Tyto vize předpokládaly, že státy/vlády jsou nástupem Internetu ohroženy v tom, co historicky pokládají za svá práva, ale nemohou s tím v podstatě nic dělat. Doba se prostě změní.
Jack Goldsmith a Tim Wu ve své knize Who Controls the Internet ukazují, proč se tyto vize nenaplnily, jak vlády nakonec nad novým médiem získaly kontrolu a iluze světa bez hranic padla (podtitul knihy je Illusions of Borderless World).
Argumentace, kterou v knize najdeme, je samozřejmě značně kontroverzní a na řadu z těchto otázek lze mít názory přesně opačné. Nicméně pojďme se (minimálně pro zajímavost) podívat na pár ukázek toho, co autoři tvrdí.
Kniha začíná rokem 1997, kdy se Yahoo odmítlo podřídit výroku francouzského soudu, podle něhož mělo zabránit francouzským občanům v přístupu do aukcí, kde se dražily předměty nějak související s nacismem. Šéfové Yahoo upozorňovali na absurdnost takového požadavku – francouzský soud nemá co určovat, co se děje na serverech na druhém konci světa. Servery Yahoo v USA podléhají jen a jen zákonům americkým. Zdálo se, že tedy vznikne celý balík služeb, fyzicky situovaných tam, kde to příslušná legislativa umožňuje, například virtuální kasina v Karibiku. Nakupovat budeme tam, kde je příslušná komodita nejméně zdaněna atd.
Samozřejmě stále zůstávala otázka, že některé zboží není jen virtuální a je nutno ho fyzicky doručit. A také, že když Francie nepochodila u Yahoo v USA, stále mohla vzít iniciativu do rukou sama a přistoupit k filtrování. Takové praktiky se však předpokládaly pouze pro totalitní režimy, navíc byly původně považovány za neúčinné, protože by se stejně objevily technologie, jak je obejít.
Tolik situace před deseti lety. Dnes leccos funguje opačně; jsou to přímo internetové firmy, které pomáhají čínské vládě ve střetu s místními disidenty. Co se za tu dobu změnilo?
V první řadě se ukázalo, že filtrování Internetu na národní úrovni je ve skutečnosti účinné (v knize demonstrováno na příkladu Číny a Saudské Arábie). Samozřejmě existují technologie, jak takovéhle systémy obelstít, vtip je ale v tom, že aby něco fungovalo, nemusí to fungovat stoprocentně (jistě existují daňové triky, to ale neznamená, že by vzato kolem a kolem výběr daní nefungoval). Když budete filtrovat diskusní fórum na slovo „demokracie“, může se objevit nějaké slovo zástupné – jenže k takovéhle diskusi se zase zdaleka tolik lidí nedostane, přes vyhledávače ani jinak.
Druhým faktorem je změna postoje firem. Internetové/ICT firmy si nemohou dovolit ignorovat určité trhy, otevírají zde tedy své pobočky. Pobočka v zemi XY už samozřejmě musí dodržovat zákony země XY; díky tomu musí názory místních vlád nějak respektovat i ústředí firmy na druhém konci světa. Americké Yahoo s francouzskou pobočkou už na francouzskou vládu dlouhý nos dělat raději nebude.
Třetím aspektem (který souvisí s argumentací výše) je, že vlády nemusejí kontrolovat Internet přímo. Mají řadu subjektů, prostřednictvím nichž je taková kontrola naopak ještě účinnější – vyhledávače, poskytovatele Internetu, vlastníky telekomunikační infrastruktury, banky (v knize se demonstruje, jak i PayPal ustupuje požadavkům americké administrativy), společnosti vydávající platební karty. Pokud chcete na Internetu něco podnikat, potřebujete spolupráci těchto subjektů, které už ovšem působí v odvětvích vládami více či méně regulovaných. Ke kontrole vlád nad Internetem přispívá i řada dalších faktorů, například charakter systému DNS.
Zbývá dodat, že to, o čem se bavíme, tedy rostoucí kontrola vlád nad Internetem, není – alespoň dle autorů knihy – jen záležitostí (polo)totalitních států, ale v té či oné formě probíhá i v zemích EU či v USA.
Druhou rovinou argumentace, proč se Internet nestal médiem bořícím regionální hranice, je chování samotných uživatelů. Stále žijeme ve fyzickém světě s jeho lokálními odlišnostmi. V první řadě zde přijdou na mysl jazykové bariéry, ale i kdybychom všichni komunikovali plynně anglicky, mnoho by se tím nezměnilo. Zajímá nás, jaké počasí je tam, kde zrovna bydlíme, kde je nejbližší právě otevřený supermarket. Chceme se seznámit s někým, s kým se pak budeme moci bez větších problémů setkat i fyzicky. Internet se tak rozpadá na své místní varianty (a to bez ohledu na to, že existují i komunity uspořádané podle zájmu, třeba o archeologii). Původně se na Internetu téměř nevyskytovalo tlačítko „select a country/region“, dnes ho najdeme téměř všude. Autoři ukazují, jak třeba slavný Amazon ve skutečnosti jako celosvětový prodejce knih nefungoval, skutečný vzestup firmy nastal až s lokalizací obsahu a otevřením lokálních poboček. Opět, nejde jen o jazyk, ale v různých zemích se prostě čtou různé knihy a různým způsobem se propagují, tomu je třeba přizpůsobit i nabídku.
Poskytovatelé obsahu lokalizací svých služeb vycházejí jednak vstříc zájmu uživatelů, druhak je to ale z jiných důvodů výhodné i pro ně samotné. Inzerenti logicky vyžadují údaje o tom, kdo daný server čte, provozovatelé se proto snaží shromáždit o uživatelích maximum údajů – ne sice přímo třeba osobních, ale regionální příslušnost je pro inzerenty a tím pádem i pro poskytovatele obsahu samozřejmě velmi důležitá.
Ve výčtu podobně působících faktorů lze pokračovat: máte třeba práva k vysílání pro určitou zemi, musíte tedy při internetovém přenosu nějak zajistit, aby se k němu nedostali uživatelé jinde. V některých oblastech (velká bohatá města) je masově k dispozici kvalitnější připojení než jinde. Budete tedy poskytovat různě bohatý/datově náročný obsah pro různé oblasti. Atd.
To pochopitelně neznamená, že by na Internetu neexistovaly služby skutečně univerzální. Internet je samozřejmě skvělý v tom, že se obyvatel Horní Dolní bude moci zapojit do skupiny lidí s podobnými zájmy; k debatám o staré anglické poezii by jinak své sousedy přesvědčil asi těžko. Tento způsob využití Internetu dále existuje, je už ale jaksi „za zenitem“, další růst nabídky služeb už vychází spíše z teritoriálních principů. Pročež neplatí, že by Síť sítí odstranila regionální bariéry a tento trend, tedy rozpad Internetu na jeho lokální varianty, se bude i nadále prohlubovat. Jednak v důsledku rostoucí kontroly ze strany místních vlád, jednak i v důsledku chování nás samých. Tolik alespoň autoři knihy Who Controls the Internet.
Poznámka: Kritiku obsaženou v knize lze číst řadou způsobů, od levicové („zlé firmy a vlády“) po libertariánskou (ve stylu „hodným firmám a iniciativním jednotlivcům se nepodařilo vymanit ze závislosti na regulujících vládách a udělat z Internetu skutečnou zónu volné směny zboží a idejí“). Autor tohoto textu vnímá knihu druhou z těchto optik.
ČLÁNKY DO MAILU