Rostock-Poplar: Není důvodu, proč by v Česku nemohl vzniknout Facebook

Svérázný český investor Michael Rostock‑Poplar ohlásil během roku 2013 osm různých vstupů do začínajících českých firem a podobně při chuti hodlá zůstat i letos. V rozhovoru pro Lupu sdělil, co ho k tomu vede a jaké příležitosti vyhledává.

Jak se stalo, že jste v roce 2013 investoval oproti minulosti hned do osmi firem?

Cíleně jsem usiloval více investovat a našel jsem tolik kvalitních týmů. Příležitost se mi otevřela i neochotou jiných investorů jít do rizika — s investicí vždy spojeného.

Proč jste usiloval více investovat?

Motivuje mě to osobně. Můj základní problém je, že se nudím, nemám‑li stres. A co lepšího potřebujete ke stresu? Mám rád stresové a krizové situace, a zakladatelé firem jich mají před sebou cca deset každý týden podnikání po prvních deset let života firmy. Ve stresových situacích si připadám jako orangutan v nestřeženém skladu banánů!

Jestliže jsou podnikatelé ve stresové situaci, vy jim v tom nějak osobně pomůžete?

Nemám rád slovo pomoc — je patronizující. Já dělám byznys. Jestliže za mnou někdo přijde a ptá se na pomoc, odkážu ho na Armádu spásy v Holešovicích.

Proč vyhledávám mezní situace…? Hrajete šachy? Chcete‑li si zahrát, musíte hrát proti někomu, kdo je lepší než vy, a pak to má smysl. Nanejvýš ještě můžete hrát proti někomu, kdo je stejně dobrý jako vy, ale hrajete‑li proti někomu horšímu, nic nového se nenaučíte.

V mezních situacích fungují lidé jinak než v normálních. A podnikatelé potřebují odolnost vůči stresu. Přijde‑li za mnou podnikatel ve stresu, řeknu mu: ‚Hoď se do pohody, a pak přijď.‘ Protože není‑li schopen zvládat stres, podnikání ho ubije.

Našel jste dost kvalitních týmů… Přitom slýcháme spíše o nedostatku dobrých projektů.

Pozor, projekt a tým je něco jiného. Projekt je něco, co má určitou naději na úspěch — že po tom bude poptávka a lidé to budou chtít kupovat. Tým je skupina lidí, kteří jsou schopní spolu komunikovat a něco dokázat.

A je‑li jich dost? Jsou tři kaktusy na poušti oáza? To je otázka definice. Určitě bych neřekl, že procházíme amazonskou džunglí, ale v rámci té všeobecné bídy je to OK.

Jak je vyhledáváte? Nebo spíše vyhledávají vás?

Je to tak 50/50. Občas mluvím na konferencích (tak jsem se dostal k ProfitUp), občas se ukáži v nějakém inkubátoru (tam jsem potkal projekty GINA, ORM Designer), někdy mám jen schůzky (tak jsme se domluvili s BizBoxem).

Co mají vaše investice společného?

Investuji do produktů s globálním potenciálem a škálovatelností, a do týmů, se kterými si sednu. Nejraději mám, je‑li v týmu někdo na hranici geniality.

To by mi u startupu přišlo skoro samozřejmé.

Já bych naopak řekl, že na hranici geniality jsem v této zemi za patnáct let nikoho neobjevil, snad kromě Patricka Zandla v dobách Mobil serveru. Ale inženýrskou genialitu jsem v této zemi ještě nenašel.

Na osobní úrovni mám velice specifické důvody, proč dělám, co dělám. Rád se pohybuji v prostředí lidí mírně excentrických v tom, že odmítají konformitu obecného názoru, nebojí se prosazovat se intelektuálně a mají touhu uspět. Musí mne inspirovat, protože se strašně rychle nudím, jakmile někdo sklouzne do průměru. A jak jsem řekl, mám rád mezní situace.

Jaké znaky má mít ideální globální projekt?

Růst sto a více procent po prvních deset let života firmy, marže 70 a více procent, globální škálovatelnost, trh ve velikosti trilionů dolarů…

Ale zatím jsem tu nezažil jediného člověka, který by řekl: ‚Dneska rozjedeme Facebook, zítra si pro něj seženeme investora, pozítří jdeme na burzu a popozítří budeme řešit, že nás v Číně blokujou, protože máme miliardu uživatelů.‘ A problém není v ničem jiném než ve zdejších podnikatelích. Není důvodu, aby tady nemohl vzniknout Facebook, jako nebylo důvodu, aby tady nevznikl Google.

V čem to vězí?

Šokují mne tu především tři věci: až otrocká oddanost podnikat v sektorech s nízkou marží (jako třeba v IT službách), neschopnost překročit se svým produktem hranice země, a zoufalé ignorování nutnosti budovat okolo sebe kvalitní tým lidí, kteří chtějí prodat svůj produkt celému světu, zítra.

V čem je problém s IT službami?

Péče o zákazníka je náročná, stojí spoustu peněz. Služby mají dělat servisní partneři — firmy bez dostatečné představivosti nebo odvahy mít vlastní produkt.

Jak byste celkově zhodnotil stav českého podnikatelského prostředí, jeho vývoj a směřování do budoucna?

OK, podívám se do křišťálové koule: Praha za deset let bude městem úředníků a zaměstnanců poboček zahraničních firem a tím to skončí. Podnikat se bude na Moravě, pokud tam vlády neudělají dotační holokaust. Brno, Ostrava, Zlín budou hlavními městy českého byznysu. Drahá koruna zlikviduje — o patnáct let později, než měla — zoufalce s nízkými maržemi a vysokými náklady. Pracovat budou kromě Moravanů ještě Východňáři a Vietnamci, protože se práce neštítí a jsou na ni zvyklí. EU to občas probombarduje dalšími dotacemi, ať je veselo.

Proč jsou pracovití jen Moravané a potom Východňáři?

Na to mám tezi: Jestliže jste vyrůstal v Praze, v nějaké střední třídě nebo výše, tak jste vždy měl své potřeby nějakým způsobem saturovány a práci jste vždy sehnal. Zatímco narodil‑li se někdo například v Bruntále nebo v Šumperku a není ultrainteligentní nebo ultra něco, tak tam práci tak jednoduše nesežene. Na Slovensku se to projevuje taky — v Bratislavě oproti zbytku Slovenska.

Jestliže vás v Praze někdo vyhodí, jinou práci seženete do týdne, a pořád si můžete myslet, že tupec byl zaměstnavatel, a ne vy. Vyhodí‑li vás z práce v Olomouci, sice si taky můžete myslet, že zaměstnavatel byl tupec, ale dal vám práci. Je nepřímá úměrnost mezi výší nezaměstnanosti a přístupem k práci.

V jaké fázi vstupujete do firmy nejraději?

Ideálně, když má firma kompaktní tým silných individualit a začíná být v zisku.

Ti lidé, kteří jdou za velkou globální vizí, si obvykle stěžují na to, že český investor by chtěl, aby firma byla pokud možno už teď v zisku.

Podstatný je ‚track record‘ toho, kdo žádá o investici. Možná máte skvělý nápad, ale to neznamená, že jste správný člověk schopný něco s ním udělat. Investoři budou milerádi investovat do začínajících firem těch lidí, kteří mají za sebou, že už něco dokázali.

Psal mi jeden člověk, že chce rozjet nějaký projekt a že deset let podniká, a neměl po deseti letech podnikání pět set tisíc, aby je do té firmy zainvestoval. A takový týpek pak bude vykládat, že investoři se bojí rizika. Ale tak to není. Je to v tom, že nemáš‑li po deseti letech podnikání vlastních pět set tisíc na investice, pak nejsi podnikatel. A investoři investují do podnikatelů.

Ukažte mi jednoho člověka, který vybudoval firmu za pět nebo více milionů dolarů, a stěžuje si na to, že na svůj druhý projekt nemůže sehnat investora.

A kromě toho nesnáším sólisty. Doopravdy může něco uspět, když to dělá parta lidí. Sólisti jsou šílení. Jsou sólisty, protože vždycky byli sólisty a vždy jimi budou. Zrovna dnes ráno jsem měl tři e‑mailové diskuse se sólisty…

Řekněme, že tu spolu sedíme v roce 1970, vy jste vymyslel diktafon, máte ho načrtnutý na ubrousku, a já se vás zeptám: ‚Co s tím budeš dělat?‘ ‚Za rok to nakreslím na papír…‘ ‚Fajn, tak se ozvi za rok.‘

Má pro lidi s globální vizí vůbec smysl bavit se s českým investorem?

Je rok 1970, vymysleli jsme diktafon, sedíme v Kalifornii. Vás to napadlo, já to budu prodávat, vy to máte na ubrousku. První věc, co uděláme, že půjdeme za investorem a řekneme: ‚Hele, máme diktafon. On to vymyslel, já to budu prodávat, to jsou naši zákazníci. Jsme tým, potřebujeme finančního ředitele a potřebujeme deset milionů na to, ať toho prodáme co nejvíc.‘ Ale v Čechách tohle intelektuální spojení stále nefunguje. Znám několik lidí, kteří se rizika nebojí, ale takových je tak desetina ze všech investorů.

Je tu tedy pro začínající firmy dost kapitálu?

Více než kvalitních začínajících firem.

Kdy je čas na exit?

Na to nemám názor, dokud nemám na stole nabídku s dobrou cenou. Ale lidé tu o exitu vůbec neuvažují! Potřebují si saturovat nějaké své základní potřeby, a neznám v Čechách moc firem budovaných proto, aby byly ‚vyexitované‘.

Pak jsou firmy, které Češi budují na exit, ale budují je v Americe.

Logicky, beze sporu.

Má český investor vůbec naději sáhnout si na exit v desetinásobcích nebo stonásobcích?

Je‑li firma globální, sexy a rostoucí, pak proč ne?

Když do někoho zainvestujete, nakolik úzce s ním pak spolupracujete?

V ideálním případě angažovanost investora prudce klesá s časem. Její potřeba je také nepřímo úměrná inteligenci zakladatelů.

Jste tedy ve svém počtu investic nějak omezen tím, kolika se zvládnete věnovat?

Zase jsme u klesající křivky. Čím méně se musím věnovat předchozím investicím, tím více mám času na nové.

Chystáte tedy i v tomto roce podobně velkou „vlnu“ dalších investic?

Letošek má zatím stejný nástup jako minulý rok. Dívám se teď na pět kšeftů — uvidíme, jak dopadnou.

Takže zahlcen se necítíte…

Vycházím z toho, že má‑li smysl něco podnikat, pak s inteligentními lidmi, a těch nebude nikdy dost. Kdo jste na hranici geniality, mluvte.

Investujete raději zároveň s někým jiným, anebo vám nevadí vstupovat samostatně?

Rád koinvestuji s dalšími silnými individualitami, které pochopily, ze více hlav víc ví, a nejsou chronicky soutěživí. Cool Ticketing je klasický příklad, kdy více investorů může generovat více byznysu a celkový upečený koláč bude mnohem vetší, než kdybych investoval sám. Navíc, asi historicky poprvé jsme investovali po ose Brno—Praha, takže jsem zvědav, jak bude fungovat brněnské křídlo investorů. S úsměvem na tváři tomu občas říkám ‚mezinárodní konsorcium‘. Zatím nepotřebujeme tlumočníky…

Co přinášíte kromě peněz?

Žertem většinou odpovídám zkratkou SPITS: skromnost, pokoru, inteligenci, talent a sebereflexi. Vážně jde spíše vždy o to, že si sedneme s ‚budoucími miliardáři‘, jak říkám zakladatelům, a oni nám řeknou, co asi tak mohou potřebovat, a my jim řekneme, jestli to umíme nebo ne. Na další úrovni je to pak většinou podpora při výstavbě organizační struktury firmy, podpora prodeje, podpora finanční struktury firmy.

Jak podle vás vypadá ideální soužití investora se zakladatelem?

Tak to jsem ještě nenašel! Pro mě osobně je to komunikace na intelektuální úrovni spojená s řešením problémů globální expanze a reportingem ukazujícím masivní narůst hodnoty firmy minimálně do IPO. Pak se probudím a řeším všechno ostatní…

Je nějaká obvyklá výše podílu, který si koupíte?

Je. Snažím se aplikovat ‚west‑coast‘ model — tedy nechat zakladatelům majoritu, pokud jede vše podle plánu. Závisí to také na tom, zda se plánuje druhá a třetí runda financování.

Když jste do roku 1968 hledal v Americe peníze, investoři vám nabídli třeba milión dolarů (tenkrát), ale za 70 % firmy. A podnikatel si na to řekl, že mít 30 % je v zásadě sice hezké, ale že by byl zaměstnancem ve vlastní firmě. V Kalifornii pak přišli na to, že to udělají jinak a budou podnikatele motivovat tím, že jim ponechají většinu, aby ti měli pocit, že firma je stále jejich a že investoři se s nimi jenom vezou. A začalo se investovat třeba za 20 nebo 25 procent, zatímco 80 nebo 75 zůstalo zakladatelům.

Je nějaká obvyklá částka, kterou vkládáte?

Není. Jde spíše o to, kolik firma potřebuje. Máme neformální síť kamarádů, kteří umějí zmobilizovat tolik peněz, kolik je třeba.

Co si ve smlouvách obvykle vymiňujete?

Obecně mě brutálně irituje, když firma kašle na vykazování financí a prodejů. Je to v tom, že ti lidé si neváží peněz, které dostali. Když rozjedete firmu a investujete do ní jenom čas, pak si třeba někdy v prostředku jejího života můžete začít říkat: ‚Ježišmarja, já už tady pět let pracuju, a tadyten lump mi dal jenom milión. Jak já mám respektovat to, že on dal jenom milión, a já mu teď mám dávat čtvrtinu zisku? Ten lump přece neudělal vůbec nic, zatímco já tady pět let dřu.‘

Je potřeba mít to nastaveno předem. Takové diskuse mě totiž už opravdu unavujou.

Kterou ze svých investic považujete za zvláště slibnou?

Favority mezi svými investicemi hraji nerad. Ale masivní potenciál vidím ve třech: GoPay, ProfitUp a ORM Designer.

Spálil jste se někdy?

Ano, spálil. To patří k věci. Ten člověk je známý, nebudu ho jmenovat. Nezvládl to, čemu on říkal ‚úspěch‘. Primárně to však považuji za vlastní lapsus. Úspěchy deleguji, pády privatizuji. To je základní pravidlo úspěšného podnikatele. Moje oblíbená fráze je, že já jsem nejblbější ve firmě. Je‑li průšvih, koupím to já, vyhrála‑li se bitva, tlačím dopředu ty kulometčíky, to je normální.

Jak se dá nezvládnout úspěch?

Lidské osobnosti můžete ve vztahu k jiným lidem roztřídit jednak na ose dominantní—submisivní a jednak na ose vřelý—agresivní. Dominantní vřelý má tendenci něco vést, a zároveň chápe, že se to dělá pro — nemám rád slovo dobro — ale pro nějaký společný cíl.

Nezvládne‑li takový člověk úspěch, může se stát agresivním, nebo začne dominovat bez dobrého důvodu. Projevuje se to například na tom, jak pak zachází s penězi, nebo jak se mu mění mezilidské vztahy. Je to vlastně efekt výhry v loterii: vyhraje‑li chudý člověk peníze v loterii, tak v 90 % případů je do pěti let nemá a zase je chudý.

V tomhle případě jenom nevyhrál v loterii, ale prodal akcie. Ale loterijní efekt v tom byl obrovský.

Má působení ve vaší investiční firmě synergii s vašimi osobními investicemi?

Jsou to dvě strany jedné mince. Kdysi jsme začínali tím, že jsme kupovali a prodávali firmy pro klienty, a v nějakou chvíli se mezi nimi začaly objevovat takové, které se nedaly ani koupit, ani prodat, a občas jsem se s těmi lidmi skamarádil a začal do toho dávat vlastní peníze. Na úrovni střetu zájmů to mám oddělené, na úrovni dennodenní práce to ovšem odděleno není.

Od jaké výše má smysl uvažovat o vložení peněz do startupu?

Od pěti set tisíc korun. S vědomím toho, že možná je jednodušší spálit ty peníze v krbu.

Může investor nějak snížit riziko toho, že o své peníze přijde?

Prvních deset milionů prošustruje 85 % investorů. Je dobré kamarádit se s někým, kdo už investuje. Opakování chyb jiných investorů je nejčastější a nejhloupější.

Jaké chyby se obvykle dělají?

Že špatně odhadnete lidi, do kterých investujete. Vždycky to beru jako vlastní chybu. Mohou to být sice ňoumové a troubové, ale je moje chyba, že jsem si je špatně přečetl. Kdykoli nějakou investici odepisuji, říkám si, že já jsem ten blbec, že jsem je neprohlédl. Hledat chybu u druhých totiž nevede nikam.

Co byste poradil někomu, kdo shání první investici?

Nepodceňujte přípravu stručného, ale obsažného byznys plánu. Bez něj vypadáte jako legrační sdružení pošuků se zoufalci.

Jak najít investora?

Zkuste třeba Google.cz…

Kdy jej hledat, a kdy jej nehledat?

Chcete‑li zítra dobýt svět a pozítří otevřít pobočku na Měsíci, měli jste jej začít hledat před půl rokem. Stačí‑li vám sedět doma u serveru, hledat ani nezačínejte.

Jak s investory jednat?

Mně se nejvíce líbí takoví lidé, kteří během patnácti minut popíší definici příležitosti a jak ji hodlají využít, a jen tak bokem zmíní, ze plánují marže jako Facebook (60 % a více). Pak obvykle nehledám důvody k ukončení setkání.

Co byste ještě vzkázal začínajícím českým podnikatelům?

Podnikám, protože do patnácti let u nás bude válka, a stojí za to, být na ni připraven materiálně, a ne doufat, že přežijeme z potravinové pomoci. Pár inteligentních exitů, a člověk si může postavit vlastní bunkr, nebo odplout na Nový Zéland…

Z čeho usuzujete na blížící se válku?

Kyjev, Slovensko, Řecko… doba klidu je za námi.