Proč soud odmítnul žalobu Pirátské strany?

Od prvního spuštění datových schránek, k 1. červenci 2009, nedávno uplynuly dva roky. Za to dobu stihli jejich uživatelé přenést na 50 milionů datových zpráv, a podle MV ČR přitom ušetřili přes 500 milionů. Náklady na provoz datových schránek mezitím dosáhly 1,244 miliardy korun, jak promptně spočítal server eGov.cz. Což odpovídá průměrným nákladům 24,88 Kč na jednu datovou zprávu, a nezahrnuje náklady na manipulaci se zprávami na straně odesilatelů a jejich příjemců (jako jsou jejich tisky či autorizované konverze).

Po tak dlouhé době by se možná dalo předpokládat, že způsob fungování datových schránek, stejně jako jejich právní aspekty a důsledky, se již stihly nějak „vyjasnit“,  a že veřejná správa se s nimi již naučila plnohodnotně pracovat.

Takovýto dojem se možná snažil navodit i průzkum, provedený nedávno „za účelem zlepšení poskytovaných služeb občanům“. Zjišťoval schopnost úředníků (zřejmě obsluhy CzechPointů) založit novou datovou schránku a přidat k ní oprávněnou osobu. Spíše než věcných dovedností se ale týkal přístupu ke klientům a zjišťoval například, zda úředník pozdravil a usmál se, zda se klientovi věnoval, zda měl snahu řešit jeho situaci atd. Výsledkem je 76,93 % spokojenost s obsluhou CzechPointů v celorepublikovém průměru, což MV ČR hodnotí jako vysokou kvalitu služeb, souvisejících s datovými schránkami. Osobně bych to hodnotil spíše opačně, jako příliš nízké číslo.

Ovšem úsměvy a vstřícnost obsluhy za přepážkou CzechPointu jsou jen jednou specifickou částí celého „širšího okolí“ datových schránek. A zde existují mnohem zásadnější otázky a postupy, kolem kterých stále není zcela jasno.

Dovolím si to ukázat na konkrétním případu z nedávných dnů. Týká se žaloby, kterou podala Pirátská strana k Městskému soudu  v Praze, do jeho datové schránky, a kterou tento soud odmítl přijmout s odůvodněním, že není písemná a podepsaná. A Piráti se pak oprávněně a nahlas ptají: k čemu potom datové schránky jsou?

Žaloba Pirátské strany

Pirátská strana podala svou žalobu (na Ministerstvo financí, v kauze odmítnutého poskytnutí informací) k Městskému soudu v Praze dne 22.6.2011, do jeho datové schránky.

Abychom ale byli přesní: žalobcem není Pirátská strana jako taková, ale pan Jakub Michálek, který je vedoucím jejího administrativního odboru. To ale nic nemění na podstatě věci, kterou je podání žaloby skrze datové schránky, formou datové zprávy.

Na předchozím obrázku vidíte screenshot předmětné datové zprávy (tímto děkuji za její poskytnutí). Pokud máte přístup k ISDS, můžete si sami ověřit, že skutečně prošla skrze informační systém datových schránek.

Pokud se podíváte dovnitř datové zprávy, zjistíte, že obsahuje dva PDF dokumenty. Jeden z nich (RR_MFCR.pdf) je zřejmě přílohu žaloby, a je elektronicky podepsán. Jde o rozhodnutí MFCR (o tom, že požadované informace poskytnuty nebudou), a je předmětem žaloby. Druhý dokument (zaloba.pdf) pak je samotným textem žaloby, a není opatřen elektronickým podpisem.

Absence elektronického podpisu by ale neměla být na závadu, vzhledem k ustanovení zákona č. 300/2008 Sb., konkrétně jeho § 18/2. To zavádí hned dvě právní fikce (fikci písemného charakteru a fikci elektronického podpisu), když konstatuje, že:

Úkon učiněný (…) prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob.

Druhá část tohoto ustanovení, o společném úkonu více osob, zde z principu nepřipadá v úvahu, protože žalobcem je pan Michálek sám, jako fyzická osoba.

Alespoň podle mého názoru se tedy první část citovaného ustanovení („má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný“) dá vztáhnout na ten dokument, obsažený v datové zprávě, který obsahuje samotnou žalobu (soubor zaloba.pdf).

Fikce písemné formy se zde neuplatní, protože dokument již má písemnou podobu (je „napsaný“, konkrétně v elektronické podobě). Uplatnila by se v případě, pokud by žaloba byla například namluvena či natočena na video. Jinak je to ale s fikcí elektronického podpisu, která by se zde již měla uplatnit: i když samotný soubor (zaloba.pdf) není opatřen elektronickým podpisem, díky fikci by na něj mělo být pohlíženo jako na dokument, který je opatřen platným podpisem (je podepsaný).

A to bez ohledu na to, zda fikce elektronického podpisu je či není rozumná a prostá problémů (což je na samostatné povídání, které si nechám někdy na příště).

Co řekl soud?

Městský soud v Praze ale dospěl k jinému závěru. Své rozhodnutí doručil panu Michálkovi do jeho datové schránky, což dokládá, že v tomto ohledu (pokud jde o doručování) s datovými schránkami řádně pracuje.

Městský soud přitom návrh žaloby pana Michálka odmítl, s odůvodněním, že:

žalobce své podání nepodepsal elektronickým podpisem splňujícím požadavky zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, ani dodatečně v zákonné lhůtě nepotvrdil písemným podáním shodného obsahu, resp. nepotvrdil vůbec, a proto soud musel dospět k závěru, že nejsou splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný, a proto žalobu odmítl.

Toto své rozhodnutí přitom soud opřel o ustanovení § 37 odst. 2 soudního řádu správního, které pochází ještě z doby před zavedením datových schránek a nebylo v souvislosti s nimi explicitně  novelizováno. Tudíž samo nepočítá s fikcí elektronického podpisu, a u elektronických podání požaduje platný uznávaný elektronický podpis, nebo doplnění podání do 3 dnů.

Za zmínku zde asi stojí i to, že stejné stanovisko, byť opřené o jiné a také nenovelizované ustanovení, deklaruje Městský soud v obecné podobě na svých webových stránkách, kde říká, že:

Dle § 42 o.s.ř. je potřeba některá podání, u nichž to zákon vyžaduje (např. žaloby, odvolání, návrhy apod.), připojená v datové zprávě, opatřit zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb.

Zdůrazňuji to zde kvůli eventuální domněnce, že by rozhodnutí Městského soudu bylo ovlivněno tím, kdo je podávající. Tedy že si soud nějak zasedl na Piráty, resp. jejich zástupce.

Jednal Městský soud správně?

Bylo by také zajímavé vědět, zda existuje nějaký protipříklad: zda Městský soud v Praze již akceptoval nějakou žalobu, podanou skrze datovou schránku a využívající fikci podpisu (tudíž bez elektronického podpisu), nebo zda je ve svém přístupu plně konzistentní. Sám jsem takový příklad nenašel. Neví o nějakém někdo ze čtenářů?

Běžná praxe se totiž zdá být přesně opačná: jiné soudy než pražský Městský soud žaloby podávané skrze datové schránky a neopatřené el. podpisem běžně přijímají a pracují s nimi. Lze tedy konstatovat, že Městský soud v Praze pochybil, když v popisovaném případě žalobu odmítl?

Zdůrazněme si, že na takovéto tvrzení (o pochybení soudu) má právo zase jen soud, protože pouze soud vykládá zákon. Všechno ostatní je pouze v rovině názoru. 

Nicméně i na posouzení jiným soudem dojde: podle informací od Pirátské strany již pracují na kasační stížnosti, kterou hodlají v řádném termínu podat k Nejvyššímu správnímu soudu. 

Který ze zákonů má přednost?

Ještě než se Nejvyšší správní soud dostane k tomu, aby Městskému soudu vyčinil, nebo mu naopak dal za pravdu, můžeme si  celou věc (neformálně a nezávazně, v rovině názoru) rozebrat sami. Jde totiž o celkem běžný střet dvou právních ustanovení, která v daném případě „jdou proti sobě“: podávající strana argumentuje ustanovením zákona č. 300/2008 Sb., podle kterého nemusí být její podání opatřeno elektronickým podpisem. Soud naopak vycházel z jiného ustanovení (zákona č.  150/2002 Sb., neboli soudního řádu správního), které říká přesný opak.

V oblasti práva to pochopitelně není zcela ojedinělá „kolizní“ situace. A tak právo má konkrétní principy a pravidla, která na takového situace pamatují. V daném případě je asi nejdůležitější pravidlo, formulované v latině jako „Lex specialis derogat legi generali“. Neboli že zvláštní zákon ruší zákon obecný. Případně pravidlo „Lex posterior derogat priori“ (pozdější zákon ruší dřívější).

Pak je ale nutné určit, jaký je vztah mezi zákonem č. 300/2008 Sb. a zákonem č. 150/2002 Sb. (soudním řádem správním). Časově, podle pravidla „pozdější zákon ruší dřívější“, to vychází celkem jednoznačně na přednost pro zákon č. 300/2008 Sb., a tudíž pro závěr, že elektronický podpis není zapotřebí.

Většinová praxe je navíc taková, že mezi uvedenými dvěma zákony platí i pravidlo „zvláštní zákon ruší zákon obecný“, a to ve stejném smyslu: že zákon č. 300/2008 Sb., který do našeho právního řádu zavádí datové schránky, je zvláštním  zákonem (lex specialis) vůči soudnímu řádu správnímu (zákonu č. 150/2002 Sb.), a tudíž „přebíjí“ jeho požadavky. Což opět vede k závěru, že při podání skrze datové schránky není elektronický podpis zapotřebí, ani když se jedná o žalobu.

O stanovisko jsem požádal i Ministerstvo vnitra, jako zřizovatele datových schránek. To se k celé kauze s žalobou nechce blíže vyjadřovat, dokud není uzavřena. Ale obecně, ke vztahu mezi  předmětnými  zákony, má následující stanovisko:

Tvůrci zákona č. 300/2008 Sb. považovali jeho § 18 odst. 2 jako speciální ustanovení vůči ustanovením procesních předpisů upravujících formu, náležitosti a způsob činění podání. Senát Městského soudu v Praze, který projednává předmětnou kauzu, pravděpodobně přistoupil k jinému způsobu interpretace. Nyní tedy bude záležet na Nejvyšším správním soudu, k jakému způsobu interpretace se přikloní on.

Takže uvidíme: snad si Nejvyšší správní soud dá tu práci, vše rozebere podrobně a svým rozhodnutím se postará o závazný výklad zákonných ustanovení, týkajících se dosti fundamentálních aspektů datových schránek. Po více jak dvou letech od jejich spuštění je to více než zapotřebí.

Kdy je doručeno?

Pokud bude kasační stížnost vhodně formulována, mohl by se Nejvyšší správní soud vyjádřit ještě k jedné další, také docela zásadní nejasnosti kolem datových schránek. Popisované podání k Městskému soudu mu na to docela šikovně nahrálo.

Na následujícím obrázku vidíte doručenku datové zprávy, skrze kterou byla podána zde popisovaná žaloba.

K podání datové zprávy došlo 22.6.2011 ve 23:55:31, a k jejímu dodání do datové schránky Městského soudu o sekundu později, ve 23:55:32. Městský soud v Praze si pak svou datovou schránku vybral sice velmi záhy, o pouhých cca 7 minut později – ale již to byl druhý den, 23.6.2011 v 00:0­2:02.

Teď je ale zajímavá otázka: kdy došlo k doručení celého podání? Již 22.6.2011, nebo až 23.6.2011? Zde už jde o běh navazujících lhůt, které se měří na celé dny – a tak ze sedmi minut je náhle rozdíl celých 24 hodin.

V zákoně (č. 300/2008 Sb.) je obecně stanoveno, že doručeno je okamžikem přihlášení příjemce do jeho datové schránky. Tvůrci zákona zde ale nedomysleli, co by tím způsobili za problém: pokud máte stihnout nějaké podání v určité lhůtě, nerozhodovala by o tom vaše aktivita (tj. kdy podání učiníte), ale aktivita úředníka, podle toho, kdy se uráčí vybrat si svou datovou schránku. 

I zřizovatel datových schránek (MV ČR) proto záhy seznal, že pokud je příjemcem orgán veřejné moci (jako třeba právě soud), který v daném případě vystupuje v roli orgánu veřejné  moci (a nikoli v jiné roli, jako když si třeba právě objednává kancelářské potřeby apod.), pak je doručeno již okamžikem dodání datové zprávy do jeho datové schránky. Takto to ostatně je uvedeno i na doručence, viz předchozí obrázek.

Podle této interpretace, která je zakotvena i přímo v ISDS a její doručence, tedy v popisovaném případě došlo k doručení ještě 22.6.2011. Městský soud v Praze ale i zde vyšel z jiné interpretace, když ve svém odůvodnění uvedl, že návrh žaloby byl doručen až 23.6.2011:

Žalobcovo elektronické podání bylo doručeno do centrální elektronické podatelny Městského soudu v Praze dne 23.6.2011 v 00:0­2:02 hod.

Příliš odvážná hypotéza?

Mimochodem, v celém odůvodnění  od Městského soudu  nikde nenajdete ani zmínku o tom, že podání bylo učiněno skrze datovou schránku. Ale aspoň skrze uvedený časový údaj (23.6.2011 v 00:0­2:02 hod.), který se na sekundu shoduje s doručenkou, lze odvodit, že podání skutečně šlo skrze datovou schránku.

Stejně tak v celém odůvodnění není nikde ani zmíněn zákon č. 300/2008 Sb., který upravuje právě podání skrze datové schránky. Pokud soudci  Městského soudu zastávají názor, že jej v daném případě nelze aplikovat, třeba kvůli tomu, že podle nich není v postavení „lex specialis“ vůči jimi zmiňovanému soudnímu řádu správnímu, mohli jej alespoň zmínit, ne-li podrobněji odůvodnit jeho nepoužitelnost. Ale to nečiní – jako kdyby tento zákon vůbec neexistoval.

Nebo jako kdyby podání vůbec neprošlo skrze datové schránky.

V této souvislosti mne jen tak napadá: co když soudci, kteří o osudu žaloby rozhodovali, vůbec nevěděli, že podání přišlo skrze datové schránky? Určitě to nebyli oni, kdo se 23.6.2011, dvě minuty a dvě sekundy po půlnoci přihlásil do datové schránky soudu a přijaté zprávy vyzvedl. To musela být spisová služba soudu, fungující v automatickém režimu. Ta pak soudcům přijatou zprávu předala, nejspíše asi již vytištěnou na papíře a s nějakým průvodním dopisem, který obsahuje údaje o doručení zprávy a další náležitosti. A co když tento průvodní dopis ještě „nezná“ datové schránky a   nezmiňuje, že podání přišlo skrze ně – a místo toho jej prezentuje stejně, jako kdyby přišlo třeba e-mailem (a tudíž podpis vyžadovalo)?

Přijde vám to jako příliš odvážná, až šílená hypotéza? Mně také. Navíc je ve sporu s tím, co Městský soud sám píše na svých webových stránkách – že žaloby podávané skrze datové schránky, musí být opatřeny elektronickým podpisem. Jenže pak měl soud aspoň zmínit, že žaloba přišla skrze datovou schránku. Což neudělal.