Pořádání přímého internetového přenosu II

Pro ty, kdo mají rádi pohodlí a nemají nutkání si vše udělat sami, je skutečně nejjednodušší cestou zadat přenos jako komplexní zakázku. V ČR působí cca desítka společností, které jsou schopny přenos dodat na klíč; počínaje společnostmi specializovanými na dodávky audio/video (například Visual Connection), přes provozovatele portálů (například Atlas) a konče ISP a telekomunikačními operátory (Inway, Tiscali) – s uvedenými společnostmi má autor pozitivní zkušenosti (proto uvedená jména). Očekávejte, že dotyčná společnost má zkušenosti s organizací a některé nesmyslné požadavky vám vyžene rychle z hlavy.

My ostatní, kteří rádi víme, jak „to“ funguje, se podíváme, alespoň zběžně, pod kapotu. Celý problém lze rozdělit na následující části.

1. Akvizice materiálu – tu probereme dnes
2. Kódování a doprava signálu k proudovacímu serveru
3. Proudovací server a doručování signálu klientům

Prvním problémem každého přenosu je získat materiál v kvalitě, která je vysíláníhodná. Ačkoliv se to nezdá, klíčovým médiem každého přenosu je zvuk. Hlavně na něm závisí, zda si diváci odnesou informace, které se jim snažíme sdělit. Snímání zvuku proto doporučuji řešit jako součást celkového ozvučení prostor. Rozhodně nespoléhejte na integrované mikrofony v kamerách ani na to, že mluvčí danou prostoru „uřvou“. Zvuková režie by měla být poblíž kódovacího pracoviště a v jejím okolí by mělo být zakázáno používání mobilních telefonů (vlastníci, kteří si přejí mít mobil zapnutý, by měli změnit místo). Pokud očekáváte v průběhu přenosu diskusi, počítejte nejméně se dvěma bezšňůrovými mikrofony (které musí být pod vaší kontrolou – tj. roznášejí je hostesky). Na diskutujících je nezbytné vynucovat pravidlo: Mluví pouze ten, kdo má mikrofon.

Svůj význam při přenosu má pochopitelně i obraz. Vzhledem k tomu, že většinu přenosů budou tvořit prezentace, potřebujeme dostat ke klientovi nejméně dvojí obraz – jednak řečníka (mluvící hlavu) a jednak obraz na plátně (při diskusi také snímáme hlediště). Není reálné uvažovat o tom, že bychom dostali do jednoho záběru jak řečníka, tak promítanou informaci. Problém můžeme řešit třemi způsoby.

Nejjednodušší spočívá ve snímání jednou kamerou a přejíždění z jedné plochy na druhou, nicméně toto řešení přináší problémy s kvalitou obrazu (způsobeného jednak výrazným přesvětlením plátna a jednak rozdílnou potřebou snímat detaily). Pokročilejší je mít dva zdroje obrazu (jeden snímá řečníka, druhý plátno). Jeden zdroj signálu je obvykle kamera, nicméně druhým může být například TV výstup notebooku prezentujícího nebo převodník RGB-PAL. Třetí, pro diváka nejpříjemnější cestou je synchronizovat prezentaci přednášejícího pomocí jazyka SMIL (viz. záznam z 10 let Internetu). Tento přístup má i tu výhodu, že prezentace je ke klientovi přenášena prostřednictvím statických obrázků a díky tomu je přenos méně náročný na kapacitu připojení.

Při přenosu prezentace je samozřejmě třeba prezentujícím zdůraznit, že rozlišení, pro které mají optimalizovat prezentaci, je maximálně 800×600 obrazových bodů. V opačném případě nebude většina diváků schopna prezentaci vůbec vnímat.

Důležitou součástí snímání obrazu je také osvětlení. V žádném případě nemůžete nechat zhasnout v místnosti světla. V takovém případě by bylo třeba řečníka nasvítit, což většina z nich nese velmi těžce. Nejlepší je si několik dní předem ve stejnou denní dobu dojít na místo s jednou z kamer a vyzkoušet světelné podmínky na místě.

Příklad, jak postavit výše uvedenou akvizici obrazu s poměrně malými finančními náklady, můžete najít v Technické zprávě CESNETu č. 11/2001.

Příště se podíváme na proces kódování a výběr proudovacího serveru.