Glosa Český Google raději anglicky, nedávno se objevivší na Lupě, se soustředila na velice zajímavé téma: lokalizaci softwaru. Za pozornost rozhodně stojí rovněž diskuse pod glosou, diskutující ovšem podle mého názoru neměli vždy dobrou představu o tom, jak takový lokalizační proces probíhá, což bych se rád pokusil osvětlit. Doufám, že tento text přispěje k určité toleranci: pokud v rámci lokalizované aplikace narazíte na něco, co se vám nelíbí, nemusí to být nutně chyba. A vesměs to není ani výsledek nějakého „odfláknutí“, spíše naopak.
Zajímavá je z našeho pohledu především lokalizace softwaru, tedy vlastního rozhraní a nápovědy. Stranou necháme třeba lokalizace manuálů k hardwaru, kde je situace poněkud odlišná. Manuály se někdy překládají proto, aby se vyhovělo legislativním požadavkům – tedy třeba i stylem „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Na rozdíl od dodavatele mixéru nebo notebooku ale softwarovou firmu žádná byrokratická omezení k lokalizaci nenutí; rozhoduje se k němu dobrovolně, samozřejmě na základě úvahy, zda lokalizace přispěje k větší prodejnosti nebo většímu počtu uživatelů příslušné aplikace nebo jinak zapadne do firemní politiky. (Lokalizace v rámci open source programů pomíjím, s tímto procesem nemám zkušenosti; nevím, co z následujícího popisu třeba platí pro lokalizaci OpenOffice.org.)
Předpis je předpis
Lokalizace bývá především několikastupňovým procesem. Ať už probíhá pouze v rámci dodavatele softwaru nebo se do ní zapojují i třetí strany (firmy specializující se právě na lokalizaci), postupuje se podle celé sady pravidel, výsledky procházejí několika kontrolami, připomínkami, opravami atd.
Kolega dříve pracující v jistém celosvětově úspěšném lifestylovém časopise mi popisoval manuál, podle kterého vznikají články v tomto časopisu. Existuje zde vysoká míra formalizace: mnohostránkové elaboráty určují, jak má být vytvořen titulek, jak první věta článku, jak první odstavec.
Lokalizace softwaru a nápověd se tomuhle procesu trochu podobá. Lokalizátoři obvykle pracují také podle rozsáhlých manuálů, které popisují téměř vše: od požadavků na obecný styl překladu přes překlady konkrétních termínů a změny oproti předešlým verzím až po zakázaná slova. Všimněte si například, že v českém softwaru a nápovědě k němu se téměř nesetkáte s překladem anglického „must“ jako muset, ale namísto toho se používají výrazy „je třeba“, „je nutné“. To není vrtoch překladatele, který se zrovna nějak vyspal, ale výsledek určitého závazného stylu – patrně jde o to, aby uživatel neměl pocit, že mu výrobce softwaru něco přikazuje.
Stejně tak není náhodou, že určité úrovně menu tvoří vesměs podstatná jména, jinou úroveň zase slovesa a tlačítka v dialozích se jmenují tak, jak se jmenují. Někdy jsou uživatelé oslovováni, prošeni a je jim děkováno, jindy se preferuje technický neosobní styl; opět to není náhoda ani vrtoch.
Samostatnou kapitolou je tlak politické korektnosti; firmy často tonou v obavách, že je někdo zažaluje, protože nějaký výraz v softwaru shledá urážlivým, nebo že se to alespoň v médiích pořádně „rozmázne“. A urazit dneska můžete lecčím, třeba drobným překlepem na mapě druhého konce světa.
Microsoft klepe, Google kliká
De facto standardem je dnes terminologie, kterou v lokalizaci používá Microsoft. Tomu se z více či méně pochopitelných důvodů přizpůsobují i ostatní firmy. To samozřejmě neznamená, že všechno zůstává stejné. Občas narazíte na nějaký rozdíl; v produktech Microsoftu se myší „klepe“, Google myší „kliká“. Tyto rozdíly vesměs zase nejsou výsledkem lokalizační ledabylosti; odchylky v konkrétních slovech i ve stylu bývají založeny na rozhodnutí, které někdo udělal z nějakých vesměs rozumných důvodů, někdo jiný připomínkoval a ještě někdo jiný schválil, prostě to prošlo celým tímto komplikovaným kolečkem.
Evoluce softwaru dnes trochu připomíná evoluci biologickou – nezačíná se z čisté vody, proces je ovlivněn dosavadní historií, terminologií předešlých verzí, terminologií aplikací, které dělají něco podobného. Pokud jsou i tyto produkty lokalizovány, pak za sebou vláčíte celou tuto zátěž, jakousi obdobu požadavku na zpětnou kompatibilitu.
Existuje také určitá terminologie zažitá v oboru jako takovém, nevázaná na konkrétní aplikaci (ovšem je to terminologie IT komunity – mají ji odborníci na jazyk opravovat či měnit?), komplikaci přináší terminologie konkurenčního produktu (můžete se snažit používat tuto terminologii nebo třeba naopak záměrně vytvořit terminologii vlastní; rozhraní ovšem stejně nemůže být úplně stejné jako u konkurence, jeho změny vám nemusí získat přízeň uživatelů atd.).
Ne vždy se přitom dodavatel uživatelům zavděčí. Opět je zde určitá analogie s biologickou evolucí: je nutné pracovat s tím, co již existuje, a to bez ohledu na to, zda je to optimální. Evoluce v rozporu se zažitými představami také nesměřuje k nějaké všeobecné dokonalosti.
Konzistence v rámci překladu určitého produktu bývá zachovávána pomocí specializovaných a vesměs drahých nástrojů. Kromě obecných pokynů a slovníků mívají lokalizátoři k dispozici množství databází. Vlastní překlad se obvykle realizuje pomocí programů s tzv. překladovou pamětí. Specializovaný software přitom vyhledává, zda určitá či do nějaké míry podobná fráze už někdy v softwaru dané firmy nebyla použita a nabízí i příslušné překlady.
Překladová paměť si pamatuje za vás
Čím menší jsou změny ve srovnání s předešlou verzí softwaru, tím více lze tímto způsobem celý proces automatizovat. Překladová paměť má ale smysl i v případě překladu softwaru dosud nelokalizovaného – na počátku sice nenabízí žádná řešení, ale v průběhu procesu, na kterém pracuje obvykle paralelně relativně velké množství překladatelů, nejenom zrychluje práci, a tedy snižuje náklady na lokalizaci, ale zajišťuje také konzistenci terminologie. To je nakonec skoro nejdůležitější – ať už se něčemu říká tak či onak, mělo by to být jednotné. (Překladová paměť každopádně představuje i z teoretického hlediska velmi zajímavý přístup, který kombinuje „ruční“ a automatizovaný překlad. Podrobný popis těchto aplikací přináší například článek na Science Worldu).Hezkým příkladem, který ukazuje potíže s lokalizací softwaru, jsou překlady anglických neshodných přívlastků, zmíněné v původní glose i v diskusi čtenářů. Ačkoliv je v češtině možná z puristického hlediska výraz „IP adresa“ chybný a správně má být „adresa IP“ (máme vitamín C, ne C vitamín), právě takhle se to většinově používá. Tady by vůbec stálo za úvahu, zda existuje něco jako „nesprávné použití“; nemohu si odpustit citovat Ludwiga Wittgensteina, podle kterého smysl výrazu záleží právě na jeho použití.
Dalšími úvahami na toto téma bychom ale zabředli do mlžného světa filozofie jazyka, pročež se vraťme na méně esoterickou půdu. Konkrétně: při překladu výrazu „IP address“ je prostě opět problém se zavděčit všem. Pokud pomineme paskvil se spojovníkem (IP-adresa), vždycky nám výsledek někdo může otlouci o hlavu: buď lokalizace pominula pravidla češtiny, nebo zažitou odbornou terminologii.
Shodně, či neshodně?
Podobným problém s neshodným přívlastkem je právě i v glose uvedený název balíku Dokumenty a tabulky Google. A související záležitostí je třeba přívlastek shodný vs. neshodný: je lepší spíše „adresa pošty“, nebo „poštovní adresa?“ Schválně se podívejte na lokalizovaný software, který používáte, a zjistíte, jak různé firmy k tomuto problému přistupují. Nejde o lajdáctví ani ignoranci, ale prostě se bylo třeba nějak rozhodnout…
U názvů aplikací je převážně zvykem je nepřekládat. I pokud pomineme otázku obchodních značek a celosvětového marketingu, najdeme pro podporu tohoto přístupu i řadu dalších rozumných argumentů. Řada lidí používá paralelně českou i anglickou verzi a překlady názvů aplikací mohou tedy být dost matoucí. Výsledky překladu by mohly být i přímo směšné (jak byste přeložili Photoshop?), obrozenecké období čistonosoplen je již historií.
Rozumné je zřejmě jak ve vlastním rozhraní, tak i v nápovědě oproti originálu doplňovat před anglické názvy označení, které vysvětluje, o co jde – takže Windows se převede třeba jako „systém Windows“. Ale ani tady se nezavděčíte všem: překlad se protahuje, jindy se vám někdo vysměje, že výsledek je redundantní a vlastně se v něm slova opakují: protokol IP, displej LCD apod.
Překlad nemůže být ideální
Problematická místa v lokalizovaném softwaru většinou nesvědčí o lajdáckém přístupu, spíše naopak. Proces lokalizace bývá natolik složitý, že výsledkem aplikace řady pravidel, mnohostupňového schvalování, konfliktu mezi „správným“ překladem a již zažitou terminologií apod. může být občas cosi podivného. Lokalizátoři vesměs vědí, v čem je zvolené řešení problematické, ale uvědomují si také, proč by jim někdo nadával za řešení jiné.
Pokud se nám tedy něco v lokalizovaném softwaru nelíbí, není třeba zbytečně se rozčilovat: třeba to bude v příští verzi jinak nebo si na to naopak po čase zvykneme a přijde nám to normální. Pokud nám to příliš vadí či nás mate, lze vesměs používat i původní nelokalizovanou verzi. Je-li lokalizace úplně špatná, dalo by se předpokládat, že problém časem vyřeší trh. Jazyk není něco hotového, podobně jako živé organismy má historii a prochází evolucí, která sice nevede k „optimálním výsledkům“, přesto však nějak odráží potřeby a preference těch, kdo jej používají.
ČLÁNKY DO MAILU