Jednou z nich jsou aktivity stíhání uživatelů peer-to-peer systémů (Kazaa, Napster, Direct Connect) nebo lidí, kteří mají na webu nějaký „podobný“ materiál. Aby neulpěla pověst dotyčných společností, používají na postih organizace RIAA nebo IFPI. Nicméně ponechme tuto problematiku svatým bojovníkům a podívejme se na jiný dopad schizofrenie.
Mediální společnosti se, jako prakticky kdokoliv v kapitalismu, snaží prodat svůj produkt. Celkem se jim to daří standardními cestami – prodej nosičů, prodej vysílacích práv – a to i nepřímou cestou. Příkladem nepřímého kanálu mohou být internetová rádia nebo internetoví prodejci hudby. Problém nastává v okamžiku, kdy mají prodat svůj obsah ony samy.
Zatímco Internet je založen na rozličnosti a heterogennosti prostředí, produkty dotyčných společností jsou zapouzdřené a prakticky se „z nich nejde dostat“. Korunu všemu nasazují výrobci technologií, kteří jako vrchol ukazují zapouzdření všeho obsahu do jednoho okénka MPEG-4 přehrávače. Posilují tak přesvědčení manažerů mediálních společností, že Internet je pouze krabička na televizi, kterou používají „spotřebitelé“ – a krabička na televizi se snadno vejde do uvažování manažerů, kteří uvažují „v kanálech“.
Snad i proto vypadají webové prezentace televizních stanic tak, jak vypadají. Snaží se působit dojmem katedrály (či slonovinové věže), která ční vysoko nad pinožením zbytku světa. Hýří přehršlemi barev, „novými technologiemi“ (jako je flash) a neberou na vědomí zbytek světa. Zatímco tyto slonovinové věže odmítají brát zbytek světa na vědomí, zbytek světa je na vědomí bere a využívá je jako zdroje. Pro fanoušky Star Treku není jednodušší možnosti než přidat do elektronického (neoficiálního) fanzinu odkaz na program konkrétní televize. Web televize pak není schopen využít šance, aby se stal oknem do světa příslušného seriálu – a tak přichází o velké množství návštěvníků.
Naše televize ještě nejsou tak daleko (jejich finanční zdroje jim neumožňují být na špici), nicméně se propracovávají kýženým směrem. Dvě z našich televizí mají na webu nějaké videomateriály, které již odvysílaly. Během prací na vyhledávači v multimédiích, který dnes běží na jyxo.cz, jsem nabyl dojmu, že právě televize budou ten správný plnič obsahu. Chyba lávky. Vyhledávač je založen na metadatech, textových informacích, které k materiálu uvede autor. Člověk by čekal, že údaje o názvu příspěvku, autorovi a copyrightu budou pro televize klíčové, když už nenasadily žádný DRM (Digital Rights Management) systém.
Obě televize nevyšly ze srovnání moc dobře.
Česká televize, která nabízí pouze archiv zpravodajství (a pořad popularizace vědy – Popularis), má sice přímo linkovaný materiál, nicméně volba názvů nemá přílišného smyslu. V archivu jsou totiž celé zpravodajské pořady, přičemž název neobsahuje ani datum (natož obsah příspěvků), kdy byl pořad odvysílán. Takže se můžete jen dohadovat, co ve zprávách skutečně bylo – zkuste například v jyxu hledat zprávy České televize.
Televize Nova poskytuje ve svém archivu širší záběr materiálu – zpravodajství, publicistiku i nějakou tu zábavu. Všechen materiál je sice rozdělen na jednotlivé příspěvky, nicméně orientace v archivu se děje pomocí URL s otazníky, takže je prakticky neindexovatelný. I v případě, že by některý z vyhledávačů indexoval URL s otazníkem, Nova označuje, stejně jako Česká televize, všechny příspěvky pouze názvem pořadu – což zdárně likviduje výhodu rozdělení pořadu na příspěvky. Perličkou je, že u většiny materiálů je jako autor označena společnost Media Capitol (že by další z identit Vládi Ironmana?). Nicméně na Nově se možná blýská na lepší časy, minimálně archív hitparády Eso má o poznání relevantnější informace.
Podotýkám, že uvedené problémy je možné v případě obou televizí odstranit triviálním zásahem do workflow při vystavování materiálu a jemnou úpravou televizního archivu.
Ale zkusme se vrátit na obecnou rovinu.
Pokud by televizní obsah tvořil většinu audiovizuálního materiálu na Internetu, mohli by manažeři nad problémem mávnout rukou. Nicméně počet příspěvků na televizních portálech tvoří maximálně stovky kusů, zatímco český Internet obsahuje řádově desítky tisíc příspěvků (přesné číslo může prezentovat Michal Illich, není-li to výrobním tajemstvím). S tímto poměrem si mohou slonovinové věže vybrat. Buď se sníží k tomu, aby ve svých spodních patrech obcovaly s ulicí (bazarem), nebo riskují, že je časem bazar stáhne do prachu ulice (a zadupe je tam do země).
ČLÁNKY DO MAILU