Bublající kotlík online trendů každou chvíli nafoukne nějakou tu bublinu, jejíž splasknutí trvá různě dlouhou dobu. Trvá-li dlouho, může se zdát, že konec trendu ve skutečnosti nepřijde a bublina spolyká miliardy investičních nadějí; pak ale přijde prasknutí o to větší. Cestou na dno přitom udělá zároveň řadu lidí bohatými, což přihlížející ještě více zmate – copak to není důkaz zlaté žíly? Jenže málokdo si při tom uvědomí, že těch pár šťastlivců zbohatlo právě na lesku oné bubliny, popřípadě na projektech, jejichž podstata je ve skutečnosti jiná a byli by úspěšní i bez oné trendové nálepky.
Seznamte se s jedním z horkých kandidátů splasknutí: sdílená ekonomika. Vlastně ne, seznamování je zbytečné, asi každý tu o ní nejspíš slyšel. Už před několika lety kolovaly světem studie institucí jako PwC (které obvykle fungují jako razítkovač už nafouknutých bublin) o tom, jak nová ekonomika, založená místo na vlastnictví na pronájmu, změní kapitalistický svět.
Lidé jsou prý již unaveni vlastnictvím a péčí o majetek, říkalo se. Mnohem jednodušší je věc si půjčit, třeba od souseda, který ji zrovna také nepotřebuje (ale ještě pořád ji z nějakého důvodu má) pomocí sharingového komunitního webu (nejlépe s veřejným API, aby ji komunita ve volném čase mohla dál rozvíjet). Hlavně generace Y prý tento trend přijímá jako samozřejmý, a firma, která se jim nepřizpůsobí, spláče nad výdělkem. Všichni budou všechno sdílet, zbyteční prostředníci v podobě obchodníků zmizí a svět bude krásný.
Podobných technocentrických vizí pamatuje internet víc než verzí Chrome. Měli jsme se stát všichni vydavateli (blogy), zrušit stávající školské systémy (pomocí online kurzů na cokoliv) i pracovní prostředí (videokonference), nastolit v totalitních zemích demokracii (díky neexistenci geografických hranic v komunikaci) nebo přestat jezdit na nákupy do obchoďáků za městem (a objednávat vše z e-shopů). To všechno prostě jenom tím, že to technologie dovoluje.
Jak ale víme, ve skutečnosti všechno dopadá jinak: některé změny proběhnou, ale pouze tak trochu a spíš se technologie přizpůsobí světu a tomu, jak jsou lidé zvyklí fungovat, než naopak. Úspěšné projekty z jednotlivých trendů jsou nakonec ty, které přinesou něco nového, ale zároveň se hodně šikovně napasují na staré pořádky a převládající lidskou povahu, než aby je měnily. Místo miliard blogů lidé „píšou“ a „čtou“ sociální sítě. Školy dál stojí a online kurzy se (občas) používají v nich. Většina lidí dál chodí do práce a občas si zavolají videohovorem a totalitní státy si vytvořily vlastní „internety“.
Trend sdílené ekonomiky nese spoustu znaků vyfukující se bubliny včetně nejasné definice, umožňující přihlásit k ní některé zcela nesouvisející modely a projekty: za sdílenou ekonomiku tak bývá označováno kdeco včetně třeba Spotify, streamovací hudební služby, jen proto, že písně si uživatelé fyzicky nestahují. Fakt, že jim je poskytuje stále onen prostředník, jenom jiným způsobem, najednou nehraje roli.
Sdílení prostředků samotnými uživateli (jak by podle definice mělo být) zase počítá s tím, že lidé budou chtít nejen něco získávat, ale i ostatním nabízet. Sdílená ekonomika měla zkrátka probouzet v lidech téměř altruistické hnutí podílet se na globální vesnici, kde všichni rádi všem něco dobrovolně nabídnou. U mnoha služeb tím P2P ekonomika naráží na Paretovo pravidlo, podle kterého je aktivních, něco poskytujících uživatelů výrazně méně než těch konzumujících služby, a zachází na úbytě. Jiné projekty zase neudržely tempo s vývojem klasických služeb a možností jejich cenotvorby – namísto sdílení nářadí je najednou nejen jednodušší si objednat nové na Amazonu, ale s rostoucí efektivitou dopravy dokonce často i levnější a rychlejší.
Jiný hotel, jiné taxi
To by tedy byli ti neúspěšní, podívejme se ale nyní na ty druhé – ti, kteří sdílené ekonomice razili jméno. Airbnb je jistě chytrý a úspěšný projekt, těžící z ochoty lidí něco svého skutečně za úplatu nabídnout (byty a místnosti). Pohledem člověka, který hledá ubytování, však současná podoba služby zase tolik neodbočuje od „klasických“ řetězců, agregující nabídky hotelů a soukromého ubytování jako Booking.com, a to od cenotvorby po rozhraní služby. Najdete místo a typ ubytování, platí se za noc, pošlete rezervaci, zaplatíte a jedete. Je tu nějaký praktický rozdíl? Ach ano, ten pokoj může být v něčím domě a možná s hostitelem budete chtít při ubytování navázat nějaký kontakt. Opravdu to ale chce každý, nebo většinu zajímá spíš cena?
Také Uber je inovativní a efektivní, ale nejvíce tam, kde konkuruje regulaci. V zemích s volnějšími pravidly přepravy osob včetně Česka jde prostě o další smluvní přepravu soukromých osob s výrazně lepší zákaznickou zkušeností (mobilní aplikace, placení). Stále si přivoláte vůz, platíte za kilometr a nemusí vás zajímat, jestli to auto řidiči patří či ne. A některé původně nejinovativnější P2P principy se v reálném světě nyní provozovatel, nyní už další globální společnost, snaží spíš v zájmu hry podle „starých“ pravidel potlačovat (například stanovování cen podle aktuální nabídky a poptávky, kdy je nucena občas vysoké poplatky vracet, jako po teroristických útocích v Sydney).
Ano, Airbnb i Uber jsou skutečně platformami, které boří zavedené ekonomické vztahy tím, že mimo jiné obchází jejich omezení na straně nabídky. Je to však důvod, proč by turisté, ubytovaní přes Airbnb a dopravující se na místo Uberem měli začít pronajímat svůj byt nebo auto? Nebo tyto služby jen použili kvůli nízké ceně a kvalitě služby? Pak zůstáváme v mantinelech „obyčejného“ kapitalismu, kde pouze provozovatelé těchto platforem využili jiné zdroje pro tvorbu nabídky.
Pozor, toto není popření decentralizované a propojovací funkce internetu, „swarm economy“ funguje, ale ne v podobě ekonomiky sdílení, kdy se člověk dobrovolně něčeho vzdá, aby jindy mohl něco získat. Většina lidí chce své potřeby uspokojovat co nejpřímočařeji, funguje na ně to, co je jednodušší, levnější, šetří čas. Ať už je to zajištěné zrovna někým od vedle, nebo korporací – a možná v tom jediném je ona nově objevená rovnost.
ČLÁNKY DO MAILU