. Třeba kávovar: “Kromě pár nerdů – who else?” Ano, má pravdu. Dálkově ovládaný kávovar je nerdovina par excellence, a pokud to zrovna vám nepřipadá, protože u vás v práci to všichni používají, tak se zkuste poptat těch, co nemají pracoviště v hubu, jak často používají dálkový přístup ke kávovaru.
Sám vím, že spousta věcí, které vymýšlím a používám, jsou přesně z tohoto ranku: technologické hračky pro radost podobně ujetých lidí, jako jsem já. Ale tak to prostě je a smířil jsem se s tím. Zároveň vím, že to není, a teď se dostávám k úvodu, to jediné správné IoT.
Internet věcí, jak ho vnímám já, je určitý souhrn technologických postupů a možností. Není to ani nějaký “speciální jiný internet”, není to ani označení pro konkrétní produkty. Internet věcí je pro mne “matérie”, nebo řekněme určitý “přístup” (nechci používat slova “paradigma”, natož “filosofie”), jehož základním rysem je připojování věcí k internetu. To umožní rozvinout některé nové postupy a navrhnout nové služby, protože máme možnost věci na dálku ovládat a kontrolovat (zde ve významu “ověřit funkčnost”), a věci zase získávají možnost posílat informace, popřípadě si je “odněkud” vyžádat. Tohle je základ, na kterém stojí Internet věcí. Všechno ostatní, od meteostanic přes chytré domy až po energetické gridy, jsou aplikace Internetu věcí.
Jsme v době, kdy právě tato technologie zažívá obrovský rozmach a její aplikace za ní trošku, trošičku zaostávají. A jako pokaždé, když technologie umožní něco nového, vzniká spousta věcí, od velmi rozumných a užitečných po naprosté excesivní hlouposti, a platí, že těch prvních je řádově méně než těch druhých. Proto prosím: Až budete soudit “Internet věcí”, nesuďte ho podle podivných ulítlých aplikací pro sto padesát nerdů. Mají možná dobrý marketing a bude se o nich mluvit, ale ve světě Internetu věcí budou hrát marginální roli. Až do doby, než z nějakého takového vznikne cool módní vlna…
ČLÁNKY DO MAILU