Web Phys.org představuje obří databázi (především) tiskových zpráv vědeckých a výzkumných institucí, takže zde nechybějí ani oznámení točící se kolem IT a internetu. I v těchto oborech vznikají nápady, kterými se jejich autoři zabývají raději pod akademickou hlavičkou; samozřejmě vlastní realizace by asi vyžadovala přechod na nějaký spin-off/start-up, to ale třeba u softwaru lze provést rychle a levně.
Pojďme se podívat na několik myšlenek, které se nejspíš neprosadí, ale přesto působí zajímavě. Třeba někoho inspirují, někdo další tyto ideje zkombinuje s jinými atd. Ostatně britský biolog a popularizátor vědy Mat Riddley v knize Racionální optimista razí přímo názor, že „sex idejí“ je odpovědný za celou lidskou kulturu a technologickou civilizaci.
Sociální oděvy
V Medial Labs na MITu přišli s myšlenkou oblečení, na něž by se nějak propisovaly údaje ze sociálních sítí nebo další informace tohoto typu. Prý se spojujeme s lidmi na druhém konci světa, ale zapomínáme na ty, kdo jdou kolem nás. Tedy – oslovovat nazdařbůh se kvůli tomu nebudeme, i zde lze nasadit moderní technologie.
Trička by třeba začala různě blikat nebo vibračně či jinak signalizovat, pokud by kolem šel někdo s obdobným nastavením (hobby, stejná škola apod.). V původním konceptu se za blízkou vzdálenost považují 4 metry, prostředí jsou ovšem samozřejmě různá.
Sociální textilie by neměly jen prostě kopírovat profily ze sociálních sítí, některé informace by do nich mohly být zakódovány už od výrobce: třeba místo, kde bylo tričko zakoupeno, je-li to nějaký speciální blog, e-shop fanoušků apod. Vše je zatím ve fázi nápadu, příslušné oblečení se nevyrábí a čeká se především na odezvu uživatelů.
Otázkou konkrétní realizace je, jak takové oblečení propojit s dalšími technologiemi, nositelnou elektronikou, smartphony, jak zde „publikované“ informace řídit.
Zdaleka ne každý také chce o sobě dávat podobné informace najevo, a poskytovat tak ostatním záminku, aby se s ním chtěli seznamovat a různě ho obtěžovali. Ale když se říká, že šaty dělají člověka, zde technologie umožňuje další krok – nechat oblečení různých lidí, aby spolu komunikovalo málem nezávisle na nich.
Ústupný algoritmus
Na singapurské Agency for Science, Technology and Research přišli s myšlenkou, jak vylepšit systémy pro obchodování v režimu člověk-algoritmus.
Současné automatizované systémy prý dobře fungují v prostředí business-to-business. Nějaké nákupy můžeme v e-shopu uskutečňovat bez problémů, určité transakce ale provádíme raději s lidmi, kdy snáze uskutečníme win-win strategie (nebo si to některé strany alespoň myslí). Občas rádi smlouváme a vlastně totéž očekáváme od protistrany, deklarace vlastních zájmů a preferencí je předpokladem důvěry. A jistě můžeme psychologizovat dále.
Konkrétně to znamená, že programy by měly při interakci nabízet určité ústupky a kompromisy, stanovovat si priority – třeba zdůrazňovat, že pokud zákazník netrvá na okamžitém dodání zboží, je možná sleva. Návrh systémů disponujících „sociální inteligencí“ by měl být mezioborový; jednou z možností, jak si získat důvěru člověka, by bylo poskytovat určité informace „nad plán“ („myslíme si, že nejlepší je užívat balíček jako celek, proto je cenová politika taková a taková“).
Různé typy agentů proběhly testy. Zajímavé je, že ačkoliv je lidská inteligence machiaveliánská, pocit důvěry klademe vysoko a máme radost při pocitu oboustranné výhry. Takže kromě lepších prodejních výsledků dokázaly chytřejší sociální agenty třeba i to, že jim lidé dobrovolně sdělovali další informace o jejich vlastních přáních a prioritách.
Samozřejmě otázka je, jak konkrétně agent naprogramovat. Asi by měl předstírat lidskou konverzaci, což nás ale už zase vede k otázkám porozumění přirozenému jazyku, Turingovu testu apod. Jak daleko zajít: Měl by se třeba program chovat jako orientální obchodník a hlasitě se proklínat, s jakou že cenou nakonec souhlasil? Jinak samozřejmě e-shop běžně příslušné preference „dává najevo“ i dnes, když při objednávce většího množství kusů poklesne jednotková cena, to ale asi není přesně to, co měli na mysli autoři zmíněného nápadu.
Displej jako plastelína
Je tomu už 5 let, co se na trhu objevil iPad. Zdaleka to nebyl první „počítač do kapsy“, ba ani první kapesní počítač od Applu ne. Přesto znamenal revoluci. Konkurenci trvala reakce docela dlouho a zařízení s Androidem zde ukrajovala z koláče Applu mnohem pomaleji než v případě iPhonu.
Jason Alexander na Phys.org/The Conversation upozorňuje, že iPad změnil i svět PC. Zatímco technologie tradičně mířily z desktopů na mobilní zařízení, dotykové ovládání se rozšířilo i na desktopy, jakkoliv zde je účelnost takového rozhraní sporná (poznámka: Steve Jobs sám toto řešení nenáviděl a soudil, že dotykové displeje mají být pouze ty položené horizontálně).
Přichází nyní v oblasti tabletů čas na novou revoluci a jaká bude příslušná další technologie? Na Lancaster University vzniká koncept 3D displejů, kdy při ovládání budeme moci i různě zasouvat a vysouvat jednotlivé „páčky“. Dotykové ovládání tím získá další možnosti, budeme nejen mačkat a posouvat, ale i povytahovat a otáčet. Displej si vlastně budeme stále konfigurovat znovu jako plastelínu.
Nemá přitom jít jen o ovládání, tímto způsobem se změní i prezentace informací. Jason Alexander zmiňuje návrh/CAD systémy, architekturu, mapy, práci s fotografiemi a interakce více uživatelů nad jedním projektem, což ovšem je trochu mimo původní myšlenky technologií pro počítače do kapsy. Konkrétně u přenosných zařízení se prý nabízí vznik univerzálního ovladače, který bude kombinovat podoby zařízení, na něž jsme si již zvykli. Mobilní telefon se změní na ovladač televize prostě tím, že ho v ruce trochu přeskládáme, nebo ke změně dojde automaticky – smartphone se člověku přímo vytvoří v ruce ve chvíli zazvonění.
Technologie by prý nemusela být tak vzdálená, viz prototyp displeje s vystupujícími tlačítky Tactus Technology Phorm.
Nakolik si idea 3D displejů konkuruje s ovládáním prostřednictvím gest, jak by se obě technologie mohly doplňovat?
Asi by stálo za to rozlišit, jaké z uvedených přístupů se hodí pro tablety/jiná přenosná zařízení a jaké spíše pro velké obrazovky umístěné většinou na stole. U 3D displeje do kapsy, ze kterého třeba koukají povytahované položky ve sloupcovém grafu, se přímo vnucuje pochybnost o mechanické odolnosti.
ČLÁNKY DO MAILU