Z komponent nezbytných pro přenos jako takový nám z minula zbyly dvě:
- kódování a doprava signálu k proudovacímu serveru
- proudovací server a doručování signálu klientům
Volba prostředků kódování je závislá na platformě, kterou si pro přenos vybereme. V našich zeměpisných šířkách a délkách se nejčastěji používají platformy Windows Media (WM) a Real Video (RV). Výhodou je i to, že obě dávají při použití analogických nástrojů velmi podobné výsledky (i když autorovi připadá RV lepší, setkal se i s opačnými názory). Přestože příznivci Apple budou bezpochyby horovat pro QuickTime a příznivci otevřených standardů pro rodinu MPEG, podržíme se výše zmiňovaných platforem (třeba to vybudí někoho z výše uvedených skupin k napsání speciálního článku).
Asi nejviditelnějším rozdílem mezi WM a RV je jejich rozšíření. Zatímco WM pochopitelně těží z toho, že klient je přítomný prakticky na každém PC s Windows, jeho nevýhodou je nutnost mít kodér a server na platformě Windows (v Linuxu je možné přijímat WM mplayerem). RV je nutné stáhnout a nainstalovat, přičemž verze poskytovaná zdarma obsahuje ad-ware. Výhodou je však fakt, že kodér je k dispozici jak na platformě Windows, tak na Linuxu a několika dalších UNIXech (IRIX, Solaris). Server potom běží prakticky na libovolném operačním systému.
Z komerčního hlediska je relevantní informace, že WM je součást libovolného serverového operačního systému (počínaje Windows NT a konče Windows .NET 2003). Máte-li tento software legálně, můžete začít proudovat (kodér je ke stažení na webu Microsoftu). Jak Real Server, tak Real Producer (kodér) jsou sice také k dispozici zdarma, ale ve velmi omezené verzi – plnou je potřeba zakoupit. Real Networks poskytují i open-source verzi serveru a kodéru (v projektu s názvem Helix Community), ale prozatím autor neviděl nikoho, kdo by dokázal uvedený software zprovoznit.
Každá proudovací (streaming) platforma se skládá ze třech komponent – kodér (encoder), server a přehrávač (player). Kodér je obvykle počítač se speciálním softwarem, který kóduje signál ze snímacích zařízení do formátu, jenž je vhodný pro sledování na Internetu. Formátem rozumíme jak platformu a kodek, tak kvalitu výstupu (například rozlišení) a výslednou potřebnou kapacitu (bitrate).
Protože přesně víme, co chceme (viz první díl seriálu), máme představu o publiku. Vyjma specifických skupin, které disponují prakticky neomezenou konektivitou (zaměstnanci ISP, akademická obec), musíme při stanovení kvality hledět na kapacitu přípojky, kterou dotyčná komunita disponuje. Z přenosu můžeme rovnou vyloučit uživatele komutovaného připojení, pokud nemáme zvrhlý plán zničit jim oči fantastickým rozlišením 80×60 obrazových bodů (i když proudování porna na mobily má prý velký úspěch). Počáteční kapacita, kterou má cenu se zabývat, je 128 Kbit/s. Od té je možné používat rozlišení 320×240 či 352×288 (CIF) – přičemž u kapacity 128 Kbit/s jde o skutečné minimum s nízkou snímkovací frekvencí.
Jak WM tak RV umí posílat v jednom souboru více proudů (klient si vybere ten, kterému odpovídá aktuální kapacita). U výše uvedených rozlišení je vhodné požít tři proudy. Jeden o kapacitě kolem 128 Kbit/s, druhý o kapacitě kolem 250–300 Kbit/s a třetí s kapacitou kolem 512 Kbit/s (jak RV, tak WM mají uvedené proudy připravené ve vysílacích profilech). Proudy se budou lišit především snímkovací frekvencí.
Na kódování této konfigurace stačí běžné PC (procesor P3 nebo P4 či podobný) s běžně dostupnou digitalizační kartou na bázi čipu BT848 či BT878. Operačním systémem bude váš oblíbený Linux nebo Windows (autor doporučuje verzi 2000 či XP).
Pro srovnání – ke kódování v TV (DVD) rozlišení (720×576) se snímkovací frekvencí 25 obrázků za sekundu autor používal Dual P4 Xeon s procesory 2,8 GHz a kartou z rodiny Osprey 500. Vysílané proudy měly kapacitu 768 a 1500 Kbit/s.
Kromě kodéru potřebujete internetový spoj mezi kodérem a serverem. Je možno použít libovolný okruh o dostatečné kapacitě a nízkém rozptylu zpoždění (jitter). Nedoporučuje se používat satelitních okruhů (kvůli velkému zpoždění). Dostatečnou kapacitou je míněn součet kapacit všech proudů plus 5–10 procent režie protokolu. V cestě by neměl být překlad adres (WM o verzi nižší než devět není schopen s NAT prakticky fungovat) ani firewall, tyto prvky obvykle způsobují problémy s rozptylem zpoždění.
Ideální je vybrat k pořádání akce takovou lokalitu, která je k Internetu připojena dostatečnou kapacitou – pak se nezapomeňte přesvědčit, že máte rezervováno dostatečné pásmo. Pokud na místě není dostatečná kapacita, je možné nakoupit přípojku od některého ISP (či telekomunikačního operátora). Vzhledem k tomu, že budete chtít přípojku na dva dny (vyzkoušíte a převezmete den předem), nebude to velká pálka v porovnání s ostatními náklady. Vzhledem k nevysoké ceně nečekejte, že vám ISP padne kolem krku a postaví okruh ze dne na den. Okruh rozhodně objednejte měsíc či déle před konáním akce.
Veškerou alchymii jsme vyčerpali. Volba serveru je triviální. Software závisí na použité proudovací platformě, hardwarem může být jakékoliv běžné PC s rychlejším procesorem (P3 a výše), slušnou pamětí (512 MB) a rozumnou síťovou kartou. Síťové připojení by mělo být k páteřní síti ISP propojeného dostatečnou kapacitou se zbytkem Internetu. Rozhodně nepřistupujte na objemově počítané připojení, z charakteristiky proudování vyplývají enormní nároky na síťový provoz.
Volba klienta také závisí na zvolené platformě. V každém případě dejte na stánky o přenosu odkazy na stažení potřebných přehrávačů.
Teď už máte všechny podstatné věci pohromadě, můžete se tedy vrhnout do vysílání. Případné odpovědi na konkrétní otázky vysíláníchtivých zájemců můžeme vyřešit emailovou komunikací.
ČLÁNKY DO MAILU