Ilustrace: Nenad Vitas
První, s čím je spojováno období první poloviny dvacátého století, jsou různé kulturní spolky. Příkladem mohou být nejen skupiny umělců sdružujících se kolem různých manifestů, ale také známé diskusní kroužky, jako například Pátečníci.
Na Internetu se výborně daří různým internetových serverům, které se věnují literatuře. Často jsou také doplněny komunitními prvky. Příkladem může být oblíbený a tradiční Písmák, na kterém jedna umělecká skupina žije vedle druhé s patřičnou úctou i rivalitou. Při životě na tomto webu na vás opravdu dýchne prvorepubliková atmosféra.
Procházení po kolonádách postupně nahrazují sociální weby. Jsme zvyklí spolu konverzovat či korzovat v prostředí, které je sice étericky nehmotné, ale přesto jej vnímáme jako skutečné. Hovoříme o svých problémech stále otevřeněji. Zdá se, že ani nezávazná konverzace s odstupem téměř století neupadla, dokonce by se dalo říci, že spíše naopak.
Výstavy umění jsou díky projektům jako Flickr stále populárnější. Zdá se, že zatímco v kultuře za první republiky hrály prim šansony a kvalitní literatura, dnes je v popředí zájmů fotografie či video. Cit pro umění a výstavní síně se tedy přesunul, nikoli vymizel. Dokonce se stalo módou o umění (videu či fotografii) diskutovat.
A hudba? Šansony už zřejmě nejsou zcela v módě, ale podle hudby a jejího stylu si mnozí hledají své přátele (jako třeba na Last.fm). Ani ta zřejmě neskončí v propadlišti dějin. Naopak známé pořekadlo, že hudba lidi spojuje, platí v době Internetu snad ještě více než kdy dřív.
Na spisovatelskou tradici Šrámka, Čapka či Poláčka se dnes snaží navázat nejeden bloger. Zatímco za první republiky bylo možností, jak sdělit své myšlenky světu téměř výhradně psaní do novin, dnes je stále přímější a rychlejší blog. Možná namítneme, že kvalita blogů není, oproti sloupkům z Lidových novin od předních spisovatelů české literatury, srovnatelná. Ale osobně bych si dal na podobné soudy pozor. Jednak je blog poměrně nové médium a nikdo vlastně neví, jak by měl ideální blog vypadat (tedy jaké by měl mít parametry, nebo žádný ideál neexistuje?), a navíc je potřeba říci, že nějaké paušalizování není nikdy zcela přesné.
Vypadá to, že své prvorepublikové ideály, ať jsou jakkoli zkreslené, stále určitým způsobem promítáme do svého chování a nazírání světa. Stále se snažíme vyrovnat těm, které z nejrůznějších důvodů často považujeme za mistry svého řemesla, za ty kdo definují styl a normy té které společenské činnosti.
ČLÁNKY DO MAILU