Pravda

Povídka je součástí speciálu k 20. výročí založení serveru Lupa.cz – Jak bude internet vypadat za 20 let?

Byl to normální večer U Paznehta, akorát že došlo točený, ale to bylo letos v létě vlastně taky normální. Lahváčů se Lojzovi do lednice vejde málo, tak jsme to chlemtali teplý, protože co naděláš. Od kouře modro a v bedně klasická střílečka Vostok, sólová mise borce, co si říkal Murom19. Probíjel se krajinou, kterou jsme dobře znali, protože ten samej Vostok šel už od jara. Mise byla těžká a nikdo ještě nedosáhl na hlavní prémii, borci měli tím pádem pořád o co hrát a celá země na koho sázet.

Murom19 obešel zákop na plochém hřebenu a začal sestupovat šikmo svahem. Bylo jasný, že je jeden z nejlepších. Na protějším kopci se tyčila Letní pevnost, zatím nedosažitelná a nedobytná. Blížil se k vesnici. Začali vybíhat fousatí dušmani, trochu hnusní a trochu směšní jako vždycky. Murom je kosil zleva zprava, AK dvanáctka se v jeho rukou pohupovala a vyhazovala nábojnice krásným obloukem. Z vesnice všemi směry zdrhaly zahalené ženy, za nimi děti a kozy. Dušmani padali, ákáčko vibrovalo… a pak obraz zmizel, barvy pryč a my čumíme na šedé zaprášené sklo.

Generální partner speciálu Jak bude internet vypadat za 20 let

ACTIVE 24 registruje domény a poskytuje webhostingové služby. Malým a středním podnikům, živnostníkům i jednotlivcům nabízí registraci více než 250 doménových koncovek, hosting, redakční systémy pro tvorbu a správu webu nebo e-shopu, e-maily a online kancelář i serverová řešení pro robustnější online projekty. Jde o firmu s prověřenou historií a v oboru působí více než 20 let. Sledování trendů technického vývoje jí umožňuje nabízet služby v nejvyšší dostupné kvalitě.

„Kurvapičadoprdele,“ povídá Pája a nějak podobně jsme se vyjádřili všichni: Venca Kubát, Mařka, Čárlí, Dýzl, já taky, samozřejmě. Protože vás by nenasralo, kdyby vám bedna kiksla v nejlepším? Jasně že nasralo.

Akorát Turek mlčí a v klidu si dál balí cigáro. Je to jméno, ne přezdívka, ale sedí k němu – tmavý, kudrnatý, s knírem, v pruhovaném tričku černomořské flotily. Dočista Turek.

U dveří seděli chlapi z galvanovny, znal jsem je od vidění, taky koukali otráveně a jeden povídá: škoda že tu není – už nevím, koho to jmenoval – ten by to uměl spravit. Turek olízne papírek a říká: „To náš Krtek umí taky!“

Nemám rád, když mi říkají Krtek, nebudu vám vysvětlovat, kde jsem k tomu přišel, obzvlášť mě ale sere, když mi tak říká Turek, protože si ho chtě nechtě vážím. Je starší, zkušenej, klidnej, ironickej, na práci machr, šéfů se nebojí ani trochu, což je u nás ve fabrice hodně velká vzácnost. Pokud vím, nemá žádnou exekuci, což je ještě vzácnější. Ramena na šéfy se pak taky pochopitelně dělají líp.

Mě začal brát trochu vážně právě tehdy, když jsme si začali povídat o elektronice. Ne, že bych na to měl papíry, ale něco jsem četl, občas si něco vyzkouším, baví mě to. Jenže každej ví, že rozbitou bednu nespravíte. Je zaplombovaná, musí na to přijet technik z Telekomu, strhnout plombu je za á průser a za bé tam stejně není nic k vidění.

„Třeba jen Lojzovi vypad’ kabel,“ navrhne Turek. „Mrkni na to, večer je dlouhej.“ Kabel, bedna, prašť jako uhoď, chci mu říct. Kabel vede do rozvodného boxu, ten je pod plombou taky, dokonce pod státní a její stržení by neřešil Telekom, ale policajti a prokurátor. Což ví Turek stejně dobře jako já.

No ale aby se neřeklo a abych se trochu předvedl, vlezu pod stůl a jdu po kabelu. Všude jsou vajgly a chuchvalce prachu a něco jako myší bobky, fujtajksl… vede to do výklenku pod oknem, ale když tam nakouknu, vidím divnou věc. Kabel nemizí ve zdi, jak bych čekal – na její druhé straně je box s plombou, viděl jsem ho tam tisíckrát, je totiž na chodbě, kudy se chodí na záchod – ale v nějaké plechové krabici. A ta je připojená k elektrice. Vrtím hlavou a beru tu věc do ruky, je strašlivě špinavá, nikdo na ni určitě nesáhl pěkných pár let. Kdypak tu asi Lojza naposled vymaloval? Čtu nápis na krabici: TURRIS OMNIA. Nic mi to neříká.

Ale udělám bez velkého přemýšlení to, co se s neposlušnou elektronikou dělá vždycky. Vytáhnu tu věc ze zásuvky a hned ji zas zapnu.

Pod špínou bliknou světýlka.

A v hospodě je najednou skoro ticho a do něj povídá Lojza: „Ty vole, Krtek, cos mi s tim proved’?“

Lezu zpod stolu, bedna svítí, ale Murom19 nikde, místo něj tam je dobře dvacet okýnek na výběr, všechny s obrázkem a nadepsané jménem. Některá jména mi neříkají nic. O některých jsem slyšel.

FACEBOOK. GOOGLE. CNN. BBC. FOX. P-HUB. BUZZFEED. W-PEDIA.

Mařka se hlasitě dožaduje Muroma, Dýzl chce po Lojzovi další pivo, Lojza mi říká, že jsem hovno opravář. Turek jde k bedně a jedno z těch okének zmáčkne.

Naskočí zprávy, jenže ne česky. Hlasatelka mluví anglicky, za ní je mapa se stejným kusem Evropy, co ho teď pořád ukazují i u nás. Nerozumím skoro nic, ale přece jen: „baltyk“, „invejžn“, „exkluziv vidijou“.

A pak to video pustí. Moc exkluzivně nevypadá, je roztřesený a v malém rozlišení, s našimi zprávami se to nedá srovnat – točil to někdo z ruky telefonem, napadne mě. Ale akční je, to zas jo. Ulicí jede tank směrem ke kameře. Lidé pobíhají a křičí. Nějaká ženská táhne pryč dvě děti. Napříč leží převrácená tramvaj a hoří. Najednou se blíží dvě, ne, tři bitevní helikoptéry, strašidelně nízko a pomalu. Hubený kluk v kulatých brejlích běží dopředu, vítr od rotorů mu rve bundu, sbírá z dlažby odhozeného starého kalacha, ten mu tak bude něco platnej proti vrtulníkům, lepší zbraně mají i ti dušmani… a pak to končí jak ustřižený, skoro stejně jak před chvilkou Murom19.

„Mazec,“ říká Dýzl uznale.

„No to je ta občanská válka v Lotyšsku přece.“ Pája jako vždycky objevuje, co všichni dávno vědí.

Myslím na ty vrtulníky, jsou úplně stejné jako ve Vostoku, tam v nich ale lítají specnazové, jednotky zvláštního určení. Nejlepší a nejtvrdší vojáci na světě, říká se.

„Bijou tam fašisty,“ povídá Dýzl, „dobře to kluci dělají.“

Mařka připomene, jak všichni Lotyši nosí haknkrajcy, i děti povinně do školy, nařídilo jim to NATO. A jak se modlí k Hitlerovi. Dýzl namítá, že ty vrahouni lotyšský to mají v sobě odjakživa a NATO jim nic nařizovat ani nemusí. Hlasatelka zas něco mele anglicky.

„Stačí, chlapi, vypněte to,“ říká Lojza, „víte, že je na to paragraf.“ Vypnul by to sám, ale neví jak. Bedna normálně jede sama, nemá žádné ovládání. Všechno na dálku.

Turek jde ven a v ruce má mobil. Pak už to jde ráz na ráz.

Telekomáci přijeli první, policajti minutku po nich, zato s houkačkou. Nejdřív ze všeho vypnuli bednu, pak poslali všechny domů. Technik sebral krabici TURRIS OMNIA, vzal si na to gumové rukavice, šoupl ji do plastového pytlíku a odnesl do auta. Policajti napřed mluvili s Lojzou. Pak to sepsali se mnou: řekl jsem po pravdě, co a jak bylo – porucha, kabel, krabice, vypnout zapnout. Podepsali jsme protokol. Telekomáci mezitím bednu nahodili, akorát že Murom19 už byl mrtvej a nějaký jiný borec tam dost nešikovně zkoumal nudný první úsek. Tak jsem šel domů. Byla jasná noc, měsíc v úplňku. Kolem zářivek kroužily můry.

Turek se opíral o zeď u dveří ubytovny. Hulil brko, bylo to cítit z dálky. Mlčky mi nabídl. Zavrtěl jsem hlavou.

„Jarine, rozumíš anglicky?“ Vida. Jarine, ne Krtku.

„Skoro vůbec,“ povídám, „ale na tohle ani rozumět nemusíš.“

„Už se to řeže i v Estonsku, povídali tam. Dávají jim tak dva tři dny.“

„Občanská válka,“ povídám. „To byli sakra dobře ozbrojení občani. Tanky a vrtulníky a moc pěkný polní uniformy.“

Potáhl ze špeka. „Ty si myslíš, že jsem svině, co?“

Pokrčil jsem rameny.

Znova potáhl, důkladně. „Víš, co v tom baráku bylo, než Lojza otevřel Paznehta? Městská knihovna. Za starýho režimu měla každá knihovna přípojku na Net. Někdo ji nechal zapnutou. Určitě naschvál. Ale že vydržela tolik let… to musí být router jak kráva.“

„A jak se stalo, že chytá data ze Západu…“

„Je napíchnutá přímo na páteřní trasu. Obchází filtry. Někdy se to tak dělalo. Seš moc mladej, Jarine, nepamatuješ spoustu věcí. Já jo.“

„Mohli jsme si ji nechat. Aspoň pár dní. Trochu to prozkoumat.“

„Nemohli. Kolik tam bylo lidí, ty vole? Deset, dvanáct? Znáš je všechny? Někdo by to prásknul tak jako tak. Už jen ze vzteku, že nemůžou sázet na Vostok. V nejlepším případě by šel do lochu nejmíň Lojza. Vzal by sis to na svědomí? Věř mi, tohle byla jediná možnost.“

„Bylo tam nějaký péčko, mohl jsi jim ho pustit, dali by pokoj.“

„Chvíli by slintali a pak by to stejně někdo prásknul. Nebo jen rozkecal, ale výsledek stejnej.“

„Mohli jsme se dovědět, co se ve světě děje. Doopravdy.“

Stál opřený, díval se někam za mě, skrz mě.

„Žádný doopravdy není, Jarine. Tady nám lžou a na druhý straně lžou taky. Druhou lež nepotřebujeme. Už ta jedna je víc než dost.“ Natáhl naposled kouř do plic a típl jointa do krabičky. „Jdu spát, dobrou.“

A to je celá ta historie. Kdybyste se zeptali Páji, Mařky, Dýzla a ostatních, určitě si ani nevzpomenou. Lojza by si vzpomněl, ten samozřejmě jo, a řekl by, ať se s tím jdete vysrat. V bedně se už o Pobaltí nemluví, prý je tam všechno v pořádku, fašisté poraženi. Turek by se ušklíbl a připomněl by vám, že pravda neexistuje. A já? – Já myslím, že nějaká přece existovat musí. Jak ji ale zjistíme, to nevím; prošvihli jsme příležitost a máme zas jen ten jeden zaplombovaný kabel.