Proč neplatit za připojení s blondýnkami

Tuto sobotu v noci vyhlásil Jiří Pallas v konferenci reklama@nawebu.cz pod heslem „Vzhůru na barikády! Když může OSA, proč ne my.“ boj za zpoplatnění obsahu v rámci přípojení k Internetu. Svůj plán pak prezentoval znovu v článku Blondýnky na Seznamce přednostně pro platící ISP v úterní Lupě. Protože jsem byl onu sobotní noc jedním z aktivnějších oponentů této myšlenky, požádal mne Mirek Zeman, abych své stanovisko shrnul v tomto článku.

První problém plánu Jiřího Pallase (dále jen plán) spočívá v tom, jak ho uskutečnit. Proč by, u všech všudy, měli poskytovatelé připojení (IAP) cokoli platit poskytovatelům obsahu? Jiří Pallas uvedl v konferenci postupně tři odpovědi. Nejprve tu, která zazněla i zde na Lupě – když IAP přispějí na obsah, stane se lepším, jeho konzumenti proto stráví víc času online a tím se IAP vrátí vložené peníze zpět. Většina diskutujících se však shodla, a já jejich názor sdílím, že tato představa má dvě zásadní slabiny.

Především není vůbec jasné, zda vyšší příjmy serverů přinesou kvalitnější obsah. Ačkoli tato úvaha vypadá logicky, dosavadní praxe internetového podnikání pro ni příliš nesvědčí. Servery orientované na masovou zábavu utrácejí většinu peněz za technologii a marketing a ti, co nabízejí skutečně kvalitní informace, už si většinou způsob jejich zpoplatnění našli sami.

Druhou slabinou pak je teze, že kvalitnější obsah zvýší celkový čas, po nějž budou uživatelé připojeni. Opět se, dle mého názoru, jedná o úvahu, která není dosavadním vývojem Internetu podložena a bylo by tedy značně riskantní na její platnost spoléhat. Navíc je nemalý objem připojení realizován za paušální cenu a na vyšší aktivitě svých zákazníků tedy IAP spíše prodělávají.

Pokud tedy není jisté, že IAP dostanou peníze za obsah zpět, pravděpodobně se plánu dobrovolně nezúčastní. Nicméně i na tento argument měl Jiří Pallas odpověď. Velcí poskytovatalé obsahu prý mohou IAP pohrozit, že své servery vypnou a tím je ke spolupráci donutit. Pokud by náhodou ani to nezabralo, zbývá třetí a poslední možnost, vynutit plán legislativně.

Zejména tuto třetí variantu bych velmi rád označil za naivní utopii, ale raději tak neučiním – případný omyl by mě mrzel dvojnásob. Místo toho ji budu, alespoň hypoteticky, považovat za jedinou možnou. Pro příklady ostatně nemusíme chodit daleko. Na podobném principu fungují koncesionářské poplatky za televizní a rozhlasové vysílání a také známý Ochranný svaz autorský (OSA).

Ostatně právě OSA uváděl Jiří Pallas v diskusi jako příklad toho, že jeho plán je reálný a vlastně zcela přirozený. Připustil sice, že fungování OSA není zcela ideální, avšak lepší prý něco, než nic. Osobně jsem přesvědčen, že v tom případě raději nic.

Jak koncesionářské poplatky, tak působení OSA totiž považuji za výrazně nespravedlivé. V obou případech se spíše jedná o daň, než o platbu za službu, neboť plátce platí i v případě, že nedostává žádnou protihodnotu. Velmi dobře to lze dokumentovat na zpoplatnění xeroxových kopií.

Pokud si necháte za úplatu vyhotovit xeroxovou kopii, ze zákona v ceně platíte i určitý odvod literárním autorům, mezi které OSA tyto příjmy nějak přerozdělí. Tento princip by byl částečně akceptovatelný v případě, že by se v copy-shopech reprodukovala výhradně literární díla autorů, kteří jsou na výplatní listině OSA. Tak tomu ovšem není, a proto se nejedná o autorskou odměnu, ale o daň.

V případě internetového dvojčete OSA by byl efekt samozřejmě stejný. Uskutečněním plánu by k žádnému nárůstu ziskovosti IAP nedošlo (důvody viz výše), tudíž by se o cenu placeného obsahu zvýšila cena připojení. Nezvýšila by se však jen pro ty, kteří zpoplatněný obsah konzumují, ale zvýšila by se všem.

Míra nespravedlnosti by v tomto případě byla asi ještě výraznější než u OSA a stejně tak i všechny její negativní důsledky. Lze snadno dovodit, k jakým deformacím českého Internetu by realizace plánu vedla. V podstatě by došlo k přesunu peněz od uživatelů, kteří používají Internet ke své práci, od těch, jenž navštěvují zahraniční servery a od těch, kteří využívají jiné internetové služby než WWW, ke konzumentům masového obsahu.

Tento efekt by byl ještě znásoben těžko řešitelnými mezerami v plánu. Byl to, tuším, Jiří Hlavenka, kdo jako první přišel v diskusi s velmi jednoduchou úvahou: jestliže server dostane od IAP korunu za hodinu a návštěvníka, obratem svým návštěvníkům z této koruny nabídne 50 haléřů. Návštěvnost, přesněji vykazovaný čas návštěvnosti serveru, se tím nepochybně zvýší, neboť mnoho uživatelů za čas připojení neplatí a nic je tedy nenutí ho omezovat.

Dovedeme-li tuto úvahu dále, dospějeme k neradostné vizi konkurenčních serverů navzájem si přetahujících návštěvníky nikoli kvalitou obsahu, nýbrž úplatky. Svůj konkurenční boj si navíc nebudou platit sami, dokonce ani ne z peněz svých zákazníků, jak bývá obvyklé u reklamy, nýbrž za něj vystaví účet těm uživatelům Internetu, kteří jejich služby vůbec nečerpají.